Jeden Člen Navíc

60. Nesouhlas

Celou cestu pak byl už jen klid, dokud se nám nevyskytl pohled na krásné a velké království. Nenápadně jsme šli ještě kousek před les, dokud jsme neprošli kolem mostu až na druhou stranu. Popoběhli jsme kousek dozadu a přišli ke zdím. „tady někde, ne?" dívala jsem se všude na zem, ale zatím nic. „tady" ozval se Legolas kousek dál odemne. Přiběhla jsem k němu a viděla v zemi díru, směřující pod království. „doufám, že už to není zasypaný. „pronesla jsem a klekla si. Pořád jsem si ale zkoušela vzpomenout, kam to vede. „Legolasi?" koukla jsem nahoru a on tázavě nadzvedl obočí. „kam že se dostaneme?" zeptala jsem se a pořád přemýšlela. „víš co..." klekl si vedle mě a vejce položil na zem. Vybalil ho z pláště, se kterým se otočil ke mně. „ať vylezeš kdekoliv, dej si na sebe plášť a jdi si pro svůj" naplánoval. „a ty tu počkáš s vejcem?" ujistila jsem se. „ano" odpověděl a podíval se do díry. „vlezu se tam ještě? Když jsme to kopali, byli jsme ještě malí" zasmála jsem se. On se jen s pohledem na díru pousmál. „měla by ses tam vlézt" změřil si mě pohledem. „ale co pak ty?" došlo mi. „tak..." přemýšlel. „pro tebe pak příjdu ze zahrady" napadlo mě. „třeba" souhlasil. Už jsem se chystala do díry, když v tom mi dal ruku na rameno a přitom mě oslovil. „hlavně... Opatrně, ano?" usmál se. Hned jsem se usmála taky a pohladila ho po tváři. „neboj" usmála jsem se a podívala se zase na díru. Sklonila jsem k ní hlavu a začala se pomalu protahovat úzkým prostorem. Bylo to celkem hluboké, ale už jsem byla u takového toho oblouku, který zase vedl nahoru. „emm... Legolasi?" zpanikařila jsem. „copak je?" ptal se. „ono je to celkem vysoko..." pronesla jsem. „není tam někde ten kámen?" zavolal. Hned si vzpomněla a podívala se doprava. Opravdu tam trčel placatý kámen, po kterém jsme vylézali. „jo, je tu!" zvolala jsem a našlápla na něj. „dobrý" pronesl Legolas. Vytáhla jsem se nahoru a hned se rozhlédla. Byla to stejná malá místnůstka, ve které jsem našla smutného Legolase, když jsme měli tem problém s Dairy. „tak co?" ptal se Legolas. „dobrý, dobrý. Jdu pro plášť" informovala jsem ho a rychle se ještě sklonila pro ten jeho. Přehodila jsem si ho přes hlavu a pozakryla si obličej. Rozešla jsem se k chodbě, ale když jsem stála u stále otevřených dveří, došlo mi, že mám strach. Po chvilce jsem se ale odvážila a vešla na chodbu. Okamžitě jsem se zorientovala a mířila si to ke schodům. „nevíte?" zaslechla jsem zprava. Radši jsem se tam ani nedívala a pokračovala ve své cestě. „nevíme, ale hledají se všude" pronesl strážník. „ale přeci je už museli najít!" až teď mi došlo, že to mluví matka. Hned jsem zrychlila a doufala, že si mě ani nevšimnou. Prošli kolem mě, ale chvíli jsem na sobě cítila jejich pohledy. „dáme vám vědět, až se najdou" pronesl strážník a odpojil se od ní. Najednou z pokoje předemnou vyšel Nerim. Hned jsem odvrátila zrak a snažila se koukat do země. Najednou se podemnou objevili schody, tak jsem se začala rychle vyhopsávat. „Er? Tak co?" ptal se. „pořád je nenašli" pronesla zklamaně. Když jsem přišla před náš pokoj, strašně jsem si přála, aby se na mě zrovna nedívali. Sáhla jsem na kliku a rychle otevřela dveře. Když jsem je ale zavírala, všimla jsem si, jak se na mě Er s Nerimem dívají. Hned jsem zabouchla a okamžitě zamkla. Tak... Kdepak mám ten plášť. Přišla jsem ke skříním, ale zrovna jsem na stole zahlédla Lorienský list. Vzala jsem si ho do ruky a otevřela s ním skříň. Hned se mi vyskytl pohled na mé všemožné oblečení, dokud jsem tam nezahlédla kousek pláště. „ah" usmála jsem se a vzala ho. Najednou ale někdo zaklepal. „haló?" ozvalo se. Tak dlouho jsem se rozmýšlela co řeknu a jakým hlasem to řeknu, že jsem nakonec nevydala ani hlásku. „pokud vím, tohle není váš pokoj" pronesla Er za dveřmi. Bála jsem se promluvit, aby mě nepoznali i podle hlasu. Radši jsem tedy začala pomalu našlapovat na podlahu, až jsem přišla k oknu. Vykoukla jsem z něj, ale s pomyšlením, že bych musela skočit, se mi udělal strašlivý pocit. „jdeme pro náhradní klíč" pronesla matka a já pak slyšela kroky pryč. Hned jsem využila příležitosti a rozběhla se ke dveřím. S velkým strachem jsem je odemkla a vyběhla ven. Jenže za dveřmi jsem zahlédla postavu. Hned jsem se rozutekla pryč, aby si mě k sobě nemohli otočit čelem. Jenže osoba mě stihla chytil za plášť. I tak jsem se neohlížela a snažila se se mu vytrhnout. Díky bohu se mi to povedlo a já se rozutekla pryč. „Er, Er!" zvolal hlas, který nejspíš patřil Nerimovi. Když jsem běžela po schodech, zahlédla jsem na konci matku, připravenou mě chytit. Hned jsem se jí vyhla pohledem, díky čemuž jsem přeskočila jeden schod a spadla hlavou napřed až dolů. „ah..." zasténala jsem a hned se zvedla. Er mě chvilkou taky stihla chytit za plášť, ale té jsem se hned vyvlékla. Teď už mě nemohlo nic zastavit. Běžela jsem zpátky do té malé místnosti jak nejrychleji to šlo. Probíhala jsem kolem jiných pokojů a snažila se matku s Nerimem setřást. Najednou se ale jedny z těch dveří otevřeli dokořán přímo předemnou. Hned jsem vykřikla a rozplácla se na ně. Spadla jsem na zem, ale hned se obrátila na břicho. „proboha moc se omlouvám..." řekl někdo. „Nime! Nime chyť ji!" zvolala matka běžící za námi. Naštěstí se ale Nim chvíli divil, díky čemuž jsem mohla rychle vstát a začít zase utíkat. Počkat... Když už vlastně ví, že se tu nachází osoba s pláštěm a chtějí ji chytit... Má vůbec cenu dál utíkat?  Zamyslela jsem se, ale i tak jsem nic nechtěla nechávat na mně. Ještě riskovat že mě za to seřve. Utíkala jsem co mi jen nohy stačily, dokud jsem nedoběhla k té místnosti. Rychle jsem zabočila a bez váhání hned skočila do díry. „Rablesi! Rablesi notak pomoc!" volala jsem a rychle hodila napřed oba pláště. Rychle jsem vlezla do díry a jen co jsem viděla světlo druhé strany, mě Legolas vytáhl za ruce nahoru. „Rables? Kdo je Rables?" ozvalo se z díry. Hned jsem dala Legolasovi prst na ústa, aby se neprozradil. Zrychleně jsem vydechovala, ale snažila jsem se radši potichu. Legolas mě jednou rukou držel kolem pasu a sledoval díru. „dá se tudy protáhnout?" debatovali mezi sebou na druhém konci. Rychle jsem Legolasovi podala jeho plášť a přehodila přes sebe svůj. „počkej... Vždyť už to nemá cenu, když se pokusili chytit osobu s pláštěm"  pošeptal. „bychom tam přišli a hned by nás odychtli" dodal. „ale já jsem se snažila..." pronesla jsem a opřela se o jeho hruď. „já vím... Však se nic neděje" usmál se a přitulil si mě k němu. „nejste vy náhodou..." ozvalo se z díry. Hned mi došlo, že jsme po chvilce už nemluvili potichu. „Teliss? Legolasi? Jste to vy?" zeptala se Er. Koukla jsem na Legolase, který přikývl. „ano..." odpověděl a sklopil hlavu. „proboha proč jste utekli!? Pojďte sem" pobízela nás. „jenom když slíbíte, že budete dělat, že nás neznáte" pronesla jsem. Chvilku bylo ticho. „dobře, ale proč? Thranduil už se rozhodl, že vás nechá. Nemáte důvod" vysvětlil Nerim. „opravdu?" udivil se Legolas. „ano" odpověděl Nerim. Našlápla jsem tedy jednou nohou do díry, ale Legolas mě hned chytil za ruku. Naklonil se ke mně a já jen poslouchala. „Teliss, mně se to nezdá... Můj otec takový není" zašeptal. „takže jim nevěříš?" udivila jsem se. On jen pokrčil rameny a chvíli mě sledoval. „já jim teda narozdíl od tebe věřím... Oni by nám nelhali" pronesla jsem odhodlaně a zase šlápla do díry. „ne..." zašeptal Legolas a přitáhl si mě k sobě. Hned mi dal dlaň na ústa a zvedl se se mnou. „co... Děláš!?" zahuhlala jsem mu do dlaně, zatímco mě odváděl do lesa. Zastavil u jednoho stromu ale ještě se ohlédl. Já si hned uvědomila, že tam na zemi opět leží zapomenuté vejce. Odtáhl si mě od těla, postavil mě ke stromu a chvíli se na mě díval. „buď tady" pronesl a otočil se k vejci. Jen co jsem se chtěla rozběhnout k díře se rychle otočil a přirazil mě ke stromu. Hned jsem bolestně zasténala, zatímco on se mi díval do očí. „počkej tady... Notak" žádal. „ale proč? Vždyť je to i tvoje rodina... Proč jim nevěříš? Nebo víš co... Je mi jedno, že jim nevěříš ale já jsem své rodině věrná" pronesla jsem odhodlaně a chtěla se od stromu vzdálit. On mě k němu ale hned pevněji přitlačil, až to vážně bolelo. „Legolasi..." těžce jsem vydechla. On tedy zase povolil a povzdych si. „jen tu stůj a počkej pár vteřin... Je to tak těžké?" přemlouval mě. „tohle už je ale vážně přehnané... To, že nechceš vylíhniut toho draka dejme tomu i chápu, ale to že nevěříš rodině?" pronesla jsem. „já jen nechci abychom se rozdělili..." pronesl smutně. „ale Legi" oslovila jsem ho, aby se na mě podíval. Ruce mi držel u stromu, takže jsem s nimi nemohla ani pohnout, jinak už bych se k němu přitulila. „přece nás nikdo nerozdělí. Jen se podíváme, jak je na tom momentální situace a kdyžtak budeme jen někde poblíž" usmála jsem se. „přece si nemyslíš, že já se chci rozvést, že ne?" mile jsem se pousmála. On jen s úsměvem zavrtěl hlavou. „tak mě pusť" usmála jsem se. Jen co mě propustil, si vzal obličej do svých dlaní a ihned mě políbil. Dala jsem mu ruce za hlavu a tiskla si ho ke svým rtům blíž. Po chvilce si mě tedy opět opřel o strom, ale už to nebylo tak násilné. Něžně mě líbal, ale když do mých úst slastně zasténal, vzrušilo mě to natolik, že jsem byla schopna udělat všecno, aby mi byl co nejblíž. Hned jsem přitvrdila ale nešlo se ho nabažit. „Teliss!" zvolal najednou Nim. Pomalu jsem se od Legolase odlepila a koukla doboku, směrem k díře, ze které Nim vylézal. Legolas si položil ruce na můj pas a přitáhl si mě blíž k sobě. Nenadšeně Nima pozoroval, zatímco já se usmívala. „podle toho nabourání do těch dveří bych tipoval, že to běžela Teliss, že?" pousmál se a přišel k nám. „ty jsi nabourala?" uchechtl se Legolas a koukl na mě. „Nim mi otevřel dveře před nosem, to by narazil každý" obhájila jsem se. Oba jen pokroutili hlavou. „ale proč jsi utíkala?" zeptal se už bez úsměvu. „nechtěla jsem, aby jste mě poznali" pronesla jsem a koukla do země. „ale proč? Však my bychom to králi neřekli" říkal dotčeně. Schovala jsem se k Legolasovi a otočila si hlavu k lesu. „měli jsme plán. Jen ho nechtěla pokazit" omlouval mě Legolas. „ale tím by nic nepokazila... Vždyť nás oba znáte" divil se Nim zklesle. „ona si třeba myslela, že k tomu budete přistupovat jinak. Však vaši reakci na náš rozvod ještě v tu chvíli nevěděla" vysvětloval Legolas a hladil mě po bocích. „Teliss... Nám přece můžeš věřit" pronesl Nim a já pak cítila, jak mě pohladil po rameni. Otočila jsem hlavu zase k němu a rovnou si všimla, že z díry vylézají ještě Er s Nerimem. Jen jsem se pousmála, ale od Legolase jsem se nevzdalovala. „Teliss!" zvolala matka. Jen jsem se na ni z dálky usmála a rovnou se od Legolase odtáhla. Ona ke mně celá udýchaná z prolézávání dírou přišla a přitiskla si mě k sobě. „tohle už nedělejte... Proč jste ani nic neřekli?" ptala se. „byl to můj nápad a to já nechtěl, aby to kdokoliv věděl... Teliss za nic nemůže" obhájil mě Legolas. „ale ne. Však se nic nestalo" uvědomila jsem si vlastně. „opravdu ne?" ujistil se Nerim a ohlédl se dozadu. Na zemi tam pořád vysedávalo to vejce. „achjo..." řekla jsem tiše a promnula si čelo. „nepletu se, když řeknu že je to dračí vejce?" zeptal se Nerim. Jen jsem zavrtěla hlavou a smířila se, že už se nevymluvíme na záhadný dárek z nebes. „kde jste ho proboha našli?" zděsila se Er a nespouštěla z něj oči. „bylo v Morii ve zlatě" odpověděla jsem a koukla na Legolase. Ten sledoval vejce, ale jen co jsem se k němu otočila se podíval na mě. Pokrčil rameny a zase koukl na vejce. „proč jste ho brali sem?" zeptal se Nim vyděšeně. „aby ho tam nenašel nějaký člověk, a nevylíhl ho" poslední slova Legolas zdůraznil a podíval se na mě. Jen jsem se zamračila a koukla na ostatní. „ale co s tím? Schováme ho, nebo to řekneme králi" debatovali. „králi bych to neříkal" pronesl Nerim. „proč ne?" zeptala se Er. „mohl by ho někde uschovat a už bychom ho neviděli" vysvětlil. „a čemu to vadí?" udivila se matka. Nerim svěsil hlavu a já na něm něco poznala. „tati?" oslovila jsem ho s úsměvem. „ano?" optal se. „že ty ho chceš vylíhnout" usmála jsem se. „no jo no... Tak chci vylíhnout draka" pronesl. „konečně někdo, kdo je mi podobný..." zaradovala jsem se a přišla k němu. „jsem na tvojí straně, tati" usmála jsem se a dala mu ruku na rameno. „výborně! Kdo další?" zeptal se s úsměvem. „nemůžeme přece vylíhnout draka! To se nikdy neuskuteční, je to jasné?" rozhodl Legolas. „souhlasím s Legolasem" pronesla matka a přišla k němu. „je to opravdu špatný nápad" dodala matka. „Nime? Co ty, synu?" zeptal se Nerim a koukl na něj. Nim se chvíli díval na nás a já naznačovala, ať jde k nám. Pak se ohlédl na Er a Legolase, kteří ho jen neutrálně pozorovali. „nehraju" pronesl Nim a rozešl se pryč. „i kdyby přišel k vám, to vejce by se uschovalo" pronesl Legolas a rozešel se k vejci. Rychle jsem ho předběhla a vzala si vejce do ruky. „Teliss... Dej mi ho" řekl klidně a přišel ke mně. „tati! Pojď... Půjdeme třeba někam za hory za doly, abychom tu panu bojácnému princi nevadili" pronesla jsem a rozešla se pryč.