Jeden Člen Navíc

7. Unešení

Po mém dlouhém záchvatu smíchu jsem se konečně dosmála. „to byl snad rekord" uvědomil si Legolas. „ty to pokaždé měříš?" zeptala jsem se docela udiveně. „jen odhaduju" přiznal. „ne ale rekord to byl, když jsi jednou ráno vyšel ven, úplně rozcuchanej" vzpomněla jsem si. „ty si to pořád pamatuješ?" zastyděl se. „jo.. Tak to jsem se smála snad ještě půl dne" připomněla jsem. „to je pravda.." zlehka se usmál. Pak za námi přišel Aragorn. „pojďte" pobídl nás. Já jsem hned vstala a šla za ním. Po chvíli mě Legolas doběhl.

Elfové z Lothorienu, nás oblékli rouchem jejich lidu. Galadriel dala každému jeden dar.. „milá Teliss.. Dávám ti sponu Flerondina, je to jediný kus na světě" usmála se na mě Galadriel. „děkuji Vám.. To je drahocenný dar.." poděkovala jsem s úsměvem. Měla stříbrnou barvu. Byli na ní malé zelené lístečky. Byla docela malá, ale měla velkou citovou cenu. Hned jsem si ji dala do vlasů. Doběhla jsem za Legolasem. Už byl u vody s malými loďkami. „Legola-" „sluší ti" nenechal mě domluvit a rovnou se usmál. „děkuju" úsměv jsem mu opětovala. Dala jsem mu pusu na tvář a znovu jsem se usmála. On se stydlivě usmál. Nastoupila jsem do jedné ze tří loděk. Předemě si sedl Gimli a za mě Legolas. Opřela jsem si o něj hlavu. Do další loďky nastoupil Aragorn, Sam a Frodo.. A do třetí Boromir, Pippin a Smíšek. Vypluli jsme, a po cestě jsme si povídali o tom, co jsme dostali. Legolas dostal luk, a Gimli tři vlasy Paní Galadriel.

Dopluli jsme na kraj, protože před námi byl vodopád. Chvíli jsme si odpočinuli, jenže Frodo a Boromir tady nebyli. Vydali jsme se je hledat.

Rozhlížela jsem se všude kolem, ale Frodo nikde. Pak jsem kousek odemě slyšela meče. Rozběhla jsem se tam, a viděla Aragorna. Legolas s Gimlim doběhli hned za mnou. Začala jsem střílet. „Aragorne, běž!" zavolal Legolas a zabíjel Uruk-hai.

Lurtz, velitel Uruk-hai rozkázal, ať najdou půlčíka. Všichni se rozeběhli do lesa, tak jsme běželi za nimi.

Zabíjela jsem je, jenže najednou mi někdo zezadu pevně stáhl ruce. Já jsem rychle otočila hlavu, a viděla zahalené muže s kapucí na hlavě. „co to dělá-" nemohla jsem dokončit větu protože mi zacpal pusu kusem látky. Pevně mi svázali ruce za sebe. Podařilo se mi vyplivnot kus látky z pusy. „pomoooooc!" zavolala jsem ze všech sil. Jeden z mužů mi vrazil facku. Zase mi do pusy narval kus látky. „budeš poslouchat!" okřikl mě. Já jen dělala nesrozumitelné zvuky a vzpírala se. Ale nemělo to smysl. Bylo jich asi deset a já jen jedna. Legolas, Aragorn, Gimli ani Boromir nebyli nadohled. Rychlým krokem mě odváděli pryč

Už byla temná noc, ale my jsme pořád šli. Padla jsem na kolena. Muž, který mě držel se zastavil. „co je?!" zeptal se přísně. Já jen udělala nesrozumitelný zvuk. „co říkala?" zeptal se ostatních. „už jsme od nich daleko, sundej jí ten šátek" přikázal mu jeden muž. On mi ho tedy sundal. „proč mě odvádíte?!" vykřikla jsem. „čekal jsem něco jako : pustě mě!!" zasmál se jeden. „to by nemělo cenu.. A odpovíte mi?" zeptala jsem se. „ne" řekl krátce a zase se rozešel. „bolí mě nohy.. Už nemůžu" vymluvila jsem se. „no a!? Jsi snad elfka ne?! Vzchop se!" přišel ke mně a vrazil mi další facku. Tak jsem tedy vstala a zase jsme pokračovali.

„Derone, už nemůžu" řekl jeden muž a sedl si na pařez. „my taky ne" souhlasili ostatní současně. „a co naše elfice?" zeptal se zákeřně Deron ( jeden muž ho tak oslovil tak bych řekla že se tak jmenuje) a přišel ke mně. Já na něj jen tupě hleděla, protože výmluvu na to, že mě bolí nohy jsem řekla už hodně dávno. „tak ty nebudeš mluvit?! Za trest uděláš 100 koleček kolem nás!" zasmál se Deron a ostatní se k němu hned přidali. Já jsem se jemně pousmála. Už jsem totiž měla plán. „a tady Eruner tě bude hlídat, aby jsi nám nezdrhla" zasmál se ještě. Mně lehký úsměv přešel, protože mi tím zničili můj plán. „tak jdi! No dělej!" poroučel mi Deron. Já se tedy rozešla kolem skupiny a dělala kolečka. Eruner šel vedle mě.

Měla jsem jich už 86 a pekelně mě bolely nohy. „no, to stačí!" okřikl mě Deron. „ale ještě mi jich dost zbývá" připomněla jsem. „pojď sem!" okřikl mě. Já tedy poslechla a dopajdala k němu. On se mi podíval na můj krvácející kotník. „ale ale.. Někdo se nám tu zranil.. Nechceš ošetřit ránu?" zeptal se žertovně a pár mužů se zasmálo. „ne díky" drze jsem se usmála. On mě chytl za mé svázané ruce a dovedl mě ke stromu. „sedni!" poroučel mi. „jak-že prosím?" zarazila jsem se. Jeho výraz vypadal že má nervy v kýblu. Radši jsem si tedy sedla. On mi na chvíli rozpoutal ruce, aby mi je mohl omotat kolem stromu. Ani v hlavě mě nenapadlo zaútočit. Byla jsem tak unavená, že jsem jen padla na zem a on mě přivázal ke stromu. „ha ha!" zasmál se a šel si sednout k ohni za ostatními muži. Já jsem si povdychla.

Sakra už to trvá celé hodiny.. Proč už nesvítá? Umírám nudou, žízní a hladem.. „hej!" okřikla jsem je. Oni se ohlédli. „kolik je hodin!? Já skrz ty větve nad sebou nevidím hvězdy!" žádala jsem je. „tak to nevim.. Já to nepoznám" říkal jeden muž a přitom se díval nad sebe. „tak mě rozvažte, a já se podívám" napadlo mě. „tak to určitě" zasmál se Deron a všichni se zase otočili k ohni.

„hej!" znovu jsem je okřikla. „bože jsi tak otravná! Co chceš?!" Deron už byl fakt naštvaný. „já mám žízeň" udělala jsem psý oči, které vím že na Legolase zabírají. „trhni si!" okřikl mě Deron. Opět se otočili k ohni. Hmm.. Divné.. A co mám jako teď dělat? Co se mnou proboha mají v plánu? Kam mě až dovedou? Bojím se..