Jeden Člen Navíc

24. Hlavně Mi Někdy Odpusť

Co jsem tak Emmu objímala, do dveří vtrhl Legolas. Rychle za sebou zabouchl a zamkl. „odteď se budeme pořád zamykat?" zeptala jsem se žertovně, ale pořád jsem měla slzavou tvář. On se prvně uchechtl, ale jak se na mě podíval a přišel blíž, úsměv ho přešel. „Teliss, ty pláčeš?" zeptal se zděšeně a sedl si k nám na postel. „ne, to je dobrý" falešně jsem se usmála. „Teliss.." pronesl na náznak, ať mu řeknu co se děje. „vážně mi nic není" i ten falešný úsměv mě přešel, a tvář jsem měla spíš vážnou. On si povzdychl, a přisunul se blíž ke mně. Já jsem se od něj hned oddálila, protože jsem si vzpomněla na to, co mi říkal král. On se nechápavě podíval, a zůstal tam, kde byl. „co je to s tebou? Otec ti něco řekl, když jsem tam nebyl?" zeptal se Legolas. Já jsem zavrtěla hlavou. „to poznám.. Ty lžeš!" nařknul mě. „jak to můžeš takhle surově říct!?... Ano, lžu.." přiznala jsem se. „a co ti pověděl?" zeptal se a chytil mě na rameno. „že pokud se spolu budeme 'mazlit' budu vyhoštěna a hlavní je, že bys to taky schytal.. A já nechci aby jsi kvůli mně měl problém... Mezi námi je konec, Legolasi" sklopila jsem hlavu, a vstala. Ještě jsem stihla zaznamenat, že Legolas je bezeslov. Měl otevřenou pusu, a hleděl do svých dlaní. Odemkla jsem, a vyšla ven na chodbu. Zase jsem za sebou zavřela dveře, a snažila se zachovat chladnou hlavu. Došla jsem ven, k jezírku. Bylo úplně jiné přes den, a v noci. Nim vysedával na zemi, a pozoroval jezírko. Přišla jsem k němu, a sedla si vedle něj. Jen co jsem pohlédla do jezírka, jsem se rozbrečela. Schovala jsem si tvář do dlaní. Bezmocně jsem zařvala na celou zahradu, protože nic jiného mi nezbývalo „copak je!?" zděsil se Nim. Neodpovídala jsem, a odkryla si tvář. Znovu jsem se podívala do jezírka, a naklonila se k němu. Poté jsem naschvál zvedla nohu, abych ztratila rovnováhu, a přitom to vypadalo věruhodně. Spadla jsem do jezírka, a snažila se automaticky neplavat. Hlavu jsem si ponořila hlouběji do vody. Tělo mi plulo nahoru, ale hlavu jsem udržela pod vodou. Pomalu mi docházel dech, což byl také úmysl. Najednou mě někdo popadl za nohu, a přitáhl ke břehu. Vynořil mě nad hladinu, a já jsem se musela zhluboka nadechnout. „Teliss! Co tě to napadlo!" Nim mě opatrně položil na trávu, a nechal mě vydechovat. Nic jsem neodpověděla, a rychle jsem vstala, abych mohla zase spadnout do jezírka. On mě ale rychle chytil, a přitáhl si mě k sobě. „co je?!" zeptal se, ale než aby byl naštvaný, byl spíš ustaraný. „přišla jsem o něj!" zařvala jsem. On udělal chápavý výraz, a podle všeho mu to všechno docvaklo. „ty víš o Erie a o-" nechtěl mě trápit, tak přikývl už teď, abych to nemusela říkat. Tak jsem to tedy nedořekla, a už teď jsem věděla, že to všechno ví. „je mi to líto Teliss, ale na světě je hromada skvělých elfů.. Toho pravého jednou potkáš, a řekneš si, že by byla chyba se teď utopit" usmál se na mě. „ten pravý už je pryč.." pronesla jsem zklamaně. „ale nejdřív, zapomeň na Legolase!" upozornil mě Nim. „jak mám zapomenout na osobu, kterou znám celý svůj život?" zeptala jsem se ho udiveně. „tak zapomeň na to, že jste spolu něco měli. Bylo jen vaše kamarádství.. Nic víc.. Ano?" ujistil se Nim. „ne.. To nemá cenu.. Dřív či později, když budu sama, stejně něco udělám" pronesla jsem. „ale co Emma?!" vzpomněl si. Hned jsem se na něj podívala. „Emma tě má moc ráda.. To víš.. A byla by nešťastná, kdyby jsi něco takového spáchala" řekl mi. Povzdychla jsem si. „život je těžký, já vím.. Ale všechno dobré jednou příjde" usmál se. „všechno dobré mám za sebou.." pronesla jsem opět pozitivně. „bože, jsi tak negativní.." sklopil hlavu, a chvíli neměl co říkat. „svatba bude zítra, víš to?" zeptal se. Přikývla jsem, na náznak toho, že vím.. Přítom jsem o tom neměla ani páru. „půjdeš tam?" zeptal se opatrně. „jo.." pronesla jsem. „budeš sedět vedle mě, ano?" zeptal se. Přikývla jsem, a vydechla. „tak fajn.. Matka bude vedle mě z druhé strany, kdyby jsi jí něco chtěla říct, tak přezemě" usmál se. „dobře" pořád jsem se dívala do země. „to zvládneme, sestřičko" usmál se, a objal mě. Dojalo mě, že mě tak zná, a ví, že mě vždycky mnohem víc uklidní, když nás řekne v množném čísle. Takže místo 'to zvládneš' řekl 'to zvládneme' to mi vždycky pomůže, a uklidní mě to. „jdu si vybrat, co si zítra vezmu" usmála jsem se, a odešla. Přišla jsem ke dveřím mého pokoje. Bála jsem se je otevřít, ale nakonec jsem se odvážila. Jak jsem je otevřela, ulevilo se mi, že na posteli sedí jen Emma. „proč jsi celá mokrá!?" zděsila se. Podívala jsem se na své zcela mokré oblečení, i vlasy. „šla jsem si zaplavat" odpověděla jsem. „v oblečení?" zeptala se udiveně. Povzdychla jsem si, a sedla si k ní. „život někdy není tak, jak bychom si ho předtavovali, a někdy má člověk chuť, udělat něco, co už nikdy nenapraví" vysvětlila jsem jí, a stoupla si. „aha.." řekla bych, že to nepochopila, čož jsem chtěla. Otevřela jsem můj šatník, a začla vybírat oblečení. „dívej! Nechceš si vzít tyhle bílé šatičky? Mám je ještě když jsem byla malá.. Teď už se do nich nevlezu, ale tobě by možná byly, chtěla bys je?" zeptala jsem se s úměvem a ukázala mé malé šaty. „jee! Ty jsou krásný!" hned si je převzala a přiložila si je k sobě. „ty si můžu vzít zítra na svatbu?" zeptala se mě nadšeně. „jak víš o té svatbě?" zeptala jsem se udiveně. „Legolas to říkal" odpověděla. „a-aha" falešně jsem se usmála, a rychle se otočila do štaníku, aby neviděla mé jemné slzy. Jak jsem si i já vybrala vhodné, bílé šaty, položila jsem si je na postel, a sedla si za Emmou.