Jeden Člen Navíc

49. Hra

Dělala jsem velké kolečka. Neměla jsem nic jiného na práci, než přemýšlet a chodit. „co? Už?" zvolala jsem. „dobře, už bežim!" rozběhla jsem se ke Kalinovi a hned si k němu sedla. „tak co, brácho... Osvěžila sprcha v tady té... Zimě?" uvědomila jsem si. „no... Fakt je tady docela zima... Už je taky tma" rozhlížela jsem se a začla se klepat. „hodil by se oheň, co?" usmála jsem se na něj. „jak ty to tu zvládáš, to nechápu..." pronesla jsem drkotavě. „první noc tady na zahradě... S tebou... A bez jakéhokoliv tepla" pronesla jsem zmrzle a pomalu si lehla na úplně ledovou zem. „ale neboj... Když sis zvykl ty, tak i já" uklidňovala jsem se. „pak mi tady venku bude vedro, a když vejdu dovnitř... Tak snad i roztaju" zasmála jsem se. Když jsem ale znovu vydechla, uvědomila jsem si, že se ten vzduch mění na páru. „no hele? Zkoušel jsi to někdy?" zasmála jsem se a ještě dýcha. „jo! To jsme dělali s..." zasekla jsem se, a zahleděla se na jedno místo. Rychle jsem si schovala hlavu do kolen. „mě to tak mrzí..." spytovala jsem. „ne, takhle mě nechceš vidět" odmlouvala jsem. „no tak dobře... Když jsi to ty" povolila jsem a podívala se na Kalina. Mohl jasně vidět, jak mi netečou žádné slzy. „co je na mně divného? No tak zvenčí jsem zjevně v pohodě" usmála jsem se. „což je super" zazubila jsem se. „díky, Kaline" usmála jsem se na něj. On se jen v pořád silnějším větru všelijak kroutil. „to je tady vždycky takový vítr?" udivila jsem se. „a taková zima?" dodala jsem. Kalin začal opět přikyvovat. „aha..." pronesla jsem a podívala se do strany. Hned jsem vyjekla a vstala. „Kaline uteč! Zachraň se kdo můžeš!" začala jsem po zahradě utíkat a přitom řvát. Najednou zevnitř vyběhli dvoje stráže. „co se děje, má paní?" zeptal se jeden. „tam! Někdo je!" naprášila jsem ho. Oni se tam tedy pomalu rozešli. „ne! Nenechávejte mě tu samotnou!" zvolala jsem a rozběhla se k nim. „víte co, já budu tady s Kalinem" pronesla jsem a rozběhla se k němu. „a nemohl to být ten Kalin?" napadlo ho. Doběhla jsem k němu a dřepla si. „ne, ten tu byl se mnou" odpověděla jsem. Pohladila jsem ho po větvích a usmála se na něj. Oba strážníci ke mně přišli. „nikdo tak nebyl. Jste si jistá, že jste viděla osobu?" zeptal se jeden. „no ano, byl tam něčí obrys" ještě jednou jsem se tam podívala, ale nikdo tam už nebyl. „prozkoumali jsme to tam, a nikoho jsme nenašli" informovali mě. „a kde máte toho... Jak jste to říkala? Kalin?" ujistil se. „ano, ano, tady je" podívala jsem se na Kalina a znovu ho pohladila po větvích. Pak jsem se zase podívala na strážníky, kteří mě udiveně sledovali. „jak se cítíte?" zeptal se po chvilce. „no skvěle" usmála jsem se. „pojďte, půjdete s námi" pronesli. „ale ne! A kam?!" zděsila jsem se. „jen na prohlídku k léčiteli" uklidnili mě. „ach tak" usmála jsem se. „ale ne!" zvolala jsem najednou a rychle od nich vstala. „dovnitř nejdu! Navíc jsem v pořádku" ujistila jsem je. „opravdu? My vás nemůžeme brát bez vašeho svolení. Jste si tedy jistá, že nepotřebujete pomoc?" ujistil se. „ne, nepotřebuji" odpověděla jsem už zcela klidně. „nemáme vám zavolat společnost? Princ Legolas by určitě-" „tak to ne! Toho parchanta si strčte někam! Opovažte se ho sem poslat!" zařvala jsem. Oni si jen přikývli a vydali se na odchod. „pěkný večer" popřáli. „jo..." pronesla jsem a podívala se na Kalina. „skřiž si prsty, aby ho sem nevolali" pronesla jsem a sama si je skřížila. „oh, promiň" došlo mi a hned je zase rozpustila. „nuže... Budeme jen doufat, že to opravdu nic nebylo" lehce jsem se koukla doprava, ale opět jsem tam viděla stín. „pomoc!" zvolala jsem a rychle vstala. Stín hnedka zmizel. Zase jsem se tedy posadila ke Kalinovi, ale nespouštěla oči z toho místa. Hned co jsem si sedla tak jak předtím, se tam ten stín opět objevil. „aha" uvědomila jsem si. „no ale z čeho to..." rozhlédla jsem se kolem, kdyby tam náhodou byla příčina toho stínu. „nevadí... Kaline?" oslovila jsem ho a koukla na něj. „nechceš jít už spát?" navrhla jsem s úsměvem. Zrovna v tuto chvíli vítr dofoukal, a on se ani nehl. „um..." zauvažovala jsem. „do háje... Mně je taková zima..." pronesla jsem a zase se rozhlédla. „nechceš se jít třeba ohřát dovnitř?" nabídla jsem mu. „no jo promiň..." zasmála jsem se. „no já vim že já můžu, ale nechci" odpověděla jsem „no protože nechci riskovat, že ho tam někde uvidim s Tauriel" pronesla jsem. „kde je vůbec Rian?" uvědomila jsem si. „neměl by tu být a zahřívat mě?" dodala jsem. „ano, máš pravdu... Ale ať to aspoň vypadá že mě má rád" odpověděla jsem. „mě tady nechá zmrznout" dodala jsem zmrzle a pohladila se po kolenech. „víš ty co... Já se jdu ohřát aspoň ke vchodu" pronesla jsem a vstala. Došla jsem tedy k malému vchodu. Pořád tady byla velká zima, takže jsem se rozhodla jít dovnitř. Vešla jsem, ale jít dál jsem se neopovážila. Sedla jsem si ke zdi a pozorovala celý velký prostor. Z nudy jsem si začala potichu pobrukovat melodii nějaké písničky. Nakonec mě zaujala natolik, že jsem začala zpívat i slova. „já mám hlad" zvolala jsem najednou, aniž bych to chtěla vyslovit nahlas. „tak fajn, bříško... Jdeme" vstala jsem ze země a rozešla se do místnosti, kde jsme jedli. „Teliss, tak tady jsi" pronesla najedninou Er a přiběhla ke mně. „ahoj" pozdravila jsem mile. „ahoj... Pojď se mnou, prosím" požádala a nastavila ruku. „a kam?" zeptala jsem se schválně. „uvidíš..." pronesla. „mmm to úplně není odpověď na mou otázku" zamyslela jsem se. „prostě pojď" přikázala mi a vzala mě za ruku. „ne, já nechci" vyvlékla jsem se jí a šla zase svým směrem. „Legolas s Tauriel nespal" řekla nakonec. Zastavila jsem se, ale neotáčela jsem se. „kdo ti to namluvil?" zeptala jsem se. „Legolas nemluví, a Tauriel nakonec přiznala, že s ním nespala" vysvětlila. „že by to zrovna Tauriel přiznala, se mi nezdá" pronesla jsem a otočila se k ní čelem. „přiznala to kvůli svému opět novému přitelovi, který se na ni skrz to naštval" pronesla. „oba teď můžou jen předstírat, že spolu nic neměli" pronesla jsem a zase se k ní otočila zády. „tys s Rianem nespala úmyslně, viď že ne?" zeptala se najednou. „moc dobře víš, že tohle bych neudělala" odpověděla jsem. „jenže Legolas si to myslí... A jak mu dokážeš, že jsi s ním opravdu nespala? Rian i ty klidně můžete říct, že jste spolu nic neměli... Ale teď je jen na Legolasovi, jestli vám uvěří" vysvětlila. „ale mně je jedno co si myslí! Kdy už to pochopíte!?" naštvala jsem se. „říkáš, že Legolas nemluví, jo?" zamyslela jsem se. Ona jen přikývla. „takže se třeba nesvěřil s tím, proč si to vymyslel?" ujistila jsem se. „Teliss... Tohle si vážně myslíš?" zeptala se zklamaně. „Legolas by si to nikdy nevymyslel" dodala. „jde vidět, že ho neznáte..." pronesla jsem a tentokrát se natvrdo rozešla svým směrem. „příjde mi to, jako bys ho spíš ty neznala..." pronesla. Už jsem se neotáčela, šla jsem furt dál. Najednou, když jsem procházela kolem nějaké malé místnosti, jsem uslyšela tiché posmrknutí. Zastavila jsem se, a teď nastal ten moment. Zajímalo mě, kdo to je, ale na druhou stranu jsem měla takové tušení. Tak jako tak, jsem se rozhodla pro lepší variantu. Rozešla jsem se v poklidu dál. Hned co jsem ale zaslechla další posmrknutí, jsem se otočila a vběhla do místnosti. Podívala jsem se do toho nejtemnějšího rohu, kde seděl s hlavou v kolenech. Ale hned co jsem přišla, hlavu narovnal. Bez jakéhokoliv slova jsem se k němu pomalu vydala. On si rychle utřel oči a posmrkl si. Jak jsem přišla až úplně před něj, klekla jsem si k němu. Položila jsem mu svou dlaň na jeho koleno a ustaraně mu hleděla do tváře. Nakonec jsem se posadila vedle něj, a opřela si hlavu o zeď. Pár vteřin jsme jen oba hleděli vpřed, ale on pak ke mně hlavu otočil. Taky jsem se na něj podívala, a čekala, co bude. On ale nic neříkal. Přisunula jsem se blíž k němu, abych si mohla hlavu opřít o jeho rameno. „jak tě napadlo, že jsem s Tauriel spal?" zeptal se najednou. „Dairy vás prý viděla" odpověděla jsem. „jak Dairy?" udivil se a zvedl odemne hlavu. „mně Dairy řekla, že viděla tebe a Riana" dodal. „cože.... Cože!?" došlo mi. „co?!" udivil se netrpělivě. „já jí nedávno něco poradila... Sakra ta mrcha!" zanadávala jsem. „co jsi jí poradila?" ptal se zmateně. „prostě za mnou přišla, že prý miluje jednoho muže, ale ten už je zadaný. Chtěla radu, jak se té dívky zbavit, tak jsem jí poradila, že by je mohla proti sobě zprotivit..." vysvětlovala jsem. „achjo... Já jsem tak blbá!" zařvala jsem. „nejsi... Nejsi..." uklidňoval mě a přitáhl si mě k sobě. Hned jsem se mu pověsila kolem krku. „Legolasi... Promiň" pronesla jsem. „nemáš se za co omlouvat... Za tohle nemůžeš" pronesl a silně mě stiskal. „ale můžu... To já jsem jí to poradila, a to mně nedošlo co chystá" odtáhla jsem se od něj a koukla mu do tváře. On mě chytil za boky, a přitáhl si mě úplně k sobě. Musela jsem se mu zase chytit kolem krku, abych se nepřevážila dozadu. Svoje nohy jsem měla obmotané kolem něj, stejně jako on. Láskyplně jsem se k němu tiskla a kolébala se s ním. „já tě miluju" pronesla jsem. „já tebe taky... Moc" opětoval a políbil mě do vlasů. „ale víš ty co..." odtáhla jsem od něj obličej a podívala se mu do očí. „budeme dělat, že jsme pořád rozhádaní a..." přestala jsem povídat, protože on na mě pořád s úsměvem koukal. „Legi..." pronesla jsem a zase se k němu přitulila. Hned mě pevně objal a tiskl si mě k sobě. „moc mě to mrzí..." pronesl. „já vím... Mě taky" pohladila jsem ho po zádech a víc se k němu přitiskla. „a tak jaký máš plán?" zeptal se tedy a odtáhl se. „no mohli bychom pořád dělat, že jsme rozhádaní, a sledovat, co bude Dairy dělat" napadlo mě. „dobře, udělej to jak chceš, ale já už bez tebe nebudu" pronesl s lehkým úsměvem. „fajn, tak budem spolu... Ale nebudem spolu mluvit" napadlo mě. „jen někdy" udělal psí oči. „když kolem nikdo nebude" usmála jsem se. „teď jenom prý jsme na zahradě. Díváme se na sebe vraždícím pohledem a občas prostě zanadáváme... A teď odejde poslední elf, a my 'aaaah pojď seem!' a mua a mua!" začala jsem se smát. „jo, a teď by někdo vešel" zasmál se. „tak bych začla nadávat" usmála jsem se. „a co Dairy?" zvážněl. „no jo... Ona za tebou chodila?" zeptala jsem se. On jen přikývl. „budem se prostě předevšemi chovat tak, jak jsme si řekli, ano?" rozhodla jsem. „ale kde budu spát..." zamyslela jsem se. „u mě. V noci nás snad nikdo sledovat nebude" rozhodl. „a co teď, jak výjdeme... To se máme chovat jako někdo jiný?" ujistila jsem se. „zkusíme to" pronesl. „dobře takže..." vstala jsem, a oprášila si zadek. „se nebudeme vůbec usmívat" dodala jsem. On se taky postavil, a vydechl. Až teď když stál trochu víc na světle jsem si všimla, jak má pořád slzavé tváře. „oo... Pojď sem" přišla jsem k němu a dvěma prsty mu utřela tváře. On mě držel v bocích, a usmíval se na mě. „poslední momenty, kdy se můžeme objímat a líb-" ani doříct jsem to nemohla, protože se ke mně hned naklonil a dlouze mě políbil na rty. Protože mě držel za zády, naklonil si mě blíž k zemi. Po chvilince se odlepil, a zase mě narovnal. „jdeme?" zeptal se. Vydechla jsem, a přikývla.