Jeden Člen Navíc

2. Hlídka

Probrala jsem se někdy kolem šesté hodiny ráno. Ve snu, který se mi zdál, se mi shrnuly vzpomínky, na naše spolu prožité dětství. Byli jsme spolu prakticky pořád. Promnula jsem si oči a vstala z postele. Šla jsem si učesat mé hnědé rozcuchané vlasy. V zrcadle jsem si pohlédla do mých zelených očí, a vzpomněla si na Legolase. Nevědomky jsem se pousmála.

Po chvíli upravování jsem se vydala na chodbu. Šla jsem do zahrady, kde jsem došla k třpytivému jezírku. Opřela jsem se o větvové, elfsky vyrobené zábradlí. Koukala jsem do jiskřivé vody, která mi připomínala Legolasovi oči. Ale jedno bylo jiné... Legolasovi oči byli mnohem krásnější a hlubší než ta voda. Topila jsem se v nich a nemohla vyplavat ven. Byli to ty nejrásnější dvě tůně, jaké jsem kdy viděla.
A po chvilce přemýšlení jsem měla možnost, se do nich opět podívat. Legolas totiž přišel za mnou. Hned jsem vzhlédla od rybníčku a koukla po elfovi. Přála jsem si, aby se podíval taky, ale zase jsem se tak bála.
Najednou tomu tak. Legolas ke mně s úsměvem obrátil svůj zrak. Já nevědomky pootevřela pusu, alr pohled mi sklouzl dolů... na jeho rty. Věděla jsem, že on mě pozoruje a ví, kam se mu dívám, ale já nemohla od jeho rtů odtrhnout zrak. Tak ráda bych je políbila. Ach ano... Už to tak mám a zvykla jsem si, že mě ten sžíravý pocit lásky bude pronásledovat, dokud ho nějak neututlám. Kousla jsem se do spodního rtu. Můj zrak pak spočinul v jeho očích, které hleděli do mých. Pak jsem se probrala z bdění a rychle odvrátila zrak. Bála jsem se, neskutečně moc. Nejraději bych se propadla do země. Cítila jsem ale, jak se usmál.
„jak jsi věděl kde jsem?" konečně jsem něco řekla. „znám tě, Teliss, a vím, že to tu máš ráda. Chodili jsme sem přece spolu si hrát." zavzpomínal. Lehce jsem se zasmála. „mimochodem...Přemýšlel jsem, tedy, jen, kdyby jsi chtěla, že by jsi třeba... Mohla jet se mnou, když tu po chodbách tak znuděně pochoduješ. Společník by se mi hodil." usmál se a trochu sklopil hlavu. Mně se rozzářil ten nejhezčí úsměv. „to bych byla moc ráda, kdybych mohla jet s tebou." usmívala jsem se. „vážně?" nevěřil. Já zřeletně přikývla. „tak dobře, tak..." stydlivě se usmíval.
„Nejdřív se zeptáme otce" rozhodl Legolas. „tys mi to teď tak složitě nabídl a ani ses předtím nezeptal Thranduila?!" smála jsem se, zatímco jsme se rozešli za králem. „kušuj, chtěl jsem mít tu bezpečnější otázku za sebou, abych si mohl říkat, že jsem alespoň něco zvládl, než mě můj otec ukamenuje." vysvětlil Legolas pobaveně a kráčel po mé pravici. „ty jsi taky trouba. Teď ta tvá 'bezpečnější otázka' možná ani neměla smysl!" vyzvídala jsem. „ale prosím tebe. Vím, že to povolí." doufal. „no," zaváhala jsem ze srandy. Legolas se zasmál. „jen neřekni nějakou blbost... Vlastně... Mlč." rozhodl. „abys to celý mohl zkazit sám?" dobírala jsem si ho. „ano. Aby jsi ty, má slečno, vyvázla bez ponížení a já si všechno bahno sežral sám" ironicky se usmál. „přisolím ti ho" dodala jsem. „raději ocukrovat" doplňovali jsme se, až jsme s podobnými řečmi přišli až před dlouhé schody.
Vyšplhali jsme po nich až za tatíkem, ale ten nás nenechal ani začít konverzaci. „Legolasi, nechystáš se na cestu?" zeptal se ho s kamenným výrazem Thranduil. „jen jsem se chtěl zeptat, jestli by s námi nemohla jet i Teliss?" koukl po mně. Ucítila jsem na sobě králův pohled, a tak jsem vzhlédla a usmála se na něj. Prý se slýchalo, že mám milý a komfortní úsměv, takže proč to nezkusit na pyšného krále s tragickou minulostí a ledovým srdcem? „kdo půjde s tebou, mne nezajímá. Jsi už dost starý, aby jsi usoudil, koho budeš po svém boku potřebovat a kdo... Bude jen na obtíž" tentokrát mi ironický úsměv opětoval. Pochopila jsem, že to bylo mířeno na mě. Legolas se trochu zamyslel. „otče, vím, jak jsi to myslel. Teliss je skvělá bojovnice, určitě se bude hodit při případném setkání se skřety." vysvětlil. „Teliss, když už o tobě můj syn tak básní... Jsi ochotna alespoň za jeho obranu položit život?" ujistil se Thranduil. „ano, jsem. Já vždycky." odpověděla jsem se stejně kamenným výrazem, jakým on mě propaloval. Začínal se ale podezřele usmívat. „jak dojemné. Jděte. Připravte se a vyražte. Je čas. Elrond vás jistě očekává." popohnal nás. Uklonila jsem se a s Legolasem jsme vyrazili dolů ze schodů. „co si mám vzít s sebou?" zeptala jsem se. „jen vodu, koně... Nějaké tajnosti, co budeš nutně těchhle pár dní potřebovat" koukl po mně. „troubo, fakt" drcla jsem ho do ramene a on se pousmál. „O občerstvení se postarají stráže. Vezmeme si jen koně a nějaký Lembas" dodal. „tak jo... Kdy půjdem?" neustále jsem se ptala. „asi teď?" usmál se. „to mi tu najednou vybalíš že zrovna teď jedem?-" mávla jsem nad ním rukou a rozešla si do pokoje pro náhradní oblečení.
Zanedlouho, aby na mě nemusela ta banda Mexická tak dlouho čekat, jsem dorazila ke stájím, ale viděla jsem je na koních sedět už před branami.
Legolas už tam na mě čekal taky.
Vysadil mě na krásného bělouše a pak si trošku poupravil svůj cop.
Jsem zvyklá odjakživa na koni jezdit s Legolasem... Nikdy jsem neměla takovou odvahu, aby jsem na něm jela sama. Byl to problém, já vím, ale z koní nemám dobrý pocit. Díky bohu to Legolas věděl, a tak si rovnou sedl předemne. Počkali jsme na pár dalších elfů. Ti nasedli na koně a čekali než se rozjdeme my. Náš kůň se rozcválal a ostatní elfové jeli hnedlinly za námi. Legolas je zvyklý jezdit rychle. To jsem zjistila po tom, co jsem s ním takhle jela poprvé a on se tak rozjel, že jsem z toho koně sletěla. Teď už vím, že se ho mám držet. Využila jsem toho, kdy to vypadalo že se ho držím abych nespadla, a přitulila jsem se k němu. On nereagoval a jel dál.

K večeru jsme celí ospalí slezli z koní. „zde přenocujeme!" rozhodl Legolas. Sedla jsem si do trávy a vzala si kousek Lembasu. Kousla jsem si, a v tu chvíli se Legolas posadil vedle mě. Opřel si hlavu o strom jako já a koukal do dáli. Já mu k puse přiložila můj nakouslý Lembas. On otevřel ústa a já mu do nich strčila Lembas. Pomalinku se do něj zakousl a poté se hned roztomile usmál, až jsem měla neuvěřitelnou chuť ho políbit... Opět. Podívala jsem se na ostatní elfi, kteří vypadali, že se na něčem domlouvají. Pravděpodobně na noční hlídce, a ne na nějakém spiknutí, jak už to tak občas bývá.

Jak už byla hluboká noc, ulehli jsme do trávy. Tedy až na jednoho elfa, který seděl na pařezu a hlídkoval. Dozvěděla jsem se, že příští půlku noci ho mám vystřídat já. Lehla jsem si na záda, a uvědomila si, že na obloze je hromadu hvězd. „to je nádhera." pronesla jsem tiše. „že jo," souhlasil Legolas ležící na zádech vedle mě. Otočila jsem k němu hlavu. „budeš spát vedle mě?" zeptala jsem se ho trochu zákeřně. „budu." odpověděl s trochou přítulnosti v hlase. Tak jsem se k němu otočila. Usmála jsem se, a prstem se dotkla jeho nosu. „tůt" zasmála jsem se při doteku. On se zeširoka usmál. Už jsem ale našim vykecáváním nechtěla budit ostatní elfi. „dobrou" popřála jsem. „dobrou noc, Teliss" popřál nazpět a ještě se na mě usmál. Zavřel oči a já hned po něm. Podlehla jsem všem myšlenkám v mé hlavě, z kterých se stával sen.

Byla jsem na podivné planetě. Nademnou proletěli hodiny. Pak jsem v dálce uviděla Legolase. „Teliss!" volal. Rozběhla jsem se k němu a skočila mu do náruče. Smáli jsme se na sebe, když v tom nás vyrušil drak. „ahojky..." promluvil drak. „jsem Vilson" představil se. Legolas mě položil na zem. Drak ke mně přistoupil, a začal do mě dloubat. „Teliss, Teliss, Teliss," opakoval drak. Najednou jsem se vrátila do reality. Zjistila jsem, že do mě dloube elf, který byl na hlídce a opakuje mé jméno. „jo jo jo jo už jsem vzhůru. Jdi si odpočinout." povolila jsem mu a on si přikývl. Ještě jsem se podívala na roztomile spinkajícího Legolase. „ťuťuňuňu" měla jsem chuť ho obejmout. Vstala jsem a šla si sednout na pařez. Rozhlížela jsem se, ale nikde nic. Bylo to dost divné. Každopádně jsem nechtěla nic riskovat, tak jsem se rozešla kousek po louce. Udělala jsem si kolem skupiny kolečko, dvě, tři.. Ale pořád nikde nikdo. Tak jsem si zase sedla na pařez.