Jeden Člen Navíc

38. Příliš Pozdě

Pomalu jsem otvírala oči a rozhlížela se kolem sebe. Viděla jsem jen mříže. Vymrštila jsem se do sedu v naději, že to byl jen sen a Legolase uvidím naproti mně v cele. Zahleděla jsem se tam, ale nikdo tam nebyl. „nee!" zařvala jsem ze všech sil. „Riane! Riane notak!" volala jsem. Po chvilce přišel nějaký elf. Otevřel mi celu a pevně mě chytil za paži. Odváděl mě rychle, ale stačila jsem mu. „pane" pronesl elf směrem k někomu, kdo byl k nám otočený zády. I tak jsem ho poznala podle vlasů. „Riane! Kde je Legolas?!" zeptala jsem se hned, co se na nás otočil. „Teliss... Na Legolase zapomeň, toho už neuvidíš. Leda tak v nebi" zasmál se. „nevěřím ti... Nevěřím!" zařvala jsem. On jen s úsměvem pokrčil rameny a dal si do pusy další hrozen. „prostě mě za ním doveďte!" zařvala jsem po chvíli. „tak dobře. Ale rovnou ti říkám, že ho takhle nechceš vidět..." pronesl Rian a někam se rozešel. Elf, jenž mě držel, se rozešel hned za Rianem, až jsme došli ke schodům. Přešli jsme je a došli to nějaké temné místnosti. Byli tam 4 takové lehátka, na kterých leželi 4 bytosti. Koukla jsem na prvního, který byl nejblíže dveřím a hned se podívala na jeho prsty. Měl jen dva... Prsteníček a palec. Na druhé ruce neměl ani jeden. Měl zavřené oči a byl položený na zádech. Podívala jsem se na druhého, který byl strašně nechutně sešrotovaný. Hned jsem odvrátila zrak, který spočinul na tom nejhezčím elfovi. „Legolasi!" zařvala jsem a chtěla se k němu rozběhnout. Elf mě ale pevněji chytil. „pusťte mě! Hned!" vzpírala jsem se jak to jen šlo. „ne, Teliss. Sem dáváme ty, kteří šli na řadu jako druzí" vysvětlil Rian. Já ale Legolasovi pořád hleděla do tváře, s malou nadějí že se nějak pohne. On ale ležel na boku, čelem k nám a oči měl pořád zavřené. „tak jsi ho viděla. Jdeme" rozhodl Rian a elf mě začal táhnout pryč. „nee! Prosím!" volala jsem na ně a pořád se ohlížela dozadu. Legolas pořád bezhybně ležel. Pak jsme ale zabočili za roh a Legolas mi zmizel z dohledu. Hned jsem začala strašně brečet a zhroutila se elfovi na zem. Nahlas jsem vzlykala a elf u mě jen stál. Rian stál kousek před námi a oba mě pozorovali. Využila jsem té chvíle a rychle se zvedla. Začala jsem utíkat zpátky za Legolasem. Elf se mě ještě pokusil chytit, ale marně. Utíkala jsem, co mi nohy stačili, až jsem vyběhla zpoza rohu a rovnou za Legolasem. „Legi! Notak Legi! Jsem tady... Lásko" klekla jsem si k němu a pevně ho chytila za ruku. Hleděla jsem mu do skoro bledé tváře, ale pořád s nadějí. „prosím... Ty to zvládneš" povzbudila jsem ho ale slzy mi neustále tekly. Když nějaký čas pořád jen bezhybně ležel, nahlas jsem zavzlykala a zabořila si hlavu do jeho hrudi. Lehla jsem si k němu a silně ho objímala. Ruce jsem měla radši pořád úplně u jeho krku. Tiskla jsem si ho k sobě a nohu jsem si dala přes jeho nohy. „Lego-lasi" oslovila jsem ho se vzlykem. „neříkej mi že..." ani dořírt jsem to nemohla, protože jsem začala zase nekontrolovatelně moc brečet. Najednou mě ale napadlo zkontrolovat, jestli dýchá. Trochu jsem se od něj odtáhla a dala mu pod nos ruku. Teď jsem se snažila vnímat i ten nejmenší vánek. U toho jsem sledovala jeho hruď, jestli se nadzvedává. Ještě chvíli jsem ho marně sledovala až, jsem se mu zase podívala do tváře. „skončilas?" ozval se za mnou Rianův hlas. „ne" pronesla jsem a dál ho pozorovala. „ale já nemám celý de-" najednou jsem slyšela hlasitý řev a dusod koní. Šlo to zvenku a Rian hned se strážníkem vyběhli po schodech nahoru. Najednou jsem ale slyšela další řev a něco se kutálet ze schodů. Dokutálelo se sem strážníkovo tělo, ve kterém byl šíp. „najděte ho!" slyšela jsem hluboký, ale i přesto nervózní hlas. Okamžitě jsem v sobě pocítila velkou naději. „Legolasi... Pojď, vstávej!" pobízela jsem ho. On se ale pořád nehýbal. Dala jsem si tedy jednu jeho ruku za krk a podpírala ho. Kupodivu, i když ani nechodil, nebyl tak těžký jak jsem předpokládala. Vlastně byl hodně lehký. Vyšlapávala jsem s ním schody nahoru a u toho slyšela různé ostří mečů a sténání. „Thranduile!" zavolala jsem ze všech svých sil a snažila se přidat do kroku. Najednou ke schodům přiběhl sob. „synu!" vykřikl Thranduil a ihned z něj slezl. Převzal si ho a já hned upadla na zem. Vysadil ho k sobě na soba a sedl si za něj. Thranduil na mě hned upřel svůj zrak. „Alien!" zvolal. Po chvilce ke mně přijel nějaký kůň a někdo mě na něj hned vysadil. Viděla jsem soba, který pádil z království a přes most nad řekou běžel až do lesa. Elf, který mě měl u sebe se rozjel za nimi a přejel most.

Cestou jsem se neustále dívala na soba před námi. Projeli jsme Temným Hvozdem a najednou se před námi tyčilo království Lesní Říše. Sob se zastavil a Thranduil z něj hned seskočil. Vzal si Legolase do náruče a odnášel ho pryč. Rychle jsem seskočila z pořád jedoucího koně a dopadla na nohy. Hned se mi podlomili kolena, ale já se nevzdávala a vstala. Rozběhla jsem se za Thranduilem a šla vedle něj. Došli jsme až před dveře k léčiteli a já zaklepala. Léčitel hned otevřel a vyděsil se. „položte ho! Rychle!" rozkázal léčitel a Thranduil hned udělal, co řekl a položil ho na zem. „potřebuje nutně pomoc!" zvolal Thranduil nervózně. „já vím!" vykřikl léčitel a zatlačil Legolasovi do hrudi. Poté se nahl nad jeho nos a bedlivě poslouchal. Chvíli se nic nedělo, ale pak zavřel oči a nahlas vydechl. „co je mu?!" vykřikla jsem. „je... Mi to líto..." pronesl léčitel a narovnal se. Nemohla jsem... Nešlo to... Prostě jsem tomu odmítala věřit. Sedla jsem si na Legolase a třikrát mu stlačila hruď. Pak jsem se k němu naklonila a dýchla mu do úst. Hned jsem to zopakovala, ale léčitel mě zklamaně chytil za ruku. „slečno Teliss... Už mu nikdo nepomůže..." řekl slabě. Thranduil pořád klečel a hleděl na něj. „ale to přece... Musí!" rozbrečela jsem se. „Legolasi! Legolasi!" volala jsem na něj, ale on pořád nic. „řekni něco!" zařvala jsem. On ale pořád jen ležel, se zavřenýma očima. Bezmocně jsem se k němu přitulila a plakala mu do hrudi. Nahlas jsem vzlykala a nevěděla, co mám teď dělat. „Legolasi... To ne..." šeptala jsem s lehkým zakňučením. Vrhla jsem se Thranduilovi do náruče a plakala mu na rameno. On mě opětavě jemně objal a já slyšela jeho tiché vzlykoty. Nemohla jsem přestat brečet a svírat ho. „jdu za ním... " pronesla jsem odhodlaně a vzala Thranduilovi ze zad dlouhý meč. „ne! Teliss!" zvolal léčitel a hned mi meč vyrazil. Najednou jsem slyšela dupod. Pak k nám někdo přiběhl a klekl si k nám. „co se stalo?!" vyděsil se Nim. „ne! Já to tak nenechám! Jdu zamordovat toho ubohážáka, jenž mi zabil syna!" zvolal Thranduil a vstal. Nasedl na svého soba a rozjel se pryč. „cože?! On někdo zabil Leg-" slyšela jsem matčin hlas, ale zasekla se, když přišla blíž. „proboha..." pronesla a zakryla si ústa. „Teliss? Jsi v pořádku?" zeptal se Nim starostlivě a dal mi jednu ruku na rameno. Pořád jsem na Legolasovi seděla a pozorovala jeho bledou tvář, bez žádné zmínky života. Pohlédla jsem na Nima a usmála se na něj. Slezla jsem z Legolase a rozešla se na zahradu. Cestou jsem prošla kolem položených zbraní, tak jsem si vzala jednu dýku. „Teliss!" vykřikl Nim běžící za mnou. Hned jsem se rozběhla jak mi jen nohy stačili až jsem vběhla do zahrady. S brekem jsem doběhla až k okraji jezírka. „Teliss!" zvolal Nim a doběhl mě. Jenže to neubrzdil, a i se mnou do toho jezírka spadl. Tím šokem mi dýka vypadla z ruky a spadla do vody. Teď jsem jen měla možnost v té vodě zůstat co nejdéle. Nim se mě ale pokoušel vytáhnout ven. Stačilo se jen nadechnout. Vypustila jsem tedy všechen vzduch z těla a pak se znovu nadechla. Nenadechla jsem se vzduchu, ale vody. Začala jsem se topit, a doufat, že se mi to konečně povede. Najendou jsem se ale vynořila nad hladinu. Zbývalo pár vteřin... Pár vteřin! Hned jsem začala kašlat vodu a vykřikla. „Teliss! To už nedělej!" napomenul mě Nim. „tak mi jen řekni co mám dělat!!!" zařvala jsem. On mě jen soucitně pozoroval. „kde je Legi..." pronesla jsem a vstala. „ne, Teliss. Za ním už nechoď. Neprospělo by ti ho tahle vidět" pronesl a snažil se mě dohonit. Pak mě jen chytil za ruku a já se na něj ohlédla. Zničehonic mě popadl opět takový ten divný pocit. „jo" usmála jsem se. „takže dobrý?" zeptal se ustaraně a pustil mě. „jo jo dobrý" usmála jsem se a trochu se zasmála. „je ti něco?" zeptal se podezíravě. „ne. Naprosto v pohodě" pronesla jsem s úsměvem a rozešla se po zahradě. Došla jsem až k zábradlí, o které jsem se opřela a pohlédla do vody. „tvé oblíbené místo" usmál se Nim, když přišel za mnou. „jo" nevnímala jsem ho a dívala se do vody. Nemohla jsem od ní odtrhnout zrak. Byla jsem rozhodnutá tady zůstat navždy, protože jen tady jsem měla pocit, že je tu Legolas se mnou.