Jeden Člen Navíc

59. Srab

Jen co jsme došli ke vchodu, jsem pocítila mnohem větší teplo než dosud. Bláhově jsem vydechla a zrychlila. „lehneme si tady někde na zem?" udivil se Legolas znechuceně. „no asi budem muset" pronesla jsem a šla dál. Lidí tu bylo málo, takže nejspíš všichni byli někde zalezlí. „tak třeba tu" navrhla jsem a poukázala na jeho místo za sloupem, abychom nebyli v takovém průvanu. „tak dobře..." souhlasil, posadil se a opřel se o sloup. Znaveně jsem si sedla vedle něj, ale on mě hned chytil za boky a posadil si mě na své stehna. Sesunula jsem se tedy trochu dolů, abych se mohl opřít o jeho hruď. Přetočila jsem se na bok a láskyplně se u něj uvelebyla. On mě držel v pase a ještě mě pomalu hladil. Plášť jsme měli přikrytý přes sebe, takže mně bylo celkem dobře. Jen co jsem dál od nás viděla ty ozářené sloupy zlatem, vzpomněla jsem si, jak jsme do něj skočili. Potom jsem si vzpomněla, že si vlastně Legolas nevzal ten smaragd. A hned po tom mi to došlo. „proboha!" zvolala jsem najednou, až sebou Legolas cukl. „co je?" zděsil se. „my jsme tam nechali to vejce!" vyjekla jsem. „ale ne..." promnul si oči a smířeně vydechl. „stejně tam ráno půjdeme znovu, tak se vyspíme tady a pak ho vezmeme" rozhodl. „ale co když ho teď někdo vezme!?" bála jsem se. „ale nevezme. Vždyť když jsme tam seděli, nikdo jiný tam nebyl a stejně je noc a velká zima... Nemyslím, že by tam teď někdo chodil" díval se mi do očí a snažil se mě uklidnit. „takže... Budeme spát a ráno..." „se tam hned vydáme" doplnil mě. „achjo" pronesla jsem a zase si položila hlavu na jeho hruď. „jen klidně spi" ještě mě pohladil po vlasech a usmál se. Hlasitě jsem mu vydechla do hrudi a zavřela oči.

Konečně jsem se probrala do slunečného rána a hned se starala, abychom vyrazili co nejdřív. „Legolasi Legolasi Legolasi... Notak lásko vstávej" pobízela jsem ho a přitom se k němu tulila. „pojď ještě spát..." přemlouval mě ospale. „musíme jít přece pro to vejce" usmála jsem se. „to je jedno..." řekl ospale a opřel se o mě. „Rablesi, vstávej" zasmála jsem se. „ale notak" stěžoval si. „vždycky se ti chce tolik spát a teď ty, budíš mě? To je zvláštní" uvědomil si. „no protože chci svého draka" vysvětlila jsem. „a je ti už teplo?" pousmál se. „jo, už jo... A tobě jak vidím taky, že?" usmála jsme se. On jen přikývl a začal tedy pomalu vstávat. Hned jsem z něj slezla a netrpělivě se rozběhla k východu. „počkej, Teklis!" zavolal a znaveně se rozběhl za mnou. Přidala jsem do běhu a u toho se smála. Byla jsem ještě celkem unavená, takže jsem hned zase zpomalila a vydechla. Najednou mě Legolas doběhl, ale protože jsem se vzpeřela a zastavila, jeho sílou nás oba stál k zemi. „auu" zasmála jsem se, když na mě dopadl. On se zase smál jako děťátko na hřišti. „kristova noho... Legolasi" zasténala jsem a snažila se zvednout. Jen co ze mě slezl, jsem se vymrštila na nohy a vzala ho za ruku. „měli bychom zrychlit" pronesla jsem a rychle se rozešla zase směrem k Jezernímu městu.

Cesta trvala poměrně rychle, jelikož jsem nepřemýšlela nad ničím jiným, než nad tím vejcem. Hned co se mi opět vyskytl pohled na rozsáhlé jezero, jsem hledala vejce všude po planine. Letmo jsem si všimla, že se Legolas taky rozhlíží ale já se teď nestarala o nic jiného. „oh díky bohu!" zvolala jsem nadšeně a rozběhla se k vejci. Hned co jsem k němu přiběhla, jsem se ohlédla na Legolase, který už si opět sundával svůj plášť. Podal mi ho a já si ho hned převzala. Začala jsem vejce obalovat do pláště, až vypadalo zase jako předtím. „tak... A co teď?" pronesla jsem a posadila se. Legolas si dřepl vedle mě a pohlédl vpřed. „počkáme" rozhodl. „počkáme!? Na co? Než si Thranduil uráčí poslat zrovna sem stráže znovu?" udivila jsem se. „máš snad nějaký nápad?" podíval se na mě. „no tak rozhodně mě napadají lepší věci, než jen... Čekat" odpověděla jsem. „poslouchám" pronesl a já hned začala přemýšlet nad nesmyslném vysvětlení. „nechci říkat, že bychom měli jít zase zpátky do Morie a požádat někoho, jestli by nás nevzal s sebou" vysvětlila jsem zatím nesmyslně. „i kdybychom tam přišli a všech se poptali..." odmlčel se a podíval se po vodě. „vidíš tu snad nějakou loď, kterou bychom pak s tím člověkem odpluli?" uvědomil si. Chvíli jsem přemýšlela nad nějakou odpovědí, která by mohla zachránit mé obavy, ale nakonec jsem jen s klidem vydechla. „ahh... No tak se odtud už nedostaneme... Však v pořádku" ironicky jsem se usmála a snažila se se nějak uklidnit. „vlastně jsme jako v té rokli, akorát tu máme jídlo a pití" uvědomila jsem si. „poslyš, ono se to jezero dá obejít..." informoval mě. „to..." zavřela jsem oči a snažila se přemýšlet, proč mi to asi neřekl dřív. Nakonec jsem se na něj jen s úsměven podívala a přisunula se k němu. „a pak kdo je tu trdlo" pronesla jsem a přitulila se k němu. „mám ti snad říkat šikulko?" zasmál se a objal mě „nebylo by to na škodu" usmála jsem se a dýchala mu do hrudi. „tak pojď" pohladil mě a začal pomalu vstávat. Hned jsem ho chytla za ruku a rozešla se podél jezera. Jen co jsme ušli pár metrů, jsem se zastavila jak na lusknutí. „nevím, jestli by se mi chtělo se z Lesní Říše vracet až sem pro to vejce" mrkla jsem na něj a rychle pro něj odběhla. „aha" došlo mu a zasmál se. Rychle jsem se k vejci sklonila a vzala si ho do náruče. „a není to moc daleko?" zeptala jsem se po chvíli cesty. „proběhli jsme celou Středozem a tobě tohle příjde moc?" udivil se s úsměvem. „ne ne" zastyděla jsem se. „já se jen ptám" usmála jsem se. „nepůjdeme chvilinku ale určitě to zvládneme i bez přestávky" usoudil. „ale vezmeš to vejce chvilku i ty, že ano? Je... Celkem těžký" pronesla jsem. „ukaž" hned si ho opatrně převzal a nesl ho v náruči.

Jen co už jsme to obešli takovým obloukem, až jsme byli zase v Temném Hvozdu, jsme nakonec usoudili, že by pauza neuškodila. Posadila jsem se zády ke stromu a protože jsem vejce nesla zase já, tak jsem si ho položila vedle sebe. Legolas si nesedl, jen stál kus dál odemne a koukal na řeku vedle lesu. „stezka tu není, tak půjdeme po proudu řeky a dojdeme do Lesní říše... Ale" zarazil se. „ale?" udivila jsem se. „dělám si starosti s pomyšlením, co se stane až tam příjdeme" pronesl ale ani se neohlížel. V tu chvíli jak mi došlo, že zase schytáme nějaký řev, jsem pocítila menší strach ale hned jsem se z toho osypala. „tak víš co..." napadlo mě. Vstala jsem a přišla k němu. „ty zůstaneš před Lesní říší a schováš se s vejcem za strom. Já si vezmu ten tvůj plášť a schovám se do něj, aby mi nebylo vidět do tváře. Půjdu nahoru a tam vezmu svůj plášť. Příjdu zase k tobě a dám ti ho. Pak už jen budeme chodit po Lesní říši jako dvě strašidla, aby nás nepoznali" naplánovala jsem. „a to chceš takhle dělat napořád?" udivil se a koukl na mě. „tak jednou na to příjdou" zamyslela jsem se. On jen pokrčil rameny a zamyslel se. „ale nevím, jestli tě vůbec pustí dovnitř s pláštěm přes tvář" zasmál se. S povzdychem jsem si to uvědomila a začala dál přemýšlet. „tak si vymyslíme, že mě Thranduil poslal" napadlo mě. „myslím, že to by tě za ním rovnou doprovodili" ironicky se pousmál. „a nebo... Počkej..." došlo mi. „co?" udivil se. „nemáme tam náhodou tajný vchod... Tam napravo" uvědomila jsem si. „aha!" vzpomněl si. „ty jsi tak šikovná!" usmál se a vzal si mě do náruče. „no konečně" zasmála jsem se. „ale pořád jsi moje trdýlko" usmál se a přitulil si mě k tělu. „jo, jsem jenom tvoje" usmála jsem se a přitiskla se k němu. „tak nezapomeň vejce a jdeme" usmál se a položil mě zase na zem. „no vidíš... Už bychom šli zase bez něj" zasmála jsem se. Přišla jsem k vejci a vzala si ho do ruk. Legolas šel napřed, takže jsem musela občas popoběhnout, abych ho dohnala. Jenže mi přišlo, že jde naschvál rychle. „hej, Rablesi!" oslovila jsem ho. On se s pobaveným úsměvem ohlédl a rozhodl se tedy počkat. Jen co jsem k němu přišla, si vejce převzal. „jak se bude jmenovat?" zeptala jsem se po chvíli. On se najednou zastavil a nasadil ten nejudivenější výraz, jaký šel. „cože?" vyšlo z něj jenom. „jsi mě neslyšel?" nadzvedla jsem jedno obočí. „ty... Ty chceš toho draka vylíhnout... Rozumím tomu dobře?" ujistil se. „no ano. Ochočíme si ho" usmála jsem se. Chvíli mě nevěřícně pozoroval, dokud nepokroutil hlavou. „bereme ho s sebou, abychom ho uschovali" vysvětlil. „tak ho schováme a někde ho nenápadně strčíme do ohně" napadlo mě. „víš proč jsme ho odtamtud vzali? Aby ho lidé nenašli a nevylíhli!" vysvětlil. „no tak lidé by s ním zacházeli špatně..." zauvažovala jsem. On se jen ironicky zasmál a rozešel se pryč. „a přemýšlíš nad tím jménem vůbec?" zeptala jsme se, jen co jsem ho dohnala. „není třeba" usmál se. „jo? Už jsi vymyslel?" zaradovala jsem se. „ne. Nemusím, protože ho rozhodně nenechám vylíhnout" pronesl. „ale notak. Nezlob, Legi. Já vím, že se na něm chceš proletět" usmála jsem se. „proboha Teliss jsi normální!?" naštval se a podíval se na mě. „ne" odpověděla jsem neutrálně. On jen vydechl a přišel blíž. „promiň, ale vylíhnout se nemůže. Bylo by to moc nebezpečné" zmírnil. „říkáš ty? Elf, o kterém jsem si vždy myslela že je ten nejodvážnější ze všech?" ujistila jsem se. On se chvilku nevědomky pousmál, ale hned mu úsměv zase zmizel. „ale vylíhnout draka není taková sranda, jak si myslíš, Teliss" pronesl. „ale vždyť když na nás bude zvyklý tak nám neublíží" usmála jsem se. „a co ostatním? A co by jedl? Kde by byl, až by vyrostl?" ptal se. „vyrůstal by mezi elfy, takže na společnost by byl zvyklý. Jedl by..." zasekla jsem se a začala přemýšlet. „hm?" pobízel mě. „třeba hromadu salátu?" napadlo mě. „drak a salát mi nejde dohromady. Takže by byl ohladu, v tom případě větší šance, že by nás jednoho dne sežral... To chceš?" zeptal se. „jo, klidně" zamyslela jsem se. On se na mě hned podíval. „teda ne, ne... Nechci" usmála jsem se. On pomalu zastavil a jen na mě zíral. „byla to doufám jen sranda... Že ano?" ujistil se. „jo, byla" přišla jsem k němu a usmála se na něj. On se pomalu začínal usmívat taky, dokud nezakašlal a podíval se vpřed. Zase se tedy rozešel k Lesní říši i s vejcem v náručí. „ale... Třeba by mohl být zase v Morii. Jen by na něj lidé byli zvyklí a on na ně, takže by jim nic neudělal" zamyslela jsem se. „ne, Teliss. O tom ani není třeba mluvit. Prostě ho někde schováme a budeme doufat, že se nevylíhne i bez ohně" pronesl. „ty jsi ale srab" snažila jsem se ho nějak přiměť, aby ho vylíhl. „radši budu srab, než abych tím měl na svědomí spousty životů, včetně našich" pronesl. Začala jsem tedy přemýšlet jinak. „ale mně se nelíbí srabi" pronesla jsem. On se na mě krátce podíval ale pak zase neutrálně sledoval cestu. „s tím nejspíš nic nezmůžu" usmál se. „ale jo, zmůžeš" koukla jsem na něj a on hned protočil očima. „ne" rozhodl. „fajn" pronesla jsem a podívala se jinam.