Never The Same Again //FF Harry Styles CZ

Kapitola 36.

,,Paříž se mi prvních pár let jevila jako naprostej ráj. Máma si našla slušnou práci, ve škole mě ignorovali a já měl celkem slušný známky. Jenže pak se to začalo zase srát. Ve dvanácti jsem jednou přišel domů a našel mámu na zemi. V bezvědomí..." zlomil se mu hlas. Neudržela jsem se a vzlykla. Bylo mi ho tak  moc líto. Malého kluka, který za nic nemohl a svět ho stejně potrestal. ,,Snažil jsem se jí vzbudit. Ale nešlo to... zavolal jsem záchranku, která přijela během dvaceti minut a odvezli jí do nemocnice. Mě nechali doma samotnýho a vyděšenýho. 4ekal jsem děsně dlouho, než někdo přišel domů. Nebyl jsem schopnej zamhouřit oči a seděl jsem asi do jedný ráno na gauči. Pak se otevřely dveře a vešel nějakej týpek s kufříkem a v lakovanejch botech. Byl to sociální pracovník. V tý době jsem ale nechápal co to znamená.

řek mi, že máma je vzhůru, ale nějakou dobu nebude schopná se o mě starat. Vzal mě za ní do nemocnice a to, co jsem tam viděl, do smrti nezapomenu. Ležela-ležela na posteli a vypadala, že z ní vyprchává život. Taky že vyprchával. Doslova mi umírala před očima," Harry si to asi neuvědomoval, ale po tvářích mu stejně jako mě kanuly slzy. Nechápala jsem, že o tom dokáže mluvit tak pevně a obdivovala jsem ho za to. Přesto bylo z jeho výrazu a tónu jasné, že mu to není lhostejné a nebýt masky bad boye a drsňáka, rozbrečel by se jako malé dítě.

,,Ten sociální pracovník mě odved do děcáku. Děti tam byly děsný parchanti a dělali mi samý sviňárny, který sem jim začal po nějaký době oplácet. A mnohem hůř. Od těch... ženskejch, co se tam o nás staraly jsem měl povolený chodit za mámou. Ty návštěvy mě ničily. Každej den vypadala hůř a hůř. Vždycky jsem odcházel se slzama v očích, ale musel jsem to před mámou skrejvat, abych jí nepřidělával starosti. Odmítala mi říct, co jí je. A ve třinácti jsem to ještě nechápal, jako spoustu věcí. Pak ji přesunuli na LDN (léčebna dlouhodobě nemocných :D) a mě konečně došlo, jak špatný to s ní je. To mi bylo čtrnáct. Byl jsem z toho v depresích a chytnul se blbý party. Andrewovi bylo osmnáct, zbytku sedmnáct nebo šestnáct. Pili a hulili. alkoholu jsem se do sedmnácti ani nedotknul, věděl jsem, že by to mámě vadilo, ale cigaretám jsem neodolal.

Nebudu ti to tady dopodrobna vyprávět, neni to hezký a nechci si to připomínat. V šestnácti... v šestnácti jsem jednou přišel do špitálu a tam mi řekli, že..." už po několikáté se mu zlomil hlas a nedokázal větu dokončit. Objala jsem ho a zabořila mu hlavu mezi krk a rameno. Cítila jsem, jak mi na záda dopadají jeho horké slzy a jak se jeho mohutné tělo otřásá tichými vzlyky.

Nechápala jsem, co se najednou tak změnilo, že mu nevadilo přede mnou a brečet a říkat mi takhle soukromé záležitosti, ale nestěžovala jsem si a měla pocit, že se mu snad i ulevilo.

,,Je mi jasné, jak to skončilo, nemusíš to dokončovat," ujistila jsem ho a můj hlas byl zastřený slzami. Jen pomalu přikývl a pak se k mému velkému překvapení zasmál. Nebyl to sice veselý smích, ale přeci jen...

,,Jsme to ale dvojka... sedíme mokrý u bazénu a brečíme," když to vyřkl, uvědomila jsem si, jak absurdní to je a zasmála se s ním.

,,To tedy," přitakala jsem a zvedla hlavu. I přesto, že se usmíval, v očích měl usazený smutek, jež mu zazníval v hlase, když mi vyprávěl o svém dětství.

,,Jsem ráda, že jsi mi to řekl, Harry," zašeptala jsem vzápětí a chytila ho za ruku. Bylo to tak zvláštní se ho dotýkat, když jsme nebyli ani kamarádi, ale z nějakého zvláštního důvodu se mi to líbilo a ani Harry se neodtahoval.

,,Jo... nečekal bych to, ale ulevilo se mi," pokrčil rameny, ale do očí se mi nepodíval.

,,Mrzí mě, čím sis prošel. Moje vodičkové trauma je proti tomu... nic," pokračovala jsem a sedla si vedle něj, abych na něm nebyla přisátá jako klíště.