Never The Same Again //FF Harry Styles CZ

Kapitola 31.

Po zbytek exkurze jsem se jen potloukala po prostoru galerie a vystavená díla nijak zvlášť nevnímala. Harry měl jakousi zvláštní schopnost naprosto ovládnout mou mysl a nevylézt z ní. Zakořenil se mi v hlavě jako hezký, ale protivný plevel a stejně jako on tam tvrdohlavě setrvával a akorát se rozlézal.

Cesta zpět proběhla bez komplikací a dokonce i drůbeží mozky mě nechaly na pokoji. Jakmile nás profesor Abbot v atriu propustil, sprintem jsem se vydala do svého pokoje, abych se nemusela s nikým z oné výpravy znovu potkat a mohla se v klidu zavrtat do postele s knihou v ruce. Už dlouhou dobu jsem nepřečetla více než deset stránek a popravdě mi mé fanatické čtenářství chybělo.

Zavřela jsem za sebou dveře a s úlevou se svalila na svou měkkou postel. Aniž bych se obtěžovala s převlékáním, natáhla jsem se po své rozečtené knize a okamžitě se do ní pustila.

O dvě hodiny později jsem ji s mnohem lepším pocitem zavřela o dvě stě stran dál, než jsem začala a jen s mobilem se vydala na večeři.

Rozevřela jsem dveře a málem jsem prodělala srdeční příhodu. O futra se opíral Styles a zamyšleně pozoroval dveře. Tedy teď už mě. Vypadal stejně překvapeně jako já. Narovnal se a nadechl se ke slovu.

,,Máme sluníčkovou náladu pane Aprílové počasí?" usmála jsem se falešně a naklonila hlavu na stranu.

,,Přišel jsem se ti omluvit, tak na mě nebuď kurva nepříjemná," povzdechl si bez známky naštvání nebo frustrace.

,,No," pobídla jsem ho pokývnutím hlavy. ,,Čekám," dodala jsem a nasadila povýšenecký výraz.

,,Ehm, mohla-mohla bys tak...v jedenáct přijít před školu?" podrbal se nervózně na zátylku a já vyvalila oči.

,,P-proč bych to dělala?" zakoktala jsem se.

,,Ne, nic nech to bejt," mávl najednou rukou. ,,Promiň, to byl blbej nápad," odvrátil se.

,,Ne, ne tak jsem to nemyslela, klidně přijdu, jen... zajímalo by mě, proč to po mě chceš," přispěchala jsem rychle s reakcí a on se na mě podíval. V očích mu zaplály plamínky naděje.

,,Díky, tak v jedenáct," usmál se spěšně a zase zmizel. S obočím až někde u kořenů vlasů jsem zavrtěla hlavou, abych se ujistila, že se mi to nezdálo a stále s tím vyjeveným výrazem si to namířila do jídelny.

xxx

Marthě jsem řekla, že jsem příšerně utahaná a že si chci jít brzy lehnout. Nijak to nekomentovala a spolu se mnou v deset zhasla. Byla jsem jí vděčná za její empatii a cítila se trochu provinile, že jsem toho takhle využila. Kolem půl jedenácté se její dech zpomalil a prohloubil, takže jsem měla téměř jistotu, že spí. Přesto jsem však musela čekat ještě minimálně dvacet minut a doufala, že se to celé nijak nezkomplikuje.

Za deset minut jedenáct jsem se opatrně odkryla a po špičkách se přikradla ke skříni. Pomaličku jsem otevřela dveře a modlila se, aby nevydaly žádný sténavý zvuk. Měla jsem štěstí a dveře se otevřely téměř bez jakéhokoli zvuku. S tichým úlevným výdechem jsem popadla mikinu a bundu, navlékla se do toho, na hlavu si narazila čepici, z nočního stolku sebrala mobil a v předsíni si nazula tenisky. Jakmile jsem za sebou zavřela dveře pokoje, spadla ze mě jakási tíha a já se uvolněně vydala ven.

V potemnělém atriu jsem začala o svém rozhodnutí pochybovat. Byl dobrý nápad sejít se s ním sama v noci? Co když mi bude chtít ublížit?

Jakmile jsem však zahlédla jeho vysokou postavu, jak nervózně pochoduje po schodech před budovou, všechny tyto otázky jsem vytlačila do pozadí své mysli a soustředila se už jen na to, co se bude dít.