Never The Same Again //FF Harry Styles CZ

Kapitola 67.

Martha

,,Ahoj Nialle," pozdravila jsem do telefonu rozespale.

,,Martho!" vydechl a zněl, jako by se mu ulevilo, že mě slyší. ,,Jsi první od nás, kdo mi to zvedl. Průšvih. Jessica-" větu nedokončil, protože vzlykl tak srdceryvně, až mě to zabolelo.

,,Co se s ní děje?" vyjekla jsem a byla jsem stoprocentně probraná. Odkopla jsem peřinu a vymrštila se na nohy.

,,Odvezli jí," zamumlal mezi vzlyky a hlubokým oddechováním.

,,Co?" nechápala jsem. Byla jsem přeci jenom ještě trochu v polospánku a tak mi Niallova slova nedávala stoprocentní smysl.

,,Do- odvezli jí do nemocnice," vyrazil ze sebe a ve mě by se krve nedořezal.

,,Kam?" zmohla jsem se jen na to jedno slovo a dosedla zpět na postel. Ochromil mě strach o kamarádku a hlavně smutek, protože jsem věděla, že ať už se jí stalo cokoliv, její organismus oslabený rakovinou se s tím jen tak nevypořádá. 

Niall mi sdělil polohu nemocnice a já, aniž bych na něco čekala, hovor típla, rychlostí blesku se oblékla a v noci vyběhla na autobusovou zastávku. Měla jsem štěstí, že jsem nemusela čekat dlouho, zrovna jsem doběhla přijíždějící autobus. Nastoupila jsem do naprosto prázdného vozu a nervozitou si kousala nehty. Málem jsem zapomněla vystoupit.

Musela jsem jí asi dvě stě metrů pěšky, abych se dostala k hlavnímu vchodu do špitálu. Kupodivu mě dovnitř pustili bez větších problémů a já dovnitř vletěla jako namydlený blesk. V atriu už stál bledý Niall a po jeho boku přešlapoval jakýsi vysoký a vytáhlý muž s šedivějícími vlasy a totožným tvarem očí, jakým se Jessica mohla pyšnit.

,,Můžeme-můžeme ji vidět?" zajímala jsem se bez dechu a opřela se o kolena, abych se mohla nadechnout.

,,No... ne na živo. Ona-" šeptal Niall. Oči měl vlhké a mírně zarudlé, hlas zastřený.

,,Co je s ní?" zajímala jsem se. Niall však nevypadal, že by byl schopen mi sdělit, co se děje a tak jsem se otočila na muže, který musel bezpochyby být Jessičin otec.

,,Pane Geere, co je s Jess?" přistoupila jsem až k němu a zaklonila hlavu, abych mu viděla do tváře. Dolní ret se mu klepal, oči měl stejně jako Niall skelné.

,,Moje beruška-" zašeptal. Měla jsem vztek, strach, starost... emoce se ve mě mísily a já neměla daleko k výbuchu.

,,Co je s Jessicou?" zeptala jsem se, jak nejpevněji jsem dokázala.

,,Chytila zápal plic. Pro její oslabený organismus to nevypadá vůbec dobře," zamumlal si pan Geer pod vousy a já zalapala po dechu. zavrávorala jsem a dosedla na jednu z plastikových židlí.

,,To ne," vydechla jsem. ,,To-"

,,Je to tak," pokýval hlavou Niall a sedl si vedle mě. Objal mě kolem ramen a já si opřela hlavu o jeho.

,,Proč zrovna ona? Nezaslouží si to!" vykřikla jsem. Ta nespravedlnost mě doháněla k šílenství. Bála jsem se o ni a měla jsem vztek, že tak příšerný osud dostihl zrovna Jessicu, tu nejčistší duši, jakou jsem kdy potkala.

,,To ne. Nezaslouží!" přidal se Niall a zatnul pěsti. Oba jsme tam jen zoufale seděli a koukali se do zdi. V nemocnici vládlo hrobové ticho, které sem tam přerušily spěšné kroky někoho z personálu. Pak k mým uším ovšem dolehl dočista jiný zvuk, který mě přiměl zvednout hlavu.

Chodobou k nám kráčela vysoká žena s kudrnatými černými vlasy a pihovatým obličejem. Mohlo jí být kolem pětačtyřiceti, ale vinou ustaraného výrazu v obličeji vypadala mnohem starší.