Never The Same Again //FF Harry Styles CZ

Kapitola 14.

Tuesday

,,Ty mi vysvětli jednu věc, Phoebe," namířil na mě Niall lžíci, ze které odkapávalo mléko na stůl. Ubrouskem jsem loužičku setřela, jeho ruku odstrčila nad misku s cereáliemi, která stála před ním, a pokývnutím jsem ho vyzvala k otázce.

,,Proč do háje chodíš na hodiny kreativního psaní, když studuješ psychologii?" vypálil s nechápavým výrazem.

,,No... tak trochu si tím nahrazuji žurnalistiku, která mi byla odepřena," pokrčila jsem rameny a ukousla si toustu se sýrem, své obvyklé a oblíbené snídaně.

,,Stejně to nechápu, mohla bys mít volno a místo toho něco čmáráš," zavrtěl Niall hlavou a podrbal se v blonďatých vlasech.

,,Moc to nepřeháněj, ona jedna hodina volna nic nezmění," usadila ho Martha a nimrala se vidličkou v porci míchaných vajíček.

,,Změní toho hodně, kór když je hned takhle z rána. Můžeš si třeba například přispat," konstatoval věcně.

,,Jako kdyby ty sis nepřispával jak nejvíc to jde," zasmál se Brian a přátelsky ho šťouchl do ramene. Niall na něj vyplázl jazyk a přerušil své hlasité myšlenky soustem snídaně.

xxx

Hodiny kreativního psaní se konaly v malé střešní učebně se stolky uspořádanými do kruhu a učitelskou katedrou uprostřed. Jednu zeď lemovala veliká střešní okna zastíněná rudou roletou a ověšená drobnými světýlky. Zbylé stěny pak byly obložené narudlým dřevem a působily tak uklidňujícím dojmem. V jednom rohu pak stála nemalá knihovna napěchovaná nejrůznějšími literárními díly, která zde byla také k zapůjčení. Spíše než vysokoškolský předmět bych to nazvala zájmovým kroužkem, přesto jsem z toho mohla dostat zápočet na konci semestru.

Do třídy jsem vešla jako první a usadila jsem se na místo naproti dveřím. Z batohu jsem si vytáhla blok, penál a svůj zastaralý telefon. Zapnula jsem ho, přeskočila oznámení o potřebné aktualizaci a najela na aplikaci s písničkami. Chtěla jsem si svůj playlist už dlouho upravit, něco z něj vymazat, něco tam naopak zase přidat. Volná chvíle v prázdné útulné učebně se zdála jako ideální pro tuto činnost.

Byla jsem tak zabraná do čtení nejrůznějších titulů písniček a alb, že jsem přímo nadskočila, když se židle vedle mě se zavrzáním odsunula. Zvedla jsem hlavu od displeje, mobil hodila do batohu a vzhlédla k dotyčnému. Překvapilo mě, když jsem spatřila jednoho z Rogerových kamarádu. Konkrétně toho vysokého asiata s neposednými hustými tmavými vlasy. Překvapilo mě to jednak proto, že jsem ho na hodinách kreativního psaní nikdy předtím neviděla a druhak, protože na kreativní psaní docházelo minimum chlapců, až když už, byly to většinou umělecky založení jedinci s náušnicemi, se kterými se nádherně debatovalo o nejrůznějších stylech umění. Khoi, nebo alespoň myslím, že se tak jmenoval, naproti tomu svým stylem nijak nevyčníval a rozhodně bych ho netipovala na kamaráda jednoho z umělců.

,,A-ahoj," vykoktala jsem zmateně a pořád na něj zírala překvapeným pohledem.

,,Ahoj," řekl bez výrazu, ale v hlase jsem rozpoznala přátelský tón. Už na té party jsem si všimla, že emoce se mu v tváři zrcadlí asi tak moc, jako mě ne. Ačkoli to nerada přiznávám, jsem neskutečně čitelná a Khoiovo ,umění', které jsem momentálně objevila, by se mi v mnoha případech hodilo.

Posadil se a s pohledem upřeným před sebe se začal naslepo přehrabovat v batohu. Bůh ví proč jsem z něj byla trochu nervózní, snažila jsem se na něj co nejméně koukat. Tuto snahu mi usnadnil příchod Poema a Graye. Poem byl vysoký blonďák s jedním okem modrým a druhým zeleným, rovnými bílými zuby a neuvěřitelným uměleckým nadáním. Gray byl o něco nižší zrzek s pihovatým nosem a poměrně úzkýma očima. Jeho kreslířské schopnosti nebyly nijak slavné, ale co jsem slyšela od Poema a dalšího z jejich kamarádů Billieho, byl Gray neskutečně šikovný sochař.