Jeden Člen Navíc

1. Známý Přítel

Seděla jsem ve své posteli a učesala jsem si mé hnědé dlouhé vlasy. Rozhodla jsem se, že se projdu po zahradě, abych se nadechla čerstvého vzduchu. Vyšla jsem na chodbu a mířila si to na zahradu. V tom jsem potkala Tauriel. „ahoj" pozdravily jsme se. „kampak?" zeptala se mě s úsměvem. „jen se jdu kousek... Nebaví mě být pořád zavřená." odpověděla jsem jednoduše. Ona si přikývla. „taky nemám co na práci. Jen zabíjet ty hrozné potvory." soucítila Tauriel. „což mi připomíná, že se nejspíš blíží další." zneklidněla Tauriel. „půjdeme na ně?" zeptala jsem se s úsměvem. „dobře, ukážeme jim, že tu ty potvory nemají co pohledávat!" úsměv mi opětovala.

Došli jsme před brány Lesní říše a pokračovali v cestě do lesa. Rozběhli jsme se k temným stromům a rozhlíželi se všude kolem. Zatím nikde nic. Běželi jsme dál, ale Tauriel mi připadala krapítek neklidná. „všechno v pořádku?" zeptala jsem se jí pro jistotu. „jsou blízko." rozhlížela se. „taky to cítím," souhlasila jsem a podívala se nad sebe. „ššš" hned jsem si přiložila prst na rty a nespustila oči z toho pavouka nad námi. Ona se hned podívala nahoru a viděla to samé velké pavoučí tělo, jako já. Potichu jsem si vytáhla luk a šíp. Zamířila jsem na pavouka, jenž byl nad námi.
Vystřelila jsem a šíp se zabodl do jeho těla. Udělal křiklavý zvuk, ale stále žil. Vrhl se na nás, ale Tauriel si pohotově vytáhla své dvě dýky a dorazila ho. Vydechla a zase se rozhlédla. Protože jsme k sobě byly otočené čelem, viděla jsem, jak se k ní zezadu blíží další tři pavouci. „pozor!" vyjekla jsem a střelila do jednoho. Ten zase zapištěl ale, pořád se přibližoval. Tauriel se ohlédla a zabila prvního, který jí byl na dosah. Já si vytáhla své dvě dýky a zabila dalšího.
Zbýval už jen jediný.
Vyběhla jsem na něj. Zabodla jsem do něj jednu dýku a chystala se ho zmasakrovat, jenže on mě svalil na zem dřív, než jsem ho stačila záverečně zabodnout. Pavouk zaječel, a chystal se mě probodnout. Neměla jsem žádnou zbraň, když jsem spadla, dýka mi vypadla z ruky. Zahlédla jsem, že je Tauriel zaneprázdněna jiným pavoukem, a tak mi nemohla pomoct.
Zakryla jsem si oči, a chystala se čelit následkům. Náhle jsem slyšela jak pavouk zakvílel. Odkryla jsem si oči a viděla v pavoukovi povědomý šíp se žlutým chmířím. Udivila jsem se, protože takové šípy nemá ani Tauriel, ani já. Pavouk na mě začal padat. Byla jsem dost zmatená a tentokrát mé rychlé reflexy zklamali.
Zůstala jsem ležet. Ale někdo mě stihl vytáhnout dřív, než na mě spadl. Podívala jsem se nad sebe, a viděla dost známou tvář. „Teliss! Jsi zraněná?" zeptal se mě. „Legolasi!" vyjekla jsem radostí a přiblížila se k němu. Hned jsem se ovinula kolem jeho krku a zabořila si hlavu do jeho ramene. On si položil luk, který dosud držel v ruce a silně mě stiskl. V hlavě se mi hromadilo několik myšlenek. Až moc se mi líbilo jeho pevné tělo, když se tisklo k mému.
Po chvíli extrémního ticha za námi doběhla Tauriel. „Teliss, žiješ?" hned se žertovně starala. „nemusela jsem." usmála jsem se a pohlédla na Legolase. Legolas se podíval na mou ruku. „jsi zraněná!" upozornil a jemně se mé ruky dotkl. „jau" zašklebila jsem se. „nezdá se mi to. Měla by sis to nechat zkontrolovat... Pojď, půjdeme za léčitelem." rozhodl Legolas a vstal.
Podal mi ruku, aby mi pomohl se zvednout. Přijmula jsem jeho oporu a chytla se ho. On mě vytáhl zpět na nohy. Trošku se mi zamotala hlava skrz můj nízký tlak, a tak se mi pod výčky začernilo. Ztratila jsem rovnováhu a jemně nabourala do jeho hrudi. Věděl o mém stavu, a tak mě opatrně přidržel. Když se mi roztemnilo, něžně jsem se zasmála a on se jen zeširoka usmál. Rozešel se po mém levém boku směrem do královstí. Najednou k nám přišel velitel gardy. „otče," uklonila se Tauriel. „Tauriel, budeš nám užitečná, pojď." přikázal jí otec a ona přikývla. „tak se měj, Teliss" usmála se na nás a spolu se svým otcem odešla. „jdeme." usmál se na mě a pokračoval v cestě. Já šla pozorně hned vedle něj.
Přišli jsme před jednu komnatu. Legolas zaklepal a chvíli čekal. „ano?" ozvalo se zevnitř. „zde je Legolas." mluvil do dveří. „o ano, hned pojďte dál, můj pane," povolil doktor a Legolas otevřel. Léčitel se uklonil a Legolas mi otevřel dveře, abych vešla jako první. Já tedy nejistě vešla, až mi začínalo docházet, že jsem se neměla nechat tak lehce přemluvit. „ah, slečna Teliss, výtejte!" pozdravil mě doktor. „děkuji," usmála jsem se na něj. „co máte za problém?" zeptal se. „pálí mě ten škrábanec na ruce. Ani si nepamatuji, jak se mi to přihodilo, při boji jsem nic necítila." vysvětlila jsem, a sedla si vedle něj, protože mi to naznačil. On se zamračil. „ukažte mi ji." řekl mi. Legolas přistoupil blíž k nám. Já léčiteli ukázala ruku. On se na ni chvíli díval „neškrábl Vás pavouk?" zeptal se. „to bude ono." souhlasila jsem. „v té ráně je jed" řekl a vstal. „jed?" ujistil se Legolas. „ano, musíme ho dostat ven, jinak byste mohla mít rychlé následky na otravu krve." šmátral v poličce. Legolas se na mě vyděšeně podíval a sám pro sebe si pokroutil hlavou.
Léčitel pak ke mně přišel a držel lék, o kterém je známo, že hrozně moc štípe. Nechtěla jsem ale u léčitele dělat potíže jako malé dítě, a tak jsem zůstala sedět a čekat jen na tu bolest. „bude to trochu štípat, ale to je jen dobře." upozornil mě léčitel. Já se na něj falešně usmála. On si ke mně sedl a kapl mi tři kapky do rány.
Teď začalo peklo. Štípalo to, ani nejde popsat jak. Šklebila jsem se a snažila se na to nemyslet. Cítila jsem, jak mě někdo jemně chytl za ruku. Otevřela jsem oči a viděla Legolase, stojícího u mě. Držel mě za ruku, aby mě uklidnil. Přitom se stydlivě díval do země, jen chtěl, abych věděla, že je tu se mnou. Nevědomky jsem se pousmála a snažila se naklonit, abych mu viděla do té jeho šibalké tvářičky. Vyrušil nás léčitel, který se jemně dotkl mé ruky, aby zkusil jestli to pořád štípe. Já už necítila bolest, jen lehký dotek na mé ruce. Podívala jsem se na léčitele. „lepší, je to tak?" zeptal se mě. „máte pravdu." usmála jsem se na něj. „tak to můžeme zavázat." rozhodl a odešel pro obvaz. Legolas mě pořád držel za ruku, ale vypadalo to, jakoby na naše spojené ruce úplně zapomněl. Léčitel přišel zase k nám a začal mi obvazovat ruku. Za pár minut má ruka spočinula zcela obvázaná. „teď se to bude nějaký čas léčit... Rád jsem vás viděl." usmál se na nás a naznačil, že můžeme odejít. Vstala jsem, a hned mi došlo, že se Legolase pořád držím. Nenápadně jsem se ho pustila a poděkovala léčiteli. Vyšla jsem zase na chodbu a Legolas hned za mnou.
„co máš teď v plánu?" zeptal se mě Legolas. „zatím nevím. Ty teď nemáš povinnosti?" zeptala jsem se udiveně a měla ma sobě lehký úsměv. „ne, už nic. Ada mi dovolil chvíli odpočinku, abych se přichystal." odpověděl Legolas. „přichystal... Na co?" udivila jsem se. „pojedu do Roklinky oznámit, že se Glumovi podařilo utéct." odpověděl. Já sklopila hlavu. „tak já tě nebudu otravovat. Odpočiň si." usmála jsem se na něj. „plánuješ se mě tak rychle zbavit?" opětoval mi úsměv. „ne! Jen od tvýho táty nechci schytat nadávky typu : on měl odpočívat, co u něj děláš ty zrůdo!" smála jsem se. Legolas se nevěřícně usmíval. „o a nebo : Teliss, ty jsi Legolase nenechala se vyspinkat do růžovoučka a on teď kvůli tobě spadl z koně!" křikla jsem. Legolas se začal smát. „a přímo do hnoje!" dodala jsem a začala se smát taky.
Chvíli trvalo, než jsme se dali zase normálně do řeči, ale dočkali jsme se.
„a kdy vyrážíš?" zeptala jsem se ještě před odchodem. „zítra tady ještě budu." usmál se. „tak jo, to se rozloučíme." také jsem se usmála. „tak se měj!" zavolala jsem na něj. On mi zamával a vydal se do své komnaty. Já šla taky. Došla jsem ke svému pokoji a lehla si na postel. Přemýšlela jsem nad tou příhodou, jak mě ten pavouk svalil na zem. To už snad ani neumím bojovat? Převlékla jsem se do své noční košile, zavřela oči a usnula.