Jeden Člen Navíc

54. Černé Myšlenky

Stěží jsem otvírala oči a snažila se protáhnout. Najednou mi docvaklo, kde jsem, tak jsem se přestala vrtět a dál v poklidu ležela v Legolasově náručí. „už jsi vhůru?" zeptal se najednou. „jo... Jak ses vyspal?" optala jsem se. „ležet na kamenech není nic pohodlného ale byl jsem unavený, takže mi to nevadilo" vysvětlil. Jen jsem si přikývla a posadila se. „a co ty?" zeptal se po chvilce. „ve tvém objetí je mi nejlíp" usmála jsem se. On mi hned úsměv opětoval a taky se posadil. „tak a co teď?" pronesl a letmo se rozhlédl. „to nevím... Ale mám strašný hlad" bolestně jsem si sevřela břicho a jen poslouchala, jak extrémně mi v něm kručí. „tak se pojď aspoň napít" navrhl a vstal. Přišel kousek dál k vodě a dřepl si. Nabral si do hrsti vodu a přiložil si ji k ústům. „ne Legolasi!" zvolala jsem a rychle vstala. On se udiveně ohlédl a voda mu mezitím vykapala ze dlaní. „vypil jsi to?" zeptala jsem se vystrašeně a rychle k němu přiběhla. „zatím ne" zasmál se a nabral si další. „proboha nepij to!" zvolala jsem. „proč ne?" zeptal se a podíval se na mě. „fuj je to!" napomenula jsem ho. On nasadil ten svůj jemně pobavený výraz a zavřel oči. Sklopil hlavu a vylil si vodu z dlaní. „ale co jiného nám zbývá? Buť budeme pít tuhle špinavou vodu, nebo tady zemřeme žízní" vysvětlil. „zemřeme tak jako tak" pronesla jsem a podívala se do vody. Legolas se zase hned podíval na mě a sledoval mě. „mrzí mě, jak jsem ti říkal, že máš všechnu naději zahodit. Rozhodně to ještě nevzdávej" povzbudil mě. „ne ale ty jsi měl pravdu" pronesla jsem a koukla mu do očí. „opravdu už nám žádná naděje nezbyla. Však jak by se sem dostali bez toho, aby skočili?" pokračovala jsem. „měl jsi pravdu, Legolasi" poklepala jsem ho na rameni a pomalu vstala. „naprostou pravdu" zopakovala jsem a popošla kousek dál. On jen hleděl do země a nejspíš přemýšlel nad zkázou světa. Lehla jsem si na kameny a otočila se na záda. Až hrozně vysoko od nás jsem viděla modré nebe. Bylo to ale tak strašně vysoko, že z tak široké rokle se na vršku stal uzounký prostor. Jen jsem si povzdychla a snažila se potlačovat tu paniku. Začala jsem tedy pravidelně dýchat a u toho zavírala oči. Při ležení se mi ale spíš přitížilo, tak jsem se posadila a sevřela si krk. Pomalu mi začínalo docházet, že zanedlouho umřeme. Nedalo se tomu nijak zabránit, utéct nebo bojovat. Prostě bylo definitivně jasné, že tady nepřežijeme. Chtěla jsem se ještě jednou podívat na Nima... Na Er... Na Nerima. Možná taky i na Dairi a i když se s Thranduilem tak často nebavím, taky bych ho chtěla ještě naposledy vidět. „myslíš, že už truchlí?" zeptala jsem se zamyšleně. „ne... Určitě něco vymyslí" pousmál se a konečně se zvedl ze země. Rozešel se ke mně a předemnou poklekl. Vzal si moji dlaň do své a druhou mi ji ještě zakryl. Snažil se se mi dívat do očí ale já se tomu spíš vyhýbala. „podívej se na mě" řekl nakonec. Zavřela jsem oči a otočila hlavu k němu. Odhodlala jsem se oči otevřít po tom, co mou ruku pevněji sevřel a pohladil mě po ní palcem. Hned se na mě zlatě usmál a sledoval mě. „přece nemůžeš ztratit všechnu naději. Když na nic nepříjdou oni, tak my ano" uklidnil mě. „tebe snad něco napadá?" udivila jsem se. „nejsem zas tak moudrý, abych něco vymyslel hned" zasmál se. „už jsme tu přes den. Času jsi měl dost" neukazovala jsem nejmenší zmínku úsměvu a spíš mu odsekávala. „tebe snad něco napadlo? Nenapadlo. A já na tom nejsem líp" taky zvážněl. „ale ty jsi přece původem sindarský elf" zauvažovala jsem se. On se tak zmateně podíval. „a?" udivil se. „jsi moudřejší, než lesní elfové" usoudila jsem. On se jen lehce pousmál a podíval se dolů. „nemysli si, že nepřemýšlím. Rád bych přišel na to, jak se odtud dostat, i kdyby se to mělo povést jen jednomu" pronesl. „tobě" řekli jsme v úplně tu samou chvíli, jen co to dopověděl. Podíval se mi do očí a milounce se usmíval. Já se nevědomky začínala usmívat taky, až jsem ho jen pohladila po tváři. „Legi... Já bych tě tu rozhodně nenechala. Pokud by se mohl dostat nahoru jen jeden a ty bys pořád trval na tom, ať jdu já, zůstala bych tu s tebou a ani na krok bych se od tebe nehla" usmála jsem se. „protože víme, že někdy uděláš něco, čím mě dostaneš do bezpečí a sebe obětuješ" pokračovala jsem. „naštěstí to nikdy nebylo tak vážné, abys na to zemřel... Ale prosímtě už to nedělej" zasmála jsem se. Než ale stačil cokoliv říct, ještě jsem pokračovala. „copak nevíš, že kdyby jsi mi umřel ztratila bych radost, štěstí a všechno, co mi vždy vykouzlilo ten nejhezčí úsměv na tváři? Ztratila bych naprosto všechno... A nakonec i svůj život" dodala jsem. Zase se nadechl, aby něco řekl ale já ho opět nenechala. „nedělám si srandu, Legolasi... Ani nevíš, jak strašně moc jsi v mém životě důležitý a jak moc ho ovlivňuješ" pronesla jsem. „nemáš nejmenší tušení..." zopakovala jsem a nepřestávala mu hledět do očí. On se nakonec jen usmál a vzal mě i za druhou ruku. Opět se mi mile podíval do očí a usmál se. „takže naše moto platí?" pousmál se. „samozřejmě... Vždycky spolu" souhlasila jsem se a hned se usmála, jak nejvíc to šlo. Nakonec jsem jen obmotala ruce kolem jeho krku a přitulila se k němu. On mě hned opětavě objal a přitiskl si mě ke svému tělu. Najednou... Když jsem to zaslechla... Se mi vrátila úplně všechna naděje. Legolas se odemě odtáhl a podíval se nad sebe. Hned jsem se taky koukla a viděla pomalu se snášejícího orla. Hned jsem se nahlas zasmála a přiložila si dlaně na ústa. Celá rozzářená štěstím jsem se podívala na Legolase, který ho s úžasem pozoroval. Museli jsme nějakou dobu čekat, než se dostal až sem dolů ale jak byl skoro u země, začalo mi nesmírně bušit srdce. Nakonec se snesl a otočil se na nás. Legolas se hned uklonil a koukl na mě. Vytřeštila jsem oči a hned se taky uklonila. Orel jen zapískal a sklonil hlavu. „pojď" pronesl Legolas a rozešel se pár metrů k němu. Prvně mi podal ruku, abych mu mohla snáz vylézt na hřbet. Začínala jsem se docela klepat a vzala ho za ruku. Hned co zjistil, že se klepu ke mně přiskočil. „neboj se... Budu hned za tebou a budu tě držet" pošeptal mi a pomohl mi na orla vylézt. Hned co jsem na něm seděla, vyhupsl za mě a jednou rukou mě objal v pase. „chyť se jeho peří" řekl rychle, protože orel se začínal pohybovat. Okamžitě jsem se ho pevně chytla a Legolas se chytil jen jednou rukou. „nespadneš?" zeptala jsem se ho. „ne. Co ty?" optal se. „možná... Ne asi ne" zažertovala jsem ale pořád se bála. Orel se najednou vznesl kousek nad zem, až jsem zaječela. „neboj se... Držím tě" uklidnil mě a orel se začal zase pomalu vznášet výš a výš. Legolas si mě přitiskl ke svému tělu a pevně mě držel. Já se i tak držela peří, protože jsem měla nesmírný strach.