Jeden Člen Navíc

35. Třicet Vteřin

Po nějaké době řešení, co tím Rian myslel, se s námi Nim rozloučil a odešel. Legolasovi pořád nebylo do řeči a pořád jen seděl na posteli a pozoroval zem. Jenže teď to přišlo... Když tady byl i Nim, bavila jsem se s ním a Legolas klidně mohl mlčet, ale teď jsem tu jen já a on, a já nevím jestli si chce promluvit nebo ne. Radši jsem ho tedy nechala a lehla si do postele. Ležela jsem na straně čelem ke kraji, na kterém seděl Legolas, abych na něj viděla. Protože dlouhou dobu jen seděl a přemýšlel, povzdychla jsem si a posadila se. „Legolasi" oslovila jsem ho tiše. On se na mě podíval a čekal, co budu chtít. „tvému otci se nic nestane. Je to velmi dobrý bojovník a má své stráže. Nemusíš se o něj bát" pronesla jsem. „chtěl bych ho aspoň varovat, před možnou hrozbou... Jenže on by mi nevěřil" ironicky se usmál a zase se podíval do země. Jen jsem nahlas vydechla a přisunula se k němu. „promiň" pronesla jsem a pohladila ho po zádech. „za co?" zeptal se a podíval se na mě. „že ti kvůli mně otec nevěří" odpověděla jsem, ale než stačil cokoliv říct, jsem ještě pokračovala. „a neříkej, že za to nemůžu, protože-" „přece nemůžeš za to, že tě miluju!" přerušil mě. Zavřela jsem pusu a jen ho pozorovala. „já tebe taky..." řekla jsem po chvíli a obmotala své ruce kolem jeho těla. „tak si pojď odpočinout" pronesla jsem po chvilce s úsměvem. On mi úsměv opětoval, což byl viditelný souhlas. Odkryla jsem peřinu a vlezla si pod ni. „jak ses stihla převléct?" zeptal se udiveně. „přemýšlel jsi nejmíň 20 let... Tak někde v tom rozmezí" mrkla jsem na něj a zasmála se. „aha" vřelý smích mi opětoval a sundal si svou tuniku. Nechtěla jsem nic pokoušet, tak jsem si radši už lehla zády k němu a zavřela oči. Pár dobrých chvil klidu, jsem jen tiše vydechovala, dokud mě něco nenapadlo. Pomalu jsem otevřela oči a přemýšlela, kdy to provedu. Nevědomky jsem se usmála a zničehonic se rychle otočila k němu. U toho jsem zakřičela jako nějaká příšera, a on jen s výkřikem spadl z postele. Začala jsem se hlasitě smát, zatímco on ležel na zádech vedle postele. Natáhla jsem k němu ruku, abych mu pomohla nahoru. On se jí chytil, ale místo toho, aby vstal, mě za ni zatáhl a já spadla za ním dolů. Dopadla jsem břichem na to jeho a z našich těl se stal jakoby kříž. „to- se- nedělá" ponaučil a u toho mě třikrát jemně plácl po zadku. „ale ty jsi... Normálně shodil na zem dívku!" zasmála jsem se. „odplata" pronesl s úsměvem. „ale co si to vůbec dovoluješ?!" pořád jsem se smála a obrátila se, abych ležela čelem k němu. On se mi díval do očí a usmíval se. „pořád jsem tvůj princ" připomněl a přehodil mi mé vlasy dozadu. Protože mi ale zase přepadli dopředu, rozhodl se mi je vzadu držet. Hřbetem dlaně jsem ho pomalu hladila po tváři. „a kde je tvá princezna?" zeptala jsem se zákeřně. „za 3 vteřiny mě políbí" pronesl s úsměvem. Uběhly dvě vteřiny a v té třetí jsem se bez váhání přitiskla k jeho rtům. Začla jsem ho vášnivě líbat, zatímco on mi pořád jednou rukou držel vlasy, aby mi nepřepadli dopředu a nelehechtali ho na tvářích. Líbal mě opětavě a já nepřestála přidávat na rychlosti. Jak jsem přitvrdila, pustil mé vlasy a jednu ruku mi dal za hlavu. Tím si mě přitáhl víc do polibku a taky přitvrdil. Druhou měl jemně položenou na mé tváři a palcem mě pomalu hladil. Někdy mi ale vzduch dojít musel, a v té chvíli jak už jsem nemohla, jsem se odtáhla. On otevřel své modré oči a jen zběsile vydechoval. „tak... A teď pojď" vstala jsem a podala mu ruku. Jak se jí chytil, zaryla jsem si prsty do podlahy... Sice se nic nezměnilo ale naštěstí mě nezatáhl ale vstal. Poplácala jsem ho po zádech a skočila do postele. On si do ní vlezl za mnou a položil si hlavu těsně vedle mé. Oba jsme leželi na zádech a dívali se do stropu. „ale i tak... Mu to radši řekni. I kdyby ti neměl věřit, bude nad tím nejmíň přemýšlet" pronesla jsem po chvíli ticha. „dobře" řekl a tím naše dnešní konverzace skončila.

Najednou jsem na tváři cítila něčí rty. Pořád mě to nevzbudilo a já se jen ospale protáhla. Ani oči jsem neotvírala a už jsem zase usnula.

Ráno mě vzbudili paprsky sluníčka, které mi svítili do obličeje. Stěží jsem otevřela aspoň jedno oko a koukla, jestli to slunko vzbudilo taky Legolase. Vedle mě však nikdo neležel. Vymrštila jsem se do sedu a viděla jen jeho odkopanou peřinu. Ani jsem se nepřevlékla a rovnou vyběhla na chodbu. I s docela rozcuchanýma vlasama jsem tam pobíhala jako strašidlo. Prošla jsem kolem schodů k trůnu a rovnou tedy i ke králi. Ozýval se Thranduilův hlas, ale v tu chvíli mě ani nezajímalo co řeší. Najednou mě napadla jedna taková... Hodně neslušná věc. Ani nevím proč jsem se ji rozhodla udělat, ale asi to mělo něco společného s mými 30 vteřinovými ztráty sebeovládání. Ani jsem nepřemýšlela nad tím, že se mi to už hodně dlouhou dobu nestalo a prostě se rozběhla do komnat. Začala jsem otvírat všechny dveře dokořán a běžela pořád dál. U toho jsem se strašně nahlas smála, až jsem si pod nohou shrnula koberec a zakopla o něj. Spadla jsem rovnou obličejem k zemi a u toho se pořád strašně smála. Zase jsem se zvedla a otevřela další pokoj. Zahlédla jsem ale Nima a Iriiu, jak se líbají na balkóně. Nenapadlo mě nic jinyho než se zastavit a zírat na ně, dokud si mě nevšimnou. Oni se na mě ale otočili hned, co jsem vyrazila dveře. Nim mě zděšeně pozoroval, ale Iria nemohla zadržovat smíchy. Jen jsem ukázala na chodbu a rozutekla se pryč. Hned jsem ale do někoho vrazila. Zase jsem se začala smát, a hned se zvedla. Ani mi nedošlo, že proti mně leží Rian a prohýbá se v zádech. „ty jsi vážně blbá" pronesl a s námahou se zvedl. Zase jsem se začala smát a rozutekla se pryč. Jak jsem v pokojích, které jsem míjela viděla ty elfské tváře kroutící hlavou, hned jsem si uvědomila co jsem udělala. Zpomalila jsem, až jsem se zastavila před nějakým cizím pokojem. Hleděla jsem do země a proklínala se. Letmo jsem se koukla do pokoje, kde byl jeden elf, pokroutil hlavou, sežehl mě pohledem a zabouchl dveře. Cítila jsem se strašně a neuvěřitelně moc jsem se styděla. Ještě jsem se ohlédla na zbývající pokoje, které jsem otevřela, ale už byli zavřené. Rychle jsem se vrátila k našemu pokoji a otevřela dveře. Legolas tam znuděně seděl u zdi a hrál si se svými vlasy. Hned jsem zabouchla a chytla se za hlavu. „panebože panebože panebože..." rychle jsem se procházela po pokoji sem a tam. „je ti něco?" zeptal se Legolas udiveně a vstal. „právě jsem si zničila celou pověst!" zařvala jsem vystrašeně. „jakto? Co se stalo?" zeptal se mě a přišel blíž. „prostě... Jsem běžela po chodbě a otvírala elfům pokoje" pořád jsem zírala na to samý místo, až jsem jen bezmocně zavřela oči a nahlas vydechla. „tobě to zůstalo?" udivil se. Jen jsem se na něj zmateně podívala. „dělával jsem to já, když jsem byl malý. Pak jsi za mnou přišla ty a začali jsme to dělávat spolu... Takže jsem tě to vlastně naučil já" zastyděl se. „to nevadí... Ten pocit jak jsem volně běžela po chodbě... Byl úžasný... Ale ten, jak mě všichni sežehávali pohledem tak úžasný nebyl" zasmála jsem se. On se jen usmál. „a kde jsi vlastně byl ty?" zeptala jsem se ho po chvíli. „šel jsem to oznámit otci" odpověděl. „a?" pokynula jsem. „nevěřil mi" pronesl zklamaně. „nechápu... Vždyť jsi dost moudrý na to, aby sis nevymýšlel a nebral ohledy na nějakou osobu" zapřemýšlela jsem se. On jen pokrčil rameny. „nejdeme se chvíli projít, a vypustit to z hlavy?" nabídla jsem mile. On jen s úsměvem přikývl. Rozešla jsem se ke dveřím a chytla na kliku. „Teliss?" oslovil mě Legolas tázavě. „hm?" pokynula jsem ať pokračuje. „ty jdeš v pyžamu?" uchechtl se a u toho mi podal mé oblečení. Jen jsem se vřele zasmála a převzala si ho.
Jak jsem byla oblečená a načesaná, vyrazili jsme do chodeb směrem k hlavní bráně. U brány jsem zahlédla Riana, jak mluví s nějakými cizými elfy. Hned co nám spatřil, se ďábelsky usmál. Prošli jsme kolem něj a pokračovali v cestě. Strašně jsem se chtěla ohlédnout, ale věděla jsem, že by to nebyl dobrý nápad. Prostě jsem jen dělala, že si ho nevšímám. „pojď" pronesl Legolas, jak jsme doběhli do lesa a vzal mě za ruku. Rozběhl se po stezce, ale pořád na ni hleděl. „eee nemá to být procházka?" zeptala jsem se udiveně, ale se smíchem. On tedy s výdechem zpomalil a ohlédl se. „nelíbilo se mi to. Ty elfy jsem nikdy neviděl, je možné, že jsou z jeho království" pronesl znepokojivě. „ale co by tu chtěli?" zeptala jsem se ale ne přímo jeho. „nevím, každopádně bychom měli být opatrní" pronesl a zase se ohlédl. „počkej" stoupla si před něj a pohlédla mu do tváře. On tedy zastavil a podíval se mi do očí. „měla to být klidná a bezstrarostná procházka... Tak se nestresuj" usmála jsem se. On se usmál spíš trochu falešně, ale jako starostlivý úsměv se to brát dalo. Chytla jsem ho za ruku a pomalu jsme se rozešli po lese.