Never The Same Again //FF Harry Styles CZ

Kapitola 20.

Harry

Otočil jsem se na patě a nasupeně se protlačil davem, kterej se tam jak na potvoru vytvořil. Neohlížel jsem se, protože mi bylo jasný, jak se Phoebe asi tváří. Neměl jsem na ni bejt tak hnusnej, neudělala to, protože by byla stejná mrcha jak Dakota nebo Natalie, ale protože se cítila ublíženě. Nebo aspoň to si myslim, v holčicích citech se fakt nevyznám. Vlastně se nevyznám v žádnejch, natož v těch jejích, který jsou podle všeho dost lehce ranitelný.

Hlasitě jsem dupal po schodech a snažil se vzpomenout si, kudy se dostanu z toho bludiště chodeb a schodišť. Byl jsem totálně mimo z toho, jak rychle se to všechno semlelo. Nejdřív se to zdálo bejt v pohodě. Sice do mě šťourala víc, než jsem kdy koho nechal a musel jsem se dost držet, abych jí neřek něco, co by jí mohlo ublížit, ale smála se a byla uvolněná. Jenže pak se musela objevit moje dementní partička a všechno posrat. 

Na parkovišti před školou jsem se konečně na chvíli zastavil a hlasitě se vydýchával z toho, co se během posledních několika minut odehrálo. Venku furt lilo jak z konce, obloha byla zatažená a v prohlubních v nerovnym chodníku se tvořily veliký špinavý louže. Déšť mi ani v nejmenším nevadil, zůstal jsem tam proto stát proklatě dlouho a jen zíral před sebe. Studená voda mi tekla po kožený bundě, zablácený kanady se stávaly ještě špinavějšíma jak jsem tam tak pochodoval v rozmoklym trávníku a moje vlasy by se doslova daly ždímat. Byla mi zima, nebudu kecat, ale odjet se mi taky nechtělo. Nevěděl jsem, co se to se mnou kurva děje a proč je m tak líto, co jsem vyved. Možná bych se jí mohl omluvit po zprávách?

Nakonec jsem nechal dumání ve studenym lijáku a namířil si to ke svýmu starýmu, ale věrnýmu autu, který celý zablácený, stejně jako moje boty, stálo vedle Locwoodova zasraně nablýskanýho kabrioletu.

Otevřel jsem dveře a odevzdaně se svalil na sedačku. Interiér auta byl naštěstí docela vyhřátej a tak jsem se nemusel začít klepat zimou jak nějakej chcípák. Nastartoval jsem už poměrně chatrnej motor auta a pořád nasranej jak brigadýr vyjel z parkoviště.

Silnice byly mokrý a často jsem vjížděl do louží u chodníků a jednou nedopatřenim ohodil tou břečkou nějakou starou babču na zastávce.  Ani jsem si nepustil hudbu, což bylo u mě dost neobvyklý, ale sved jsem to na to, že jsem totálně mimo. Což jsem jen tak mimochodem taky byl.

Vydupal jsem schody až do svýho bytu a nasraně za sebou zabouch dveře. Klíče jsem odhodil na botník a nijak se neobtěžoval se zouvánim. Blátivý stopy všude po bytě sice nejsou dvakrát skvělá dekorace, ale jak jsem řek, byl jsem úplně mimo.

V kuchyni jsem si sedl na linku a s pohledem upřenym do blba prostě jen zíral. V hlavě mi furt kolovaly ty slova, co jsem jí tak necitlivě vmet do ksichtu. Taky se mi vybavil její výraz, kterym na mě tak ublíženě koukala. Bylo mi jasný že zadžovala slzy a já si teď připadal zkurveně provinile za to, že jsem jí tak ublížil. Nebyli jsme žádný kámoši, ale nechtěl jsem, aby na mě byla nasraná. Potřeboval jsem, abysme byli v pohodě, jinak bych byl jak já tak ona v hajzlu. 

Zkurveně moc jsem to zesral a teď kvůli tomu možná budem trpět oba...

Phoebe

Nevím, kam odešel, ale byla jsem za jeho náhlý odchod více než ráda. Dav kolem začal řídnout a já tak mohla odejít, aniž bych se musela protlačit mezi zvědavými a posměšnými obličeji.

Dakota a Natalie se bohužel nikam nevypařily, takže jsem při svém úprku musela čelit jejich vítězným šklebům. Statečně a se zdviženou hlavou jsem se dokázala vymotat ze spleti chodeb všude kolem mě až jsem nakonec stanula před dveřmi svého pokoje. Pořád ještě jsem zadržovala slzy, ale jakmile jsem otevřela dveře, přišlo to na mě a já se naplno rozplakala. Vzlykala jsem hlasitěji, než bylo vůči Marthě fér, ale já si nemohla pomoct a prostě jsem musela. Už jsem to v sobě nedokázala déle držet.