Never The Same Again //FF Harry Styles CZ

Kapitola 27.

Tak jsem se odhodlala a zde se můžete pokochat mým amatérským trailerem :)) Bude i u prologu pro případné nové čtenáře :D

Tuesday

Druhý den ráno jsem se probudila s vědomím, že dnešek bude hektický a já si sotva sednu. Včerejší incident s Thomasem se mi záhadně vykouřil z hlavy, ale záludně čekal  zastrčený v šuplíku, aby na mě mohl kdykoli vyskočit. Ráno jsem proto prožila poměrně poklidné.

 Vstala jsem, potichu prošla kolem Marthy, která se stále ještě zotavovala z té záhadné nemoci a v koupelně se trochu zkulturnila. Stáhla jsem si vlasy do svého obvyklého culíku, vytáhla si dva kratší prameny, aby nebyly vidět mé uši a nanesla si trochu řasenky. Měla jsem poměrně výrazné oči a tak jsem jí moc nepotřebovala. Byl to zkrátka jen zvyk z puberty, kdy jsem si nepřipadala dostatečně krásná a patlala na sebe nejrůznější preparáty, které jsem však ve své dospělosti oželela, protože jsem konečně dospěla k názoru, že mi nijak extra nepomohou.

Následně jsem na sebe natáhla jen volné tričko s Monou Lisou na prsou a ze skříně vytáhla jediné momentálně čisté jeansy, které jsem našla. Byly to zvonáče, ve kterých jsem sice vypadala příšerně asymetricky, ale nic jiného mi nezbylo. Celé jsem to doladila černými teniskami a s batohem přes rameno opustila pokoj.

V jídelně to už žilo a já zamířila rovnou ke stolu, kde už seděl Niall a ukazoval Jessice něco na displeji svého mobilu.

,,Dobré ráno ve spolek," usmála jsem se na ně a posadila se vedle Nialla.

,,Dobré ráno," usmála se zářivě Jessica. Niall se na mě jen zazubil a dál pokračoval v ukazování něčeho na displeji jeho telefonu.

,,Co vy tady takhle brzo?" zívl právě příchozí Brian a svalil se na židli vedle mě.

,,Briane, je osm ráno, to není brzy," upozornila jsem ho a on se na mě podíval stylem nekaž-mi-to-prostě-je-brzo. Jen jsem tedy pokrčila rameny a radši se věnovala míchaným vajíčkům na mém talíři.

,,Co vás dneska všechno čeká?" ozval se z ničeho nic Niall zatímco si mobil zastrkával do zadní kapsy jeansů.

,,Já mám hodinu kreativního psaní, psychologii, fyziku a..." selhal mi hlas.

,,Co je?" otočil se na mě nechápavě blonďáček a já se nepřesvědčivě usmála.

,,Nic, vůbec nic," držela jsem si stále ten křečovitý úsměv, ale v hlavě se mi míhaly scény, které jsem tam ani za mák nechtěla. Prohnaný úsměv vysoké blondýny a její ruka pozadu mě shazující do ledové vody. Hladina pomalu se zavírající nad mým tělem, prázdné plíce, bílé mžitky a pak tma...

Po snídani jsem v rychlosti zamířila do útulné učebny kreativního psaní a sedla si na své obvyklé místo u okna. Místnost byla zatím prázdná a tak jsem se uvelebila na židli a vytáhla z batohu ohmatané vydání své oblíbené knihy. Ještě jsem ji ani neotevřela a kdosi si sedal vedle mě.

,,Ahoj, Khoii," pozdravila jsem ho napůl vesele a napůl nervózně. Pořád jsem nevěděla, jak mám s tímhle člověkem jednat. Na jednu stranu se choval nesmírně mile, na tu druhou byl jeho přístup chladný a odtažitý. Ovšem takový byl ke všem, tudíž jsem si to nebrala nijak osobně.

,,Ahoj, Phoebe," pozdravil mě také se směsicí přívětivosti a odtažitosti v hlase. ,,Co to čteš?" kývl hlavou směrem ke knize v mých rukách. Překvapeně jsem se na ni podívala, protože mi v tu vůbec nedošlo, že ji držím.

,,Knížku," zvedla jsem koutky v poloúsměvu.

,,Nepovídej," protočil očima Khoi, ale zaslechla jsem v jeho hlase pobavení a snad i vřelost. ,,Jakou," odíval se zase na mě.