Jeden Člen Navíc

58. Zima

„a vy se teď chystáte zase domů?" ujistil se. Oba jsme přikývli. „a něco na cestu by jste si nedali?"
Nabídl nám. „možná... Máte tu pivo?" zeptal se Legolas. „ale samozřejmě, příteli! Pojďte za mnou..." pronesl Gimli a rozešel se po dlouhé a široké chodbě. „jdeš zas chlastat? To dopadne jak v Rohanu..." zasmála jsem se. „tak budeš hlídat dvě natvrdlý vejce" pronesl a rozběhl se za Gimlim. „cože... Slyšel jsi to?" promluvila jsem k vejci, které bylo pořád obalené Legolasovým pláštěm. „ty nejsi natvrdlý... Ty budeš chytrý dráček. No ano, já si tě vylíhnu" cukrovala jsem s ním. „vymyslím ti jméno a budem kamarádi, ju?" usmála jsem se. „no jistě že ano... Ale nesežereš mě, že ne?" udělala jsem psí oči a hned po tom se usmála. „dobře. Zajímalo by mě, jakou budeš mít barvu? Třebaa budeš zelený, to by ses Legolasovi líbil" mrkla jsem na něj. „nebo bílý... To by ses zas líbil mně" zasnila jsem se. „ale mně se budeš líbit i kdybys byl jak Šmak" usmála jsem se. Konečně jsem je došla a viděla je, jak sedí u stolu a pijou. „ale notak. Zas se z vás stanou nekontrolovatelné zbraně" pronesla jsem a posadila se vedle Gimliho ke stolu. „dáš si taky? Máme tu Ječné pivo!" zalahodil Gimli. „dej si. Mohlo by ti chutnat" pobízel Legolas. Chvilku jsem se rozmýšlela, ale nakonec jsem souhlasila. Gimli mi nalil do dřevěného kalichu pivo, až ho trochu přeteklo. Koukla jsem na Legolase, který zrovna to svoje vypil. „kolik už jsi jich stihl?" zeptala jsem se. „dvě?" zamyslel se Legolas. „tři, chlapče, tři" zasmál se Gimli. „no" pronesl Legolas a oči se mu trochu přivřeli. „a ty, Gimli?" zeptala jsem se. „já už mám čtvrté! Legolas na mě nemá" zasmál se. Čuchla jsem si tedy ke svému pivu ale ještě jsem se podívala na vejce, které sedělo vedle mě z druhé strany. Trochu jsem si cucla a zaksichtila se. Čekala jsem, že to bude pěkný hnus jako v Rohanu, ale překvapivě to bylo celkem dobré. Napila jsem se tedy víc a hned všechno spolkla. Rychle jsem si nalila další, protože moje chutě chtěli hned přidat. Jen co jsem zase ucítila tu chuť, jsem začala pít, až to za chvíli zase zmizlo. Rychle jsem si nalila třetí, čtvrté a i páté. „Teliss!" okřikl mě Legolas se smíchem, který sám byl ještě ve čtvrtém. Gimli byl zhruba na stejné úrovni jako já, ale už končil. Já ještě vesele dopila to páté, čímž jsem předehnala i Gimliho. „do tebe bych to teda neřekl" pronesl Gimli. Jen jsem pokrčila rameny a praštila s vypitým pivem o stůl. Legolas jen stíhou dopil to čtvrté a už taky jen vydechoval. „počkej Teliss. Musíme jít, vezme nám loď" pronesl zničehonic Legolas znaveně a snažil se vstát. „ne, ty nikam nejdeš. Počkáme, než se zase vrátíš" zasmála jsem se. „ale ne... Vezme nám ji!" zvolal ospale. „Legolasi! Sedni" přikázala jsem. „ale ne... On... Ji vezme..." dořekl ospale a položil si hlavu na stůl. Přisunula jsem se k němu a pohladila ho po zádech. „Gimli?" podívala jsem se na něj, ale ten už taky spal. „dobře... Tak proč já taky ne" pronesla jsem a taky si položila hlavu na stůl.

„Teliss. Vstávej ty moje trdýlko" slyšela jsem. Jen jsem zakňučela a spala dál. „notak, Teliss" mile se zasmál a jemně se mnou zatřásl. „nezapomeňte si tu šperky!" prohlásil Gimli. Hned jsem zvedla hlavu a podívala se na vejce. „jo, jistě... Vezmu je" usmála jsem se a vzala si vejce do rukou. „rád jsem tě viděl, Gimli. Pozdravuj i ostatní trpaslíky" usmál se Legolas a dal mi jednu ruku kolem pasu. „jistě... A zas někdy přijďte, musím se na vás připravit. Udělám hody!" oznámil. „dobře..." usmála jsem se a všichni jsme se k sobě otočili zády. Rozešli jsme se rychlou chůzí ke vchodu a já už teď doufala, že tam někde zahlédnu Henala. Když jsme tam ale přišli, nikde tam nebyl. „on se odtud nějak dostane. Pojď" pronesl a vyšel z brány. „ale ne! Nemůžeme ho tu nechat!" zavolala jsem na něj. „stejně mu bude líp tady" přemlouval mě Legolas. „přece ho nemůžeme jít hledat po celé Morii, nebo čekat, že za nějakých sto let příjde sám" pronesl. Jen jsem vydechla a zavřela oči. „buť si nějak poradí, nebo zůstane tady, kde mu bude líp" pohladil mě po zádech a trochu mě zatlačil, abych šla. „no tak dobře... Ale není to správně" napomenula jsem ho. „vždyť stejně je to určitě více jak tři hodiny, a on tu stejně není" pronesl při našem odchodu. „nebo jsme to my zmeškali" zamyslela jsem se. „prostě se nestrachuj..." usmál se.