Jeden Člen Navíc

9. Rohanští Jezdci

Pomalu jsem začala vstávat. Legolas mě přidržoval, ale tentokrát jsem se udržela na nohách. Dovedl mě na chodbu, kde už netrpělivě čekali Aragorn s Gimlim. „Teliss strašně mě to mrzí prosím odpustíš mi?" omlouval se hnedka Gimli. „Gimli, ty za nic nemůžeš" usmála jsem se. „ale ano můžu.. Kdybych do něj nestřelil, tak by se něco vymyslelo.. Prosím odpusť mi" žádal. „ale já jsem v pořádku.. Ale pokud to chceš slyšet, tak budiž.. Odpouštím ti, Gimli" usmála jsem se na něj. „děkuji" pronesl. Podívala jsem se na Aragorna, který se na mě zlehka usmál. Úsměv jsem mu opětovala, ale pak mě zase napadla nějaká otázka. „kde to vůbec jsme?" zeptala jsem se. „jsme v Rohanu.. Nyní tedy v malé vesnici, která byla po cestě" odpověděl Aragorn. „v Rohanu?" zopakovala jsem. Všichni tři přikývli. „aha.." pronesla jsem.

Poděkovali jsme doktorce, a Legolas jí za mou záchranu dal jeden ze svých šípů.. Pro ní to je památka na prince z Temného Hvozdu. Vyšli jsme ven, a já si musela zakrýt oči před sluncem. Chvíli jsem si zvykala na světlo. „zvládneš běžet?" zeptal se mě Aragorn. „počkej" vyvlékla jsem se Legolasovi a zkusila běžet trochu napřed. Chvíli to nic nebylo, ale pak jsem ucítila neuvěřitelnou bolest. Chytla jsem se za břicho a spadla na zem. Všichni ke mně přiběhli. „dobrý? Jak je ti? Je to lepší nebo horší?" ptal se nervózně Legolas a sevřel mi dalň. „au" zasténala jsem. To byla odpověď na všechno. „Aragorne, doktorka říkala že pokud to bude horší, musíme to nechat na přírodě" vysvětlil mu Legolas vystrašeně. „zvládneš ji případně nést?" zeptal se ho Aragorn a vstal. „zvládnu" souhlasil Legolas. „tak ji vem a jdeme" rozhodl Aragorn a šel dál. Legolas si mě vzal do náruče. „ne.. Legolasi.. To je dobrý, polož mě" řekla jsem mu a on udělal, co jsem mu řekla. Položil mě, ale pořád mě držel. Rozešla jsem se za Aragornem a Gimlim. „dobrý?" zeptal se pro jistotu Legolas. „jo.. Co jsi furt tak nervózní? " usmála jsem se na něj. „mám o tebe strach.. Nechci tě ztratit" přiznal. „ooo Legolasi.. Jsem tady, a jsem v pořádku" ujistila jsem ho a přidala do kroku, protože oba už byli daleko před námi. „ne.. Zpomal" žádal Legolas. „ne, dobrý" usmála jsem se. „prosím.. Teliss, zpomal" neustále žádal. Udělala jsem tedy co řekl, a šla o něco pomaleji. „děkuju" trochu falešně se usmál. Já se na něj usmála taky.

Šli jsme už dost dlouhou dobu. Bylo odpoledne, a slunce nad námi. Cítila jsem se trochu divně, protože bychom běželi, ale kvůli mně musíme jít chůzí. Rozešla jsem se viditelně rychleji. Legolas popoběhl ke mně a chytil mě za ruku. Ohlédla jsem se na něj, a on měl výraz : prosím ne. Tak jsem tedy opět zpomalila. Pomalu mi pustil ruku. Já mu ji ale zase chytla a usmála se na něj. On mi ji více sevřel a taky se usmál.

Byli jsme na takovém menším kopci. Najednou jsme uslyšeli koně. Ohlédli jsme se na směr, odkud ten zvuk přišel a rychle jsme se běželi schovat. Zapomněla jsem na to břicho a běžela jsem za kámen. Kolem nás projelo stádo koní s jezdci na jejich hřbetu. Aragorn vylezl zpoza kamene. „Rohanští jezdi! Co nového v Marce!?" zavolal na ně Aragorn. Zvedla jsem se a šla k Aragornovi. Gimli a Legolas za námi přišli také. Rohanští jezdci se otočili a jeli k nám. Obklíčili nás, a zamířili na nás oštěpy. Chytla jsem se Legolase za ruku. Pak z davu vyjel kůň. „co dělají elfové, člověk a trpaslík v jízdmarce!? Tak mluvte!" poroučel nám. Představili jsme se, a vysvětlili co tu děláme. On nám řekl že jsou hobiti mrtví. Podívala jsem se na Legolase s vystrašeným výrazem. On mi pohlédl do tváře. Eomer nám dal dva koně, Hasufela, a Aroda. „kéž vás ti koně nesou k většímu zdaru než bývalé pány.. Mějte se" rozloučil se. „hledejte své přátele.. Ale v moc nedoufejte.. Naděje nás opustila.." promluvil ještě Eomer a spolu se svou družinou se rozjel na sever. „zvládneš se mě udržet?" zeptal se Legolas. „jo.. Snad jo.. Ale prosím nejeď tryskem" požádala jsem ho. „dobře" pronesl. Vysadil mě na krásného bělouše, a pak si sedl předemě. Objala jsem ho, a opřela si o něj hlavu. Aragorn a Gimli nasedli na hnědého koně. Bála jsem se, že to Legolas poruší a opět se rozjede tryskem, ale on se rozjel tak jemně, že jsem to skoro ani necítila. Jel trošku rychleji než klusem. „ujedou nám!" upozornila jsem ho, a podívala jsem se na Aragorna a Gimliho, kteří byli dost daleko. „zrychli!" přikázala jsem. „vážně?" zeptal se pro jistotu. „jo" souhlasila jsem. On tedy zrychlil, a jel už dost rychle. Aragorna a Gimliho jsme už perfektně doháněli. Najednou mi v břichu začla šílená bolest. Jakoby mě probodávali všemožné dýky či jehli. „auu" zakňučela jsem a pustila se Legolas. „Teliss!" okřikl mě Legolas a zastavil koně. Slezl, a přišel k mým nohám. Dotkl se jemně mého kolena. „proč ses pustila?" zeptal se a koukal mi do očí. Já se jen držela za břicho. On mě pohladil po kolenu. „Legolasi.." zakňučela jsem a kroutila se v bolesti. „jak je ti?" zeptal se starostlivě. „au" zakňučela jsem slabě. „Teliss.. Zlatíčko.. Mám tě sundat?" zeptal se tak mile, že jsem musela skrz bolest otevřít oči. On se na mě starostlivě díval. Nevěděla jsem, jestli jo nebo ne. Nechtěla jsem zdržovat, takže jsem chtěla říct ne.. Ale na druhou stranu, ta bolest byla nesnesitelná. „musíme za nimi" zakňučela jsem tiše. „ne.. Teď nemysli na ostatní ale na sebe.. Bolí to hodně? Chceš dolů?" zeptal se a byl mi u nohou. „auuu... Legolasi..." kňučela jsem a začala padat z koně. Spadla jsem mu do náruče a krčila se v bolesti. Slyšela jsem klusot koně, a pak Aragornův hlas. Pak i Legolasův hlas, ale nemohla jsem rozeznat co povídali. Nemohla jsem se soustředit na nic jiného než na tu bolest. Zmohla jsem se jen na to, abych se k Legolasovi přitulila jak nejvíc to šlo. „Teliss.." promluvil ke mně Aragorn. Já jsem na náznak toho, že slyším, zaknčučela. „zkus se zhluboka nadechnout" napadlo ho. Přestala jsem Legolase objímat, a držela se ho jen za krkem. Nadechla jsem se, a vydechla.. Nadechla, a vydechla.. „je to lepší?" zeptal se mě Legolas. „jo.. Děkuju" usmála jsem se na ně. „Aragorne, začlo jí to bolest když jsme jeli na koni.. Myslíš že bude chytrý nápad jí na koně zase posadit?" zeptal se ustaraně Legolas. „nevím Legolasi.. Nevím.. Můžeme to zkusit a doufat, že se nic nestane" odpověděl docela smutně Aragorn. Já v Legolasově tváři viděla obavy a strach. Usmála jsem se na něj, a on se na mě podíval. Neusmál se, a opatrně mě položil na zem. Chtěla jsem zase k němu a obejmout ho, ale něco mi to zakazovalo. Aragorn opět nasedl na koně před Gimliho. Legolas mě vysadil na bělouše, a hned poté si sedl předemne. „a nepouštěj se" přikázal mi a já se ho hned pevně chytla. On pomalým klusem rozjel koně, a pořád zrychloval.