Never The Same Again //FF Harry Styles CZ

Kapitola 48.

Jelikož se blížily Vánoce, venku mrzlo až praštělo a tak jsem na sebe natáhla pletené šaty, teplé punčocháče a nabalila se do teplého kabátu. Na nohy jsem si obula mamčiny kotníčkové boty na nízkém podpatku a se slovy, že mám schůzku ve městě jsem vyšla z domu. Sice se netvářila ani trochu nadšeně, ale nic nenamítala. Asi jí bylo jasné, že se přesvědčit nenechám.

Se stále stoupající nervozitou jsem nastoupila do skoro prázdného autobusu a sedla si k okýnku. Pořád jsem přemýšlela o tom, co by mi asi tak mohl chtít. Celou cestu jsem byla jako ve snách, ale na to, co mě čekalo, jsem se nemohla nijak připravit.

Vystoupla jsem u zastávky, která byla pěšky asi jen pět minut od kavárny a zmrzlá na kost a vynervovaná k ní zamířila. Před budovou už stála hubená postava s podlouhlými špinavě blond vlasy. Pamatovala jsem si je kratší ,přesto jsem si byla jistá, že vím, o koho se jedná.

,,Ehm, ahoj," pozdravila jsem ho nervózně. Okamžitě zvedl pohled od telefonu a v očích se mu zračila obrovská úleva.

,,Ahoj, díky žes přišla," vydechl a prohlížel si mě.

,,Vyrostla jsi," poznamenal.

,,Ano, nečekaně," pousmála jsem se. ,,Nepůjdeme dovnitř? Je mi hrozná zima," navrhla jsem a on horlivě začal pokyvovat.

,,Jasně, promiň," podržel mi dveře a vešel za mnou. Kavárna byla v době oběda poměrně zaplněná a tak jsme měli trochu problém s tím najít si místo k sezení. Nakonec jsme skončili na jednom docela pěkném místě u velikého okna s výhledem na centrum města.

,,Tak co se děje?" rozhodla jsem se nechodit kolem horké kaše a zadívala se na nápojový lístek.

,,Víš," začal nervózně. ,,Nevěděl jsem, komu to říct. A pak jsem si vzpomněl, že když jsme bylyi mladší, skvěle jsme si rozuměli, tak mě napadlo, že ty bys byla vhodná osoba. Jenže pak jsi mi neodpovídala a..."

,,Za to se to moc omlouvám," přerušila jsem ho a položila mu dlaň na ruku. ,,Stala se jedna taková ne úplně příjemná věc a neměla jsem mobil několik dní u sebe," sklonila jsem provinile hlavu.

,,Co si dáte?" přerušila nás servírka, která vypadala, že se co nevidět zhroutí vyčerpáním. Původně jsem si chtěla objednat jen nějaké pití, ale zakručelo mi v břiše a domů jsem se vracet v nejbližších několika hodinách nechtěla a tak jsem si kromě cappuccina objednala i těstoviny s rajčatovou zálivkou. Kurt si objednal latté a nějaké maso s bramborami. Servírka se unaveně odšourala a nechala nás zase o samotě.

,,Tak povídej," vyzvala jsem ho a povzbudivě jsem se na něj dívala.

,,Naposledy jsme se viděli kolik? Dva roky zpátky?"

,,Pět," opravila jsem ho a jemu se v očích odrazilo překvapení.

,,Už tak dlouho... tehdy se naše mámy nerozešly v dobrym, jsou to dvojčata a neměly by být rozhádaný, jenže... teď máma nemluví ani se mnou, rodina se nám rozpadá pod rukama," sklopil oči a já ho pohladila po rameni.

,,Proč s tebou nemluví?" povytáhla jsem obočí a přejížděla rukou po jeho rameni.

,,Spadl jsem do toho znova," špitl. Nevěřila jsem vlastním uším. 

,,Co?" vyjelo ze mě.

,,Rozhádaly se kvůli tomu, že jsem bral drogy, pamatuješ?" Jen jsem přikývla a doufala, že se nestane to, co si myslím.

,,Znova... znova jsem do toho spadl," přiznal. Další špatná zpráva za posledních několik dní. Jestli se dozvím ještě něco katastrofálního, asi se zhroutím.