Never The Same Again //FF Harry Styles CZ

Kapitola 16.

Saturday

Vlak mi jel v nekřesťanských sedm hodin ráno. Vzhledem k tomu, že jsem se musela na nádraží ještě nějak dopravit, jsem si nastavila budíka na půl šestou ráno. Když mi zazvonil, myslela jsem, že telefon snad vyhodím z okna. Oči jsem měla zalepené ospalky, byla jsem naprosto dezorientovaná a venku panovala černočerná tma, která mou chuť vstávat nijak nepřiživila.

Přesto jsem se vyhrabala z vyhřátých peřin a jen za svitu malé stolní lampičky se oblékla. Vzala jsem si na sebe široké kalhoty, svetr, kotníčkové boty a přehodila přes sebe kabát. Byl sice teprve začátek listopadu, ale takhle brzy po ránu venku žádné teplo nebylo. Z malinké ledničky jsem vytáhla jogurt a v rychlosti se alespoň trochu nasnídala. Ve vlaku jsem měla strávit tři hodiny a nevěděla jsem, co za pokrmy v něm budou podávat. Nehodlala jsem nic riskovat.

Potichu, abych nevzbudila Marthu, jsem vyšla z pokoje. Na chodbě byla opravdu zima a tak jsem si přitáhla klopy kabátu blíže k tělu. Přes rameno jsem měla jen batoh s knížkami, deskami s poznámkami a nabíječku a sluchátka. Vše ostatní jsem doma měla.

Na autobusovou zastávku, odkud jsem se měla dopravit až na nádraží, jsem dorazila v šest. Na dopravní prostředek jsem naštěstí nemusela čekat příliš dlouho. Uvnitř bylo poměrně teplo a skoro nikdo tam neseděl. Cesta rozkodrcaným autobusem trvala bohužel déle, než by mi bylo milé a tak jsem skoro čtyřicet minut proseděla na kousavém sedadle.

Nádraží bylo stejně jako autobus skoro vylidněné. Kovový hlas ženy, která hlásila přijíždějící a odjíždějící vlaky, se rozléhal halou a rezonoval mi v uších.

V moderním vlaku už sedělo o poznání více lidí. Stevardka u vstupu mi s umělým úsměvem podala jakýsi časopis a neupřímným utahaným tónem mi popřála hezkou cestu. Úsměv jsem jí opětovala, protože temné stíny pod jejíma očima napovídaly, že toho ten den příliš nenaspala. Usadila jsem se na své sedadlo, které bylo naštěstí u okýnka a vytáhla jsem si knížku. Cesta ubíhala rychleji, než bych si bývala přála. cesty vlakem jsem měla ráda. Kolíbání vozidla mě uklidňovalo a krajina ubíhající za okny zrovna tak.

xxx

Vkročila jsem do domu svého dětství s pouhým batohem. Předsíň byla jako vždy pečlivě vycíděná, boty vzorně srovnané v botníku a okna vyleštěná jako křišťál. Dům byl ponořený do ticha, tak typického pro mou zdrženlivou matku.

,,Mami?" zavolal jsem, zatímco jsem si stahovala boty z nohou a věšela kabát na věšák. Na přivítanou mi však nepřišla mamka nýbrž náš jezevčík. Willy byl nádherně zbarvený pes s hustou srstí. Byl však tak neskutečně dotěrný, že jsem spíše než radostí vypískla zděšením. Okamžitě se po mě začal sápat a já ho musela chytit za kůži na krku, aby ve svém vítání nepokračoval. Snažila jsem se ho držet co nejdál od mého čistého oblečení, když do chodby vešla i mamka.

Na jejím oblečení nebyla jediná stopa, která by napovídala, že vlastní psa s dlouhou srstí. Vlastně na něm nebyly žádné indicie, že by psa vůbec měla.

,,Tak jaká byla cesta?" zeptala se s umělým úsměvem a vyhodila Willyho ven na zahradu, abych se mohla v klidu zabydlet.

,,Fajn," řekla jsem jen a jen v ponožkách zamířila do malého, ale útulného obýváku. Vše tu bylo tak, jak jsem si pamatovala. Malá krémová sedačka, květované závěsy a rodinné fotografie na všech zdech. Svalila jsem se na sedačku a úlevně vydechla.

,,Dáš si něco?" zavolala mamka z kuchyně a já si připadala jako na návštěvě.

,,Čaj, prosím," odpověděla jsem hned a pohledem přejížděla veškeré fotografie.