Never The Same Again //FF Harry Styles CZ

Kapitola 13.

Skutečnost, že Harry pravděpodobně nemá rodinu, nebo alespoň ne takovou, ke které by mohl jet na Vánoce a na prázdniny, mě trápila celou cestu autem z večírku do kampusu. Na zadním sedadle jsem se posmutněle krčila a s rozbouřenými myšlenkami jsem přemýšlela, jestli zamýšlel mi své rodinné problémy sdělit, nebo jsem ho nevědomky vyprovokovala.

V kampusu jsem se rychle osprchovala a stále zamyšlená se svalila do postele.

,,Phoebe? Jsi v pohodě? Vypadáš nějak... přešle..." strachovala se Martha zatím co si rozčesávala vlasy.

,,Ano, nic mi není, jen... jsem trochu vyjukaná z té party," opověděla jsem s pohledem přišpendleným na zkosený strop a ani se na ni nepodívala. Lhala jsem jen napůl, opravdu jsem byla vyjukaná z věci, která se udála na večírku, ale nebyla to pravděpodobně ta věc, kterou si Martha při mé větě vybavila.

,,Dobře, tak... dobrou," zamumlala a zhasla. Byla jsem jí vděčná, že to nijak více nerozvíjela a jen jsem se zahrabala do peřiny a okamžitě usnula.

Sunday

Neděle byla zamračená a deštivá, takže partička, co si včera u snídaně domlouvala dvoudenní kempování, měla pravděpodobně smůlu. Celé dopoledne jsem proseděla u psacího stolu a sepisovala stručný děj Zločinu a trestu pro Enrica a Mayu. Nebyla jsem však schopná se na děj knihy soustředit. Na povrch mi pořád vyplouval Harryho částečně bolestný a částečně rozzuřený výraz, když mi sděloval, že nemá žádné zázemí. Hlavou mi také vrtala otázka, jestli to zbytek jeho party ví, anebo si své soukromí pečlivě střeží i před svými přáteli. 

Na obědě jsem seděla sama u stolu u okna, protože Martha s Jessicou vyrazily na nákupy a kluci byli Bůh ví kde. Samota mě však nijak netížila, vrátila mě pouze do dob střední, kdy jsem neměla skoro žádné přátele a sedávala jsem jen s Liamem a jeho sestrou Evanou, případně (a také mnohem častěji) sama. Nepřítomně jsem se vidličkou přehrabovala v jídle a pozorovala listy poletující ve větru za lehce špinavým oknem. 

,,Ehm, já si přisednu, jo?" ozval se za mnou mužský hlas a já sebou leknutím trhla. Otočila jsem se na dotyčného a neskutečně mě překvapilo, když jsem spatřila Louise, jak se s poloúsměvem tyčí za mými zády.

,,A-ano, jasně," vykoktala jsem nervózně a trochu si posunula židli, aby so mihl pohodlně přisednout.

,,Co tě sem přivádí?" položila jsem mu otázku, která mě momentálně pálila na jazyku jako rozžhavený uhlík.

,,No seděla si tu tak sama..." pokrčil rameny. Nezdálo se mi, že zrovna on je z těch, který by si k někomu přisedl jen proto, že by dotyčný seděl sám a neměl by z toho žádný profit, ale nechala jsem si tyto myšlenky pro sebe a nervózně se na Louise usmála.

,,Vypadáš nějak smutně," pokračoval.

,,Není každý den posvícení," pousmála jsem se trpce.

,,Mmmhhhm," přikývl s plnou pusou. Vypadal přitom tak komicky, že jsem se neudržela a rozesmála jsem se.

,,Něho k míhu?" otázal se, aniž by se potravu pokusil spolknout.

,,Ne, ne, jistě že ne," uklidnila jsem se, ale po zbytek oběda jsem se mírně uculovala. Překvapilo mě, jak příjemný Louis je, myslela jsem, že to bude stejný hulvát jako Harry. Po dobu oběda většinu konverzace obstarával Louis, já jsem odpovídala většinou jednoslovně. Nevypadal však, že by mu to nějak zvlášť vadilo a se zápalem (a bohužel i sprostě) nadával na učitele.

xxx

Odpoledne jsem se rozhodla projít se po školních pozemcích. Za budovou se rozkládaly obrovské pláně pokryté trávou a na obzoru se rýsovalo menší jezero lemované stromy. Klátící se stromy za oknem mě upozornily na nevlídné počasí a tak jsem si oblékla teplou bundu, na rovné hnědé vlasy si natáhla pletenou čepici s bambulí a kolem krku si omotala šálu. Nabalená jako sněhulák jsem vyšla před školu a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Po vyšlapané cestičce jsem obešla budovu a ocitla se na pozemcích, které takhle z venku vypadaly ještě větší, než při pohledu z okna. Upravila jsem si čepici, aby mi nefoukalo na uši, šálu jsem si přetáhla mírně přes ústa a vydala se vstříc rozlehlé louce.