Never The Same Again //FF Harry Styles CZ

Epilog

Stojím na letišti, v jedné ruce příruční zavazadlo, v druhé kufr a neklidně čekám, až se budu moci odbavit. Nervózně přešlapuji na místě a stále dokola si v hlavě promítám týden starou textovku v mém mobilu. Harrymu jsem se už nedovolala, ani nijak nereagoval na mé zprávy, kterých jsem mu poslala snad milion, ale já mu odpustila. Láska odpustí cokoliv, i takovéhle věci, ale to, že všechno překoná, je bohapustá lež. My dva jsme názorným příkladem. Kolikrát jsme si zopakovali, že jeden druhého milujeme a teď? Já stojím na letišti připravená přestěhovat se do Paříže a Harry? Snad ani raději nechci vědět, co kde vyvádí.

Nervózně se podrbu ve vlasech a pustím tak svůj kožený batoh na zem. Zakleju, sehnu se pro něj a z kapsy mi vypadne mobil a sluchátka. Sehnu se i pro ně, když v tom se mi na displayi objeví Harryho obličej a oznámení že mi volá.

Hrkne ve mě, chvíli jen nevěřícně koukám na jeho andělský a usmívající se obličej a přemýšlím, jestli se mi to jen nezdá, ale pak se konečně proberu z transu a hovor zvednu.

,,H-halo?" zeptám se roztřeseným hlasem. Klepou se mi ruce, klepe se mi hlas, celá se klepu, strachem, nedočkavostí, nervozitou. Očekávám Harryho hlas, který mi bude cgtít říct něco ošklivého, nebo snad jen omluvu, že to byl omyl a v zápětí ukončený hovor, ale když se nestane ani jedno, zůstanu stát jako přikovaná.

,,Phoebe!" ozve se hlas mé nejlepší kamarádky, která zní, jako kdyby měla v nejbližší chvíli omdlít. Čekala jsem cokoliv, ale tohle opravdu ne. Už už se jí ptám, jak to, že mi volá s Harryho mobilu, ale ani to nestačím.

,,Harry... on... eh... nemocnice kde tenkrát ležela Jessica, pohotovost, při-přijeď," vychrlí na mě, hovor položí a já nestačím zírat. Zněla nervózně a jako kdyby šlo o život. Ale co když jde? Co se to děje? Proč mi volá z jeho mobilu?

A pak mi to všechno secvakne, Martha volající z Harryho telefonu, nemocnice... s Harrym se něco stalo. A možná to je vážné...

A tak neváhám ani chvíli, kufr nechám stát uprostřed haly, popadnu jen mobil a batůžek a jako namydlený blesk se vyřítím před budovu letiště. Okamžitě odchytím první taxík, který projíždí kolem a nadiktuji mu adresu nemocnice. Samozřejmě nezapomenu přidat, aby jel co nejrychleji a samou nervozitou skoro ani nedýchám. Okusuji si nehty a očima neklidně těkám po okolí.

Když po deseti minutách konečně dorazíme, vrazím mu do ruku dvacet liber, ani nečekám, až mi vrátí a vřítím se dovnitř. Dojde mi, že nevím kam jít, ale naštěstí narazím na Marthu, která, stejně nervózně jako já, podupává kolem plastikových židliček. Jakmile mě spatří, uřícenou, nervózní a vyděšenou, okamžitě se ke mě vrhne a začne to na mě chrlit.

Pochytím jen, že si Harry na poslední chvíli usmyslel, že mě chce ještě před odletem vidět. Prý ho k tomu přesvědčila Dakota, která už nesnesla pohled na skleslého Harryho. Oba se vybourali, Dakota je relativně v pořádku, ale Harry je v bezvědomí. Chvíli jen tak stojím a přemítám, proč by Dakota něco takového dělala, když mě nenávidí, ale pak na mě dolehnou i další vyřčené informace a já zatřepu hlavou, abych se trochu probrala.

Okamžitě následuji Marthiny kroky, které, jak doufám, vedou do Harryho pokoje.

Naštěstí opravdu ano a já se ocitnu v téměř prázdném pokoji, kde na jedné posteli leží vysoká a od hlavy až k patě obvázaná postava. Martha diskrétně vyjde z pokoje a já se pomalým krokem rozejdu k Harryho lůžku.

Vezmu ho za ruku a kleknu si k němu.

,,Chyběl jsi mi," zašeptám a stisknu mu ledové a obvázané prsty. ,,Chtěla bych to všechno zpátky. Tebe bych chtěla zpátky," políbím ho na odřené klouby prstů a pozoruji jeho mírně se chvějící zavřená víčka a lehce pootevřená ústa. Spí.

,,Prý-prý jsi měl chtěl ještě jednou vidět, tak... tady jsem. Tady mě máš. Mrzí mě, že to takhle muselo skončit. Nechci, aby to takhle končilo. Nechci, abychom my končili..." štkala jsem a doufala, že mě nikdo neposlouchá. Musel by si totiž myslet, že jsem se dočista zbláznila. 

,,Je mi jedno, že už... že už nejsme pár, protože já bych to chtěla zpět. Zase bych chtěla ležet u tebe v náručí a prostě nic nedělat, nechat se od tebe uklidňovat, když mě něco rozruší, poslouchat, jak mi vyprávíš o svých oblíbených kapelách... zase bych chtěla nás," svěřuji se jeho bezvládnému já a otírám si přitom slané kapky, které ze mě vyplavují zoufalství. Bohužel ho ale v sobě mám tolik, že se jim to nemůže podařit.

,,Ta zpráva, ta poslední, co jsi mi zanechal... proč?" šeptám tiše svou otázku, která mě pálí na jazyku už dobrý týden. ,,Možná nejsme ideální pár, možná... možná se k sobě nehodíme, ale já... miluji tě Harry, pořád... i - i přes to všechno. I přes všechny ty komplikace, hádky a nedorozumění. A jsem si jistá, že ani ty jsi mě ještě nepřestal tak docela mít rád-"

,,Máš pravdu, nepřestal," ozve se téměř neslyšitelně jeho chraplavý hlas. Vyděsí mě to a tak sebou trochu cuknu, ale pak se mi na tváři rozlije úsměv a při pohledu do jeho smaragdových očí se celá rozteču.

,,Ani trochu, Phoebe," zachraplá a já jeho ruku stisknu ještě o něco pevněji. ,,Pořád tě miluju," zasípá a i když je mu rozumět jen stěží, vím, co mi řekl. Jeho oči to říkají za něj. Lesknou se a obezřetně pozorují každý můj pohyb, jako kdyby se bály, že se vzdálím nebo odejdu.

,,Pořád?" ujišťuji se a on pohne hlavou vpřed a vzad ve zvláštní napodobenině přikývnutí.

,,Jsem... jsem ochotnej jet s tebou i do Paříže, když to bude znamenat, že budem spolu," přizná a mě do očí znovu vhrknou slzy. Tentokrát však ne zoufalé, ale slzy štěstí.

,,Nemusíš to dělat, já-"

,,Nemusim, ale chci," přeruší mě znovu, razantně, ale jemně a něžně.

,,Miluji tě," zašeptám, skloním se k němu a nedbalá odřenin ho políbím na rty. Po týdnu, kdy jsme spolu nebyli, je to jako znovuzrození. Usměji se do polibku a nadšeně vydechnu.

,,Miluju tě, vždycky jsem tě miloval, od první chvíle, co jsme spolu mluvili..."