Jeden Člen Navíc

37. Že by Konec?

Ani jsem nevnímala, když začalo trochu svítat. Přišlo mi to pořád stejné a já znaveně stála opřená o zeď. Naproti v cele jsem viděla, jak si Legolas prohlíží své prsty. Znaveně jsem si sedla a aspoň na pár chvil přivřela oči.

Najednou jsem je otevřela a světlo už bylo mnohem jasnější. Hned jsem se koukla na Legolase, který tam díky bohu pořád seděl s otevřenýma očima a hleděl do země. Byla jsem o trochu líp vyspaná a teď začala pekelná nuda. Už se mi ani tak moc nechtělo spát a stejně jsem ani nechtěla. Snad dalších 10 hodin se nic nedělo, až jsem slyšela kroky. Přisunula jsem se k mřížím a sledovala, kdo půjde. Na rozcestí žalářů přišel Rian a chvíli s úsměvem pozoroval mě a chvíli Legolase. „no trochu úsměvu do toho dnešního dne přidejte" pobídl nás Rian a znovu se usmál. Legolas ho jen bez nejmenšího náznaku úsměvu pozoroval. Já jsem se usmála ironicky a on jen pokroutil hlavou. „jak jste se vyspali?" zeptal se. Nikdo neodpovídal. „nebudete mluvit?" zeptal se po chvíli. „no, tak já jsem se třeba vyspal skvěle" usmál se. „víte, na co jsem se těšil?" podíval se prvně na mě a pak na Legolase. „ah" došlo mu a zasmál se. „těšil jsem se na dnešek... Tohle si náramně užiju... A vy taky" usmál se nadšeně. Pískl na stráže, kteří přišli k našim celám. Ke mně přišli dva a otevřeli mi celu. Jeden mě chytil za jednu paži a druhý za tu zbývající. Vyvedli mě ven a já hned viděla, jak Legolase také drží dva elfové. „následujte mě" usmál se Rian a někam se rozešel. Jak jsme se blížili k rozcestí, byla jsem radostí bez sebe, že zase budu vedle Legolase. Hned co se tak stalo a on šel tedy až po elfovi, po mém levém boku, jsem se na něj usmála. On se taky mile usmál, ale hned ho to přešlo, když se podíval dopředu. Začal se vzpírat, jak to jen šlo a elfové ho hned pevněji chytli. Hned jsem se podívala dopředu, a viděla temnou místnost, kde byli na dvou zdích proti sobě jedny pouta a nějaké nástroje. Vytřeštila jsem oči a vzepřela se. Bohužel zase marně a elfové nás tam mezitím dovedli. Vstoupili s námi dovnitř a dva, kteří ještě šli za námi, zavřeli mřížové dveře a klíče si schovali. „ne..." pošeptala jsem si a zděšeně pozorovala ty mučící nástroje. „proč to tady vůbec máte?!" zděsila jsem se. „každý má nějaké záliby, ne? A já si to mohu dovolit" odpověděl Rian s úsměvem. „tak" tleskl a postavil se před nás. „kdo první?" zeptal se až moc milým hlasem, což mě stresovalo ještě víc. Oba jsme mlčeli a jen vyděšeně pozorovali Riana a další elfy. „dobře... Tak třeba moje oblíbená Teliss" usmál se na mě a elfové, jenž drželi Legolase, přistoupili k pravé zdi a začali ho poutat do pout, které byli přikované ke zdi. „ne! Ne! Já půjdu!" řval Legolas, ale už byl jednou rukou připoutaný ke zdi. Jak ho připoutali i tou druhou, elfové od něj odstoupili a Legolas se hned začal vzpírat. Rian ke mně přistoupil a opět mi ruce svázal provazem. „nechávám si mé účastníky vybrat... Takže" rozhlédl se co tu má a začal výjmenovávat. „třeba bys chtěla bičem trochu pohladit záda, nebo..." zase se rozhlédl. „třeba dýkou přejet po pár prstech?" nabízel. Jen jsem zrychleně vydechovala a nemohla uvěřit, co se mi teď proboha bude dít. „nebo!" napadlo ho a přistoupil ke zdi, které jsem byla postavena čelem. „bychom ti trochu mohli natáhnout kosti?" nabídl. Byla jsem natolik vyděšená, že ze mě nevyšlo absolutně nic. „dobře... Já mám třeba dnes náladu na ten bič" zauvažoval a usmál se. Elfové hned věděli, co mají dělat, tak mě dovedli kousek dopředu a otočili mě zády k Rianovi. Zatlačili mi na ramena, takže jsem si musela kleknout. Vyhrnuli mi mou tuniku a odstoupili odemne. „tak... Teď to bude možná trochu štípat" varoval mě Rian milým hlasem. „ne! Riane!" vykřikl Legolas, ale najednou jsem ucítila neuvěřitelně silné štípnutí. „prosím ne! Riane!" volal Legolas a já jen slyšela neustále cinkání, jak se vzpíral. Po pár vteřinách jsem cítila další strašně ostrou bolest. „prosím! Ne! Prosím! Udělám cokoliv!" volal Legolas, ale Rian ho ignoroval. „Teliss..." pronesl s brekem a lehkým zakňučením. Zase jsem ucítila strašlivou bolest. Donutilo mě to nahlas zasténat. Při dalším úderu jsem se rozbrečela bolestí. „nech ji! Nebo si s tebou otec poradí!" začal Legolas vyhrožovat. Rian se nad tím jen zasmál, ale hned po tom mi na zádech přistála další extrémní rána. „proč?!" zařval Legolas a nahlas vzlykal. „prosím ne! Co chceš?!" zařval. S další ranou Legolas bolestně zařval za mě „nee!" vzlykal a u toho se vzepřel. „prosím Riane! Dost!" řval. Asi po dalších pěti ranách a Legolasova neustálého řvaní Rian složil bič a pokynul rukou k Legolasovi. Pořád jsem brečela a krčila se bolestí. Vypustili Legasovi jednu ruku z pout a on se hned vzepřel. Jak mu vypustili i druhou, vzepřel se tak silně, že přemohl i dva elfy. Rozběhl se ke mně a hned mě od nich co nejdál odsunul. V tu chvíli jsem byla i ráda za to, že mě neobjal, protože si ani neumím představit tu bolest. Byl opřený svým čelem o mé a palcema mě hladil po tvářích. „Teliss" pronesl sténavě. Já ho ale objemout mohla, čehož jsem hned využila a přitiskla se k jeho tělu. On mě tedy objal také, ale úplně kolem krku, aby se nedotýkal mých zad. „tak jste se politovali. Teď pojď sem, Teliss. Dnešek máš za sebou" pronesl Rian. „a Legolasi, ty se máš na co těšit" dodal. Hned jsem ho silněji objala a plakala mu do ramene. Měla jsem v tu chvíli hodně velké sebevědomí a věděla jsem, že ho k nim určitě nepustím. Po chvíli ale vypršelo, když mě jeden elf vzal za paži a zatáhl. Legolas mi jen jemně přejížděl dlaní po celé ruce, když mě elf odváděl. Jak se měli naše dlaně shledat, hned mi ji aspoň na chvilku pevně sevřel jako já jemu. Elf, ketrý mě odváděl zatáhl a naše ruce se rozpojili. „nee!" vykřikla jsem a zkusila se pro něj ještě natáhnout. Elfové Legolase chytli a pokynuli mu, ať si klekne. On tak tedy učinil a svěsil hlavu. Elfové mu svlékli jeho tuniku a já opět viděla jeho vypracované břicho. V tu chvíli mě ale jeho břicho nějak nelákalo. Soustředila jsem se na to jediné a to byl on. Elf, který mě držel, mě jednou rukou připoutal do poust, ve kterých byl předtím připoutaný i Legolas. Vzpírala jsem se, dokud jsem měla volnou ještě tu druhou. Bohužel mi po pár vteřinách připoutal i tu druhou. Pořád jsem křičela a chtěla to schystat za něj. V hlouby duše jsem věděla, že mu v tuto chvíli už nepomůžu, ale i přesto jsem se pořád vzpírala. Rian napřáhl bič, a v tu chvíli, kdy udeřil, se mi kolena málem podlomila. „nech ho! Já půjdu znovu! Ale nech ho!" volala jsem. On však udeřil znovu. „ne!" zařvala jsem a začala hlasitě brečet. „Legolasi!" zařvala jsem a silně se vzpřela. V jeho tváři jsem viděla ty potlačované slzy a bolest. „nevíš co Er udělá, až tohle zjistí?!" zařvala jsem a podívala se na Riana, který zrovna zase udeřil. „ach, Teliss" pronesl a znovu švihl bičem. „proč si myslíš, že mě má ráda. Hm?" zeptal se, ale naschvál mluvil s dlouhými přestávkami, abych nemohla tolik řvát a poslouchala ho. Zase udeřil a nadechl se, aby pokračoval. „odpustí mi všechno" pronesl a zase švihl bičem. Nemohla jsem se soustředit na Rianova slova, když jsem před sebou viděla tak utrápeného Legolase. Hlasitě jsem vzlykala a naschvál se dívala jinam. Nemohla jsem ho takhle vidět. „s tím, že mě Er miluje, nic nenaděláš, a já můžu klidně udělat i tohle" hned Legolase silně švihl, až zasténal a vyjela mu jedna slza. „Legolasi! Ne!" volala jsem ale nemělo to ceny. I přesto jsem pozbytek jeho mučení řvala a brečela.
Jak mu rozvázali ruce, bolestně sebou švihl o zem a já jen viděla jeho do krva zbičovaná záda. „pusťte mě!" řvala jsem. Rian tedy rukou pokynul, aby mě elf propustil z pout. Uvolnil mi jednu ruku a já už se hned vzpírala. Jak-mile mi odpoutal i tu druhou, jsem se bez přemýšlení vrhla za Legolasem. Lehla jsem si k němu čelem a viděla jeho zevřené oči. „Legi... Legi prosím" žádala jsem potichu a u toho mi vytékaly další a další slzy. Hladila jsem ho dlaní po tváři a koukala do jeho stále zavřených očí. S velkým vzlykotem jsem obmotala své ruce kolem jeho krku, abych mu nechytala na záda. On ale pořád nehybně ležel. Zase jsem se odtáhla a pořád pozorovala jeho tvář. „Legi prosím... Udělej ten nejmenší náznak toho, že mě slyšíš" požádala jsem tiše a pořád plakala. On však ale ani brvou nehl. „prosím!" zařvala jsem bezmocně a u toho mi valil potok slz. Neustále mi z obličeje kapaly další slzy ale já ho pořád s nadějí pozorovala. Až uběhlo pár minut, co bezhybně ležel, a co jsem na něj marně mluvila, jsem bezmocně zařvala ze všech sil, až to museli slyšet i v Temném Hvozdu. Mé slzy se ani neuklidnily, spíš se zdivočely a začaly téct čím dál tím víc. Slzy přibývaly, a má naděje mizela. Po nějakém čase, co Legolas pořád ležel, si ho nějaký elf vzal do náruče. Zaznamenala jsem, že ani když se jeho zad dotkl, sebou ani neškubl. „ne! Ne!" volala jsem bezmocně ale i se špetkou naděje se za nimi rozběhla. „kam ho nesete?!" zeptala jsem se elfa, který držel spícího Legolase v náručí. Elf mi ale neodpovídal a pokračoval ve své cestě. „Teliss... Je na čase ti říct, o co tu jde" pronesl hlas Riana za mými zády. Bezmocně a s hodně zrychleným dýcháním jsem se k němu otočila a netrpělivě čekala, co řekne. „vždycky když mučím dva zamilované elfy... Soustředím se hlavně na jednoho, kterého si vyberu. Ten, který to je, poznáš podle pořadí. Vždycky je to ten druhý, aby ten první, který to schytal míň viděl, jak ten jeho milovaný zemřel" vysvětlil Rian. Mé nohy, mé ruce, mé celkové tělo, včetně mozku přestali pracovat. Jediné, co si pamatuju, byla velká rana do břicha, při mém dopadu.