Jeden Člen Navíc

27. Jezírko

Oči se mi zavřeli, ale nohy byly pořád silné na to, aby mě udržely. Pak jsem ale upadla do hlubšího spánku, a spadla na zem. Ta rana do břicha mě probrala, tak jsem si promnula oči, a vstala opět na nohy. Byla už celkem tma, což mě udivilo. Tak jsem si tedy přikývla a rozešla se do pokoje. „ne počkat, Emma chtěla abychom šli za ní" uvědomila jsem si před dveřmi. Tak jsem se tedy otočila a odcupytala dolů ze schodů. Vyběhla jsem na zahradu, kde Legolas vysedával s Emmou na trávě, a sledovali ptáčky na vodě. Legolas se na mě ohlédl, a hned vstal. „Teliss kde jsi byla!?" zeptal se vyděšeně a přišel ke mně. „no bavila jsem se s Rianem" odpověděla jsem jednoduše. „vždyť už je večer" řekl, a v tom mi to došlo. „no... A?" zvedla jsem jedno obočí. „bylo to tak tajné, že jsem to nemohl slyšet taky?" zeptal se zvědavě. „jo.. No... Prý to nemám nikomu říkat" odpověděla jsem a pohlédla na Emmu. „ani mně?" zeptal se Legolas. „nemůžu" pronesla jsem zklamaně. „proč ne? Trvalo to opravdu dlouho" pohlédl mi do očí, a výrazem mě prosil. Jemně jsem zavrtěla hlavou, a otočila se k němu zády. Pomalým kromem jsem se vydala do mého pokoje. On mě však po chvíli doběhl, a chytil mě za paži. „promiň, že jsem na tebe tlačil. Buď tu ještě chvíli se mnou" požádal s roztomilým úsměvem. „fajn" úsměv jsem mu opětovala, a on mě odvedl k jezírku. Emma si sedla vedle mě z druhé strany, a společně jsme sledovali to třpytivé jezírko. Přitulila jsem se k němu, a láskyplně ho objala. „nevadí vám, když půjdu spát?" zeptala se nás Emma. „ne, klidně jdi" usmál se Legolas, a ona nám jen popřála dobrou noc. Zabořila jsem si hlavu do Legolasové hrudi, a snažila se být úplně u něj. On si mě rukama více přitiskl k tělu, a hlavu si jemně položil na mé vlasy. Měla jsem strašný pocit z toho, co se před chvílí stalo a on to neví. Ale popravdě se mi nechtělo mu to říkat. Ještě aby mi nadával, že jsem se nechala. Měla jsem strach, navíc jsem ho tím nechtěla zatěžovat, když vypadá tak spokojeně.

Po asi 20 minutách jsme seděli na tom samém místě. On měl ruku kolem mého pasu a já měla položenou hlavu na jeho ramenu. Slyšela jsem takové jemné kroky. Bylo to, jakoby někdo jemně našlapoval na trávník. Pak jsem viděla vedle mě něčí nohy. Podívala jsem se nahoru, a viděla Riana. „výsosti, omluvíte nás?" zeptal se Rian a pohlédl na Legolase. Rychle jsem se ohlédla na Legolase, který též svůj zrak od Riana obrátil na mě. Chytla jsem ho za ruku, sevřela mu ji, a přitulila se k němu, z čehož asi poznal, že nechci s ním nechci nikam jít. „ne, promiň" odpověděl Legolas. „potřebuju s ní něco probrat, je to důležité. Vy to nechápete, týká se to naší rodiny" vysvětlil Rian. „prosím" zašeptala jsem mu do hrudi. Nechtěla jsem od něj vůbec pryč. Pomalu mi vytékaly horké slzy. Tak moc jsem se bála. „jindy, Riane" odpověděl Legolas a daroval mu falešný úsměv. Rian si dupl, a odešel ze zahrady. Rychle jsem si utřela jednu vytékající slzu, aby to neviděl. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď, a zhluboka vydechla. „teď mě opravdu zajímá, co jste dělali" pronesl Legolas a odtáhl si mě od těla. Já jsem jen zakňučela a znovu se k němu přitulila. „dobře... Ale řekneš mi co jste dělali, ano?" zeptal se a pohladil mě po zádech. „a co když ne?" zeptala jsem se opatrně. „odejdu" odpověděl jednoduše. „ne... Prosím" požádala jsem slabě a přitiskla si ho k sobě „tak mi to řekni" požádal a taky mě stisknul. „to nejde" pronesla jsem. „proč to nejde? Nic se nestane když mi to řekneš" ujistil mě. „právě že stane" pronesla jsem. „co se stane?" řekl už vážnějším hlasem. „ne Legolasi... Tohle ti říct prostě nemůžu, pochop to" pronesla jsem trochu zklamaně. On si jen hlasitě povzdychl. Docela mě udivilo, že neodešel, jak říkal. Zůstal tu se mnou, a hleděl do vody. Zvedla jsem hlavu, a pohlédla mu do obličeje. „je nějaká šance, že mi to řekneš?" zeptal se při pohledu do vody. Jen jsem zavrtěla hlavou. Podíval se dolů, a zavřel oči. Dala jsem mu dlaň na tvář, a otočila si ho k sobě. Otevřel oči a pohlédl do mých. Jemně jsem se usmála, a on nevědomky taky. „Legi" oslovila jsem ho. „ano?" optal se s lehkým úsměvem. „nechci, aby jsi se kvůli tomu trápil" požádala jsem a chytla se ho kolem krku. „dokud mi to neřekneš, bude mi to pořád vrtat hlavou" pronesl sklesle. Jen jsem se bez jakékoliv odpovědi podívala dolů. „za to se ti omlouvám" pronesla jsem a začala si hrát s jeho botou. „to nemusíš. Já na to příjdu" řekl seběvědomě. „kde máš prsty?" zeptala jsem se a neustále ďubala do jeho boty. „tady" řekl se smíchem a ďubl si do boty, kde by se podle něj měl nacházet jeho prst. „aha" pronesla jsem s lehkým zasmáním. „a kde máš rty?" zeptal se zákeřně a s vřelým úsměvem. Zvedla jsem k němu hlavu, a on se hned zeširoka usmál. „jsou jen tvoje" povolila jsem, a on se jich hned vášnivě zmocnil. Jemně se naklonil, ale pořád mě držel vzad, abych nespadla. Druhou rukou mě držel vzadu na hlavě, abych s tou hlavou necouvala. Rian oproti Legolasovi líbal jako vůl. Po chvíli se odemne celý udýchaný odlepil. Opřela jsem si čelo o to jeho, a s úsměvem mu hleděla do tváře. Ruku jsem mu dala kolem krku, a tím si ho přitáhla blíž. Jemně jsem se otřela o jeho rty, a přivřela oči. On sklopil hlavu, a oči se mu skoro zavřeli. „nejsi unavený?" zeptala jsem se ho a naklonila se, abych mu viděla do tváře. On jen slabě přikývl, ale ani oči neotvíral. „tak pojď" obmotala jsem své ruce kolem jeho těla, a zvedla se s ním. On opět otevřel oči, a hned upřeně zíral na mě. „kam jdeme?" zeptal se zmateně. „do pokoje, blbečku" odpověděla jsem se smíchem. Nevědomky se pousmál, a povzdychl si.

Otevřela jsem dveře od pokoje a naznačila, aby vešel jako první. On tedy vešel, a já chtěla hned za ním. Zničehonic mě někdo chytil za ruku, a já už asi tušila kdo to je. Hned jsem vyjekla, protože jsem se neuvěřitelně lekla. Legolas hned zbystřil, a ohlédl se. Já se taky pro jistotu ohlédla, a opravdu to byl Rian, jak jsem si myslela. „vypadá to, že už jste skončili" usmál se Rian a pohlédl na mě. Legolasův pohled se ze mě přesunul na Riana. „jsem její budoucí otec, nemůžete mi přece zakát, abych se s ní výdal" řekl po chvíli Rian, protože nikdo jiný nic neříkal. „Riane, je unavená" upozornil ho Legolas, a nepřestával ho sežehávat pohledem za to, že mě Rian drží v pase. Bála jsem se jediného pohybu. Radši jsem zůstala tam, kde jsem, než aby jsem pak zažila neuvěřitelnou bolest. „jsem její otec" pronesl Rian. „ne, nejsi" nesouhlasil Legolas. Rian si jen povzdychl. „proč se vás vůbec ptám na to, jestli si ji můžu na chvíli půjčit" uvědomil si Rian. „vždyť je to má dcera, a s tím vy nic nezmůžete" dodal ještě. „zmůžu s tím hodně věcí. Navíc její otec ještě nejsi-" přestala jsem vnímat, protože jsem ucítila, jakoby mě nějaká boule tlačila do zadku, za kterým mi stál Rian. Hned mi docvaklo co to je, tak jsem se rychle ohlédla směrem dolů, a viděla jeho bouli v kalhotech. Otočila jsem se zase zpátky směrem k Legolasovi, který na mě chvíli vyděšeně zíral. Podle jeho výrazu mu taky došlo, o co teď jde. Natáhl se pro mě, a chytil mě za ruku. Přitáhl si mě k sobě, a já se k němu hned přitulila jak nejvíc to šlo. On mě jen sevřel, ale pořád sledoval Riana. „víš co, jdi spát, ráno se domluvíme" pronesl Legolas a pomalu zavíral dveře. Rian nic nenamítal, jen jsem pak slyšela bouchnutí dveří. Pomalu jsem se od něj odtáhla, a zpozorovala Emmu, jak sedí na posteli, a sleduje nás. „copak ty nespíš?" zeptala jsem se jí. „ne, vzbudila jsi mě tím výkřikem" odpověděla s menším úšklebem. „ups" pronesla jsem a pohlédla do země. Oblékla jsem se tedy do mé košilky, a ulehla do postele. Legolas si sedl na postel, a koukl do země. „co je?" sedla jsem si, a dala mu ruku na záda. „všechno mi to dává smysl. To jak jsi do zahrady přišla celá unavená, to jak za námi přišel Rian a ty ses tak bála, to že jsi za každou cenu nechtěla s ním, to že za tebou pořád dolízá a chce si s tebou 'promluvit' a teď tohle na té chodbě" došlo mu, a s koncem věty mi pohlédl do očí. „Teliss" oslovil mě. „no?" optala jsem se nervózně. On se lehce kouknul přes mé rameno, asi na Emmu. Taky jsem se ohlédla, a ona k nám byla čelem otočená, ale měla zavřené oči. Legolas mě chytil za obě ruce, tak jsem se musela zase otočit na něj. „on tě znásilnil?" zeptal se opatrně a hleděl mi do očí. Nevěděla jsem do odpovědět. Jen jsem zamlkle seděla, a sledovala ho. „dobře, to mi stačí" pronesl a vstal. „ne! Kam jdeš?" zeptala jsem se když odcházel. „vyřídit si to" odpověděl ale ani se neohlédl. „ne ne ne ne..." zamumlala jsem si pro sebe a rozběhla se za ním. Doběhla jsem ho až na chodbě, ale on furt nezastavoval. „ne, Legolasi. Hlavně mu nic neříkej, nech ho, prostě to nech být..." požádala jsem ho při jeho rychlé chůzy. On se zastavil, a otočil se na mě. „nechat to být!? Teliss, chápeš jak je to vážné?" odpověděl mi. „ale já jsem v pořádku, nic mi není, všechno je dobrý, vidíš?" ukázala jsem na svou postavu, na které jsem měla svou volnou, zelenou košili. On byl pořád oblečený ve svém normálním oblečení. „zvenku to nejde poznat, ale tam uvnitř z toho musíš být vystresovaná, ne?" zeptal se a hleděl mi do očí. „no.." zauvažovala jsem. „ale aby tě někdo znásilňoval, když s tebou zrovna nejsem, tak to ne. S tím se musí něco dělat" rozhodl a zase se rozešel dál po chodbě. „co mu jdeš říct?" zeptala jsem se ještě. „to je asi jen mezi muži" odpověděl ale nezastavoval se. „fajn... Tak si dělej co chceš" pronesla jsem a otočila se. Odešla jsem zase do pokoje za Emmou, která pořád spala. Lehla jsem si vedle ní, a pomalu zavřela oči.