Jeden Člen Navíc

55. Útěk

„mám ale pořádnou žízeň" zasmála jsem se. „tak pojď honem se napít... A musíš mít taky hlad, viď?" starala se matka. Jen jsem s úsměvem přikývla a šla jí poboku.

Hned co jsem vypila snad celý sud vody, jsem se vydala do pokoje pořádně si odpoučinout. Otevřela jsem dveře, vstoupila, a rozešla se do měkké postele. „sakra... Ještě zavřít" vzpomněla jsem si a otočila se. Popoběhla jsem ke dveřím a švihla s nimi. Tentokrát jsem se rozběhla rovnou do postele. Už nic mě nemohlo zastavit. Vyskočila jsem do výšky a dopadla do velké postele. Začala jsem pozorovat strop a u toho se snažila pohodlně uvolnit. Bohužel to nezabíralo, tak jsem si radši položila hlavu na polštář a lehla si na bok. Přivřela jsem oči, až jsem je únavou zavřela úplně.

Nespala jsem úplně, takže mě dokázalo lecco vzbudit. Třeba to, jak někdo rychle otevřel dveře a za sebou je hned zabouchl. „Teliss vzbuď se!" zvolal. „proč?" zývla jsem ospale. „musíme pryč..." pronesl a začal prohrabovat různé věci v pokoji. „ale... Proč?" jiná otázka mě nenapadala. „to ti vysvětlím cestou, teď si hlavně vem vše, co potřebuješ. Musíme odejít co nejdřív" pronesl neklidně. „tak mi to řekni zkráceně... Já stejně nikam nejdu" pousmála jsem se. „ne ne ne ne ne... Nechápeš to, všechno ti vysvětlím, teď si ale musíme pospíšit" rychle ke mně přišel a snažil se mě přesvědčit. „Legolasi..." ospale jsem si sedla na postel a promnula si oči. On rychle přiběhl k oknu a nahl se z něj. Chvíli vyděšeně pozoroval dlouhý most ale pak se zas vrátil. „prosím. Věř mi" pobízel mě a přišel blíž. „na jak dlouho?" zeptala jsem se znaveně. „tak dlouho, jak bude třeba" pronesl neklidně. „Legolasi, teď už mluv vážně. Tohle mě děsí" zneklidnila jsem i já. „tebe to děsí? A to jsem ti ani neřekl, o co jde" udivil se. „tak to se zděšením snad zblázníš" dodal a popadl mě za ruku. „na chodbě se snaž vyjít z brány co nejrychleji, ano? Vůbec se nezastavuj, máme jeden cíl" ponaučil mě a doprovodil mě ke dveřím. „ale co Nim a Er a-" „samozřejmě je ještě uvidíš, ale ne teď!" zvolal a otevřel dveře. „jdeme..." pronesl tiše a rozhlédl se. Šla jsem tedy potichu za ním a pořád se ohlížela. Najednou Legolas předemnou zaťal pěst a zvedl ji do výšky. Okamžitě jsem zastavila a zatajila dech. Legolas se pomalu naklonil zpoza rohu, ale hned se schoval. „c-" okamžitě mi dal dlaň na ústa a přitiskl si mě k sobě. Teď jsem se bála i vydechnout. Co tam mohl vidět?  Po chvilce jsme uslyšeli kroky ale zněli, jakoby někdo odcházel. Legolas se zase pomalu naklonil a chvíli ještě něco sledoval. „pojď, honem!" zašeptal a dal mi dlaň na záda. Potichu jsme se vyplížili zpoza rohu a mířili si to rovnou čarou k bráně. Podívala jsem se doprava, abych viděla, co tam sledoval. Král Thranduil zrovna spolu s dvěma elfy odcházel a zabočil za další roh. Hlasitě jsem vydechla a pokračovala v cestě.

Když jsme přišli k zavřené bráně, Legolas jim rychle přikázal, aby ji otevřeli. „je nám líto, ale nemůžeme" řekl jeden z elfů s kamenným výrazem a pořád hleděl vpřed. „jak nemůžete!?" naštval se Legolas ale pořád mluvil tlumeným hlasem. „král nám dal příkazy" odpověděl neutrálně. „ale mě musíte poslechnout!" obhájil se. Elfové už neodpovídali. „ale notak!" zvolal Legolas nešťastně. „prosím, potřebujeme se jen nadechnout čerstvého vzduchu, hned budeme zpátky" zkusila jsem je přemluvit. „zahrada je plná čerstvého vzduchu" odvětil druhý elf. „ale není tam takový klid, jako na jednom místečku tam venku! Notak, nejsme děti, ne? Nebudeme se tady přece dohadovat, tohle je normální věc. Chceme na vzduch a do klidu" přestala jsem používat svůj běžný milý hlas ale řekla to rázně a jasně. Elfové se na sebe podívali a lehce přikývli. Začali bránu pomalu otvírat, až zase stáli jako sochy. „děkujeme" pronesla jsem a usmála se na ně. „oznámím králi, že jste za chvíli zpět" pouklonil se elf, když jsme bylo venku z brány. Koukla jsem na Legolase, který se neklidně tvářil. „to nebude třeba. My jsme opravdu hned zpátky" pousmál se Legolas. „přesto mám své rozkazy" pronesl elf. Legolas si jen povzdychl a rychle ke mně přišel. Dal mi jednu ruku kolem pasu a naklonil se ke mně. „musíme zrychlit, ale nenápadně" pošeptal. Přidala jsem tedy opatrně do kroku, až jsme most skoro přešli. Jen co jsme se dostali do lesa a oni už přes ty stromy neměli šanci nás vidět, se Legolas rozutekl pryč. „počkej! Kam běžíš?!" zavolala jsem a rozběhla se hned za ním. „víš, jak jsi se chtěla podívat k Osamělé Hoře?" ohlédl se na mě. Hned se mi rozzářil radostný úsměv. „výlet"  pousmál se a zrychlil. „počkej!" zvolala jsem se smíchem a rychle ho doběhla. „Osamělá Hora je na druhou stranu..." došlo mu najednou. „musíme Lesní Říši obejít obloukem" usoudil. „nuže dobrá" souhlasila jsem a rozešla se hned za ním.

Chvíli jsme běželi po proudu řeky, dokud jsme neviděli přístav. „tudy" rozhodl Legolas a rozešel se k němu. „a máme šťestí, je tu i loď" pousmál se Legolas a ohlédl se na mě. Hned jsem mu úsměv opětovala a popoběhla k němu. Legolas ladně skočil do loďky a já hned po něm. Přišel k jednomu lanu, přivázaném na kraji loďky a začal ho  rozsukávat. Pak ho odhodil na zem a poukázal na druhý konec, u kterého jsem stála já. „a ano, promiň" zasmála jsem se a začala ho rozsukávat. Jak bylo i tohle na zemi, položila jsem nohu na břeh a pomalu odrážela loď. Jak jsme klidně pluli po vodě, přišla jsem k Legolasovi dopředu a pozorovala okolí. „proč jsme ale nemohli nikomu říct, že jdeme na výlet?" zeptala jsem se po chvilce. On nahlas vydechl a podíval se dolů. „neměli jsme moc času, to je vše" pronesl. „ale proč jsme neměli moc času? Vždyť Osamělá Hora nikam neodejde" zasmála jsem se ale věděla jsem, že to má nejspíš nějaký jiný důvod. „ne, to..." svěsil hlavu a zavřel oči. „nevíš jak to říct?" soucítila jsem. On jen přikývl a otevřel oči. „nechci tě tím nějak zatěžovat" pousmál se a pohladil mě po rameni. „ale prosímtě, jen mi to řekni. Já zase nechci, aby ses zatěžoval jen ty" pobídla jsem ho. „jen to řekni" usmála jsem se. On se taky mile pousmál a začal přemýšlet, když v tom se podíval doboku. „už jsme skoro tam" informoval mě. „Legolasi" pobídla jsem ho, aby nevybočoval z tématu. „děsíš mě víc takhle, než kdybys mi to řekl" zasmála jsem se abych odlehčila situaci. „dobře... Když mě otec zavolal, ať jdu za ním, řekl mi, že si chce vážně promluvit. Po dlouhém dohadování otec přispěl k názoru, že..." zasekl se a zase sklopil hlavu. „že co?" pobídla jsem ho. „že nás nechá rozvést" pronesl a podíval se mi do očí. Jen jsem vydechla a přišla k němu. Pohladila jsem ho po zádech a opřela se svým čelem o jeho. „a proto jsme utekli? Nebylo lepší, to nějak rozumně vyřešit?" mluvila jsem na něj. „obávám se, že rozumná řeč s ním je nemožná" pronesl. „ale i tak mu strážník řekl, že jsme šli pryč a už je to celkem dlouho. Budou nás hledat, a když se dozví, že jsi kvůli mně dokonce musel utéct..." nevěděla jsem jak pokračovat, protože se toho mohlo stát tolik. „prostě bychom se měli vrátit a normálně to probrat. Však nejsme děti, abychom před problémi utíkali, ne? Jsme bojovníci a my s problémi bojujeme" povzbudila jsem ho. On si jen hlasitě povzdychl a dál se v poklidu opíral o mé čelo. Pohladila jsem ho dlaní po jeho tváři a on si ji vzal do své. „naději dávat umíš... Ale teď je to zbytečné, já se tam nevrátím" pronesl odhodlaně. „už nikdy?" udivila jsem se a otevřela oči. Pomalu jsem se od něj odtáhla a bedlivě ho sledovala. „já nevím..." pronesl tiše a otočil se ke mně zády. „notak, Legolasi. Vím, jaký je Thranduil, ale má také city, ne?" obešla jsem ho a zase mu koukla do tváře. On jen pokrčil rameny a vyhýbal se mi pohledem. „poslyš, Legolasi... Celé to dělá, protože tě má rád a chce pro tebe najít ideální ženu" vysvětlila jsem. On se na mě najednou podíval. „myslíš, že mě má rád? Po tom, co mu jasně řeknu, že mám rád tebe, mi jen odsekne a říká, že si mám vzít princeznu. Už si snad nepamatuje, že jsme tenhle problém už řešili!?" naštval se. „určitě pamatuje... Ale teď je hlavní to, že jak jsme přiletěli z té rokle, byl na tebe dost naštavný... A co myslíš, že udělá jak nás tady najde na útěku?" snažila jsem se mu naznačit, že to nebyl dobrý nápad. „to je mi jedno. Když nás nenajde, nemáme se čeho bát" pronesl odhodlaně. „to už se vlastnímu otci nechceš nikdy  podívat do tváře!? To nemyslíš vážně... Já narozdíl od tebe svoji rodinu chci ještě vidět!" zpanikařila jsem. „tohle není konec! Někdy, až se všechno uklidní, se vrátíme..." ujistil mě klidně. „až se všechno uklidní? A to bude podle tebe kdy?" udivila jsem se. „a jak to asi tak poznáme?" dodala jsem. Chvíli bylo ticho a on se jen ironicky usmíval. „nevím... Nevím, Teliss... Prostě nevím" pronesl a otočil se kupředu. „jo tak ty nevíš, aha... Tos teda nedomyslel, chytráku" odfrkla jsem a prošla se kousek po lodi. „náhodou jsem to vymyslel dobře... Nebýt mě, teď tam někde řešíme rozvod!" obhájil se. „a co by na tom bylo špatnýho? Prostě bychom se jen rozvedli ale na našem vztahu by to nic neměnilo!" pokřikla jsem. „myslíš?" ohlédl se na mě a udiveně mě pozoroval. „no tak... Pořád bychom mohli být spolu, ne?" zmírnila jsem. On se ke mně celým tělem otočil a přišel ke mně. „rozvod, znamená konec všeho. Byli bychom snad jen přátelé, možná ani to ne. Otec by nás okamžitě rozdělil a nedej bože by nás každého hlídali stráže. Za mnou by zase přijela nějaká princezna a s tou bych se musel oženit. Tebe už bych možná ani nikdy neviděl... Tohle chceš?" vysvětlil. Jen jsem svěsila hlavu a přemýšlela nad tím, jak bychom se nadobro rozdělili. „nechci..." pronesla jsem se vzlykem a pověsila se mu kolem krku. On mě hned pevně objal a přitiskl si mě k sobě. „jen klid... Nikdo nás rozdělovat nebude" uklidnil mě a já ho hned pevněji sevřela. „opravdu?" ujistila jsem se. Odtáhl odemne obličej a podíval se se svýma modrýma očima do mých. „opravdu... Ale musíme to chtít oba. Bez tebe to ani nemá smysl" pousmál se. „já jsem na tvojí straně, Legi..." hned jsem se zase přitiskla k jeho tělu a hlavu si položila na jeho rameno.