Jeden Člen Navíc

63. Samota

Takže už ho nikdy neuvidím? A kdyby jo, už se nebudeme moct mazlit? Jee, Aragorn... Za ním bych se taky chtěla jednou podívat. Jak si asi vládne v Minas-Tirith? On se má... Nemusí řešit žádný rozvod s Arwen, protože je samotným králem. Ale my? Phe... My nee my se prostě kvůlí papánkovi museli rozvést! Ale aspoň... Když se někdy na chodbě potkáme, se budeme moct aspoň pozdravit...... Ne?

Celou cestu... Ani nevím kam, jsem přemýšlela nad rozvodem. Pořád jsem se uklidňovala, že se určitě ještě někdy potkáme. Přeci jen pořád bydlíme ve stejném paláci. Ale ne. Určitě ho potkám. Budu tady chodit po chodbách a hlídat. To by ho museli někde zavřít, aby mě nepotkal. Prošla jsem tedy chodbu už podruhé a pořád se dívala i nahoru na schody, kdyby prošel tamtudy. Zatím ale nikde nikdo nebyl, jen pár nezajímavých elfů či elfek, pro mne neviditelných. Zbystřila jsem pokaždé, co se někde otevřeli dveře. Bohužel se mi vždy vyskytl pohled na nějakého neznámého týpka. Sedla jsem si tedy doprostřed velkého prostoru na zem a čekala. Jen po pár chvílích, se znovu otevřeli nějaké dveře, ze kterých tedy už vyšel elf, kterého znám. „ahoj, Teliss" usmál se Nim a přisedl si. „tak proč trucuješ tentokrát?" zeptal se s úsměvem. „já netrucuju... Čekám" pronesla jsem ale nevěnovala mu ani jeden pohled. „jo? A na co? Nebo na koho?" jemně mě žďuchl do ramene a usmál se. „jo... Na někoho" pronesla jsem s pohledem do země. „na Legolase?" zeptal se, i když myslím, že si tím byl jistý. Jen jsem přikývla a dál sledovala zem. „a stalo se něco, že jsi tak zamlklá? Takovou tě neznám" udivil se. „ale nic vážnýho... Jen nás Thranduil dnes ráno nechal rozvést" ironicky jsem se usmála a konečně se na něj podívala. On se hned zděsil a chvíli na mě zíral. „já myslel, že třeba jen vyhrožuje ale..." jen si povzdychl a sklopil svůj pohled na zem, jako já. „a kde je Legolas teď?" zeptal se. „já nevím..." řekla jsem tiše a koukla zase na zem. „a Legolas k tomu měl jaký přístup?" zeptal se po chvilce. „no... Nechtěl" pokrčila jsem rameny a začala přemýšlet nad tím, že... Za to vlastně můžu já. Počkat... Kdybych neřekla, že dobře, tak bychom s Legolasem třeba ještě něco vymysleli... Ale já to celý ZASE pokazila! Hned mi to začalo všechno docházet, až jsem dostala takový vztek, že jsem snad i zrudla. „co se děje?" zeptal se, když asi viděl mou rudou hlavu. „to... To já! Já jsem souhlasila, protože jsem si myslela, že budeme spolu ale... Nejsme! Prý už se nesmíme ani vídat. Já jsem to celý způsobila!" zvolala jsem. „ale prosímtě to zas ne. Tak sis něco myslela a spletla ses... Ale přece jste se neodloučili nadpsmrti, ne? Legolas bude pořád chodit po těchle chodbách" pousmál se. „ale... Možná s ním budou chodit stráže a... Mě k němu nepustí" zasmutnila jsem. „tak snad jste se neviděli naposled, ne?" udivil se. „to asi ne..." pokrčila jsem rameny a nějakym způsobem jsem s ním souhlasila. „tak tady prostě budeme čekat, než tudy projde. Klidně tu budu sedět s tebou" pousmál se. „jo?" posmrkla jsem si. „no jistě, sestro" usmál se a prohlédl si všemožné elfy.

„jen si rychle dojdu pro jídlo, jo? Za chvíli jsem zpátky" pousmál se asi po dvaceti minutách sezení. „tak jo" usmála jsem se a krátce na něj koukla. On tedy odešel a já tam na čekání zůstala sama. Už mě z toho ale bolel zadek, tak jsem si řekla, že si rychle do pokoje půjdu pro peřinu a polštář. Rychle jsem vyběhla schody nahoru ale radši jsem se pořád ohlížela. Jen co jsem otevřela dveře, se nějaké jiné otevřely i jinde. Hned jsem zastavila a koukla se tím směrem. Vyšli z nich dvoje stráže, za kterými nešel nikdo jiný, než můj milášek. Když se stráže rozešli mým směrem, udělali se mi motýlci v břiše. Jen co mě Legolas zahlédl, se mu vykouzlil jemný a upřímný úsměv. Co mě ale udivilo, že se za mnou nerozběhl, co jsem čekala. Šel pořád za strážemi, které se už ani neohlíželi, jestli za mnou nejde. Trochu jsem se udivila a nadzvedla obočí. Rozešla jsem se tedy k němu já a on tedy zastavil. Otočil se ke mně čelem a hleděl mi do očí. Stráže se taky zastavili a otočili se k nám. Jeden z nich nenápadně zakašlal, díky čemuž se Legolas zase rozešel za nimi. „Legii!" oslovila jsem ho, když odcházel. On se jen se smířeným úsměvem ohlédl a z prstů na mě ukázal srdíčko. Pak se usmál veseleji a odcupytal za strážemi dolů ze chodů. „a Legolasi!" zavolala jsem ještě. On se rychle koukl na stráže, ale zastavil se. Podíval se zase na mě a čekal. Rychle jsem seběhla schody za ním a jen co jsem k němu přiběhla, jsem ho automaticky chytla za ruce. „co budeš dělat? A kdy příjdeš? A kam příjdeš? A kam jdete teďka? A kdy se uvidíme?" ptala jsem se. On se jen usmíval a koukl dolů. „jediné co k tomu mohu říct je, že otec nechce, abychom se scházeli. Takže nevím, Teliss... Nevím, kdy příjdu a jestli vůbec" pronesl zklesle a zase se pomalu rozešel za strážemi. „a proč mám pocit, že tě to snad vůbec  nemrzí?" udivila jsem se, když odcházel. On se hned zastavil a ohlédl se. Ještě se ale rychle podíval na stráže, kteří na něj čekali kus dál od nás. Legolas ke mně tedy znovu přišel a tentokrát mě vzal za ruce on. „chci, aby sis nemyslela vůbec nic... Všechno má svůj důvod ale teď už jsme tu spolu moc dlouho" pronesl celkem vystrašeně a rozhlédl se. „ty se bojíš?" udivila jsem se. „ne... To ne... Jen nechci vědět, co by se po tom mohlo stát" pronesl a naposledy se na mě podíval. „pokud nepříjdu, tak se na mě nezlob... Prosím" požádal mile a tentokrát se natvrdlo rozešel za strážemi. „cože..." pronesla jsem tiše. To jako že už se budeme navždy vídat jen takhle a takovou chvíli? Koukla jsem se doboku, kde postával Nim i s jahodami v rukou. „slyšel jsem to" pronesl jen co jsem si ho všimla. „takže už tu nemusíš sedět... Dobře... A co teď?" zeptal se a dal si do pusy další jahodu. „teď?" ironicky jsem se usmála a rozešla se zase po schodech do pokoje. Nim se tedy rozešel za mnou a při tom udiveně požíral jahody. Přišla jsem do pokoje a došla až ke stolu s našemi zbraněmi. Hned co jsem viděla jeho luk, mi došlo že si pro něj bude muset chlapec dojít. „hah!" zasmála jsem se a prohlédla si i jeho dýky. „tak máme i náhradní plán, ale ten si můžeme nechat i na případ nouze... Teď tady máme jeho zbraně, takže si pro ně někdy příjde" pousmála jsem se. „a jaký plán?" zeptal se. „eee... To je tajný plán" usmála jsem se. „no vím že je to něco se zbraněmi, když jsi sem přišla rovnou ke stolu plném zbraní" zamyslel se. Jen jsem na něj neutrálně, s trošku vykulenýma očima hleděla a přála si, aby byl ten nejhloupější elf na světě. Po chvilce pootevřel pusu. „nee... Že ne?" hned sd zarazil a vstal. „co?" dělala jsem, že nechápu. „že ty ses nechtěla kvůli takové kravině zabít... Že ne e?" přemlouval mě. „nee nee proboha ne..." měla jsem opravdový pocit, že se ze mě stala herečka. „opravdu?" ujistil se. „no jasně, že ne... Jen jsem se chtěla ujistit, že tu ty zbraně má" usmála jsem se. On mě chvíli udiveně pozoroval ale nakonec si zase sedl na postel. „ah Nime!" zvolala jsem a ukázala na postel. On hned vyskočil a podíval se na ni. „uf..." ulevila jsem si a usmála se. „eee... Co se stalo?" udivil se. „tohle je historický kousek mé košilky, kterou takto pohodil Legolas. Je to velice vzácné a nikdo se toho nedotkne, a už vůbec s tím nepohne" sežehla jsem ho pohledem za to, že na ní skoro seděl. „a ta postel je taky vzácná, Legolas se jí dotýkal..." usoudila jsem. „v tom případě je vzácná i podlaha, protože tu chodil. Vzduch, protože ho vydechoval. Okno, protože ho otvíral. Klika, protože odcházel. Peřina, protože mu byla zima. Polštář, protože spal... Mám pokračovat?" vyjmenovával. „dobře... Tak tenhle pokoj nějak zachováme nedotčený. Jdeme. A jak budeme odcházet, snaž se co nejmíň dýchat a opatrně našlapovat na ty nejmíň pravděpodobný místa, kde by někdo šel" pošeptala jsem a zadržela dech. „Teliss, tohle je opravdu blbost. Proč to vlastně chceš udělat?" zeptal se a koukl na mě. „protože už ho možná neuvidím a možná už se ho ani nedotku tak... Chci mít památku" usmála jsem se a odešla. „ale notak... Vždyť spolu zase budete. Osud chce, abyste spolu byli. Vždycky vás zase spojí" usmál se a přišel za mnou. „nebo to s námi osud myslí dobře a snaží se nás rozdělit. Ale my máme silné vůle a proto se k sobě vždycky zase vrátíme... Tedy... Už tak silné asi nejsou, vypadalo to, jakoby se s tím Legolas smířil" pokrčila jsem rameny a zavřela za námi dveře. „tak se s tím smířím i já" usmála jsem se a posadila se před mé dveře. Znaveně jsem se o ně opřela a vydechla. „bude to dobrý. Legolas se určitě zase vrátí... Při nejmenším, když tě uvidí tady takhle sedět, tak se o tebe postará" usmál se Nim a pomalu vyrazil na odchod. „bude to zase dobrý... Uvidíš!" usmál se a zamával, když běžel ze schodů. Celá bez nálady jsem mu tedy zamávala nezpět a ještě se trochu sesunula dolů. Zavřela jsem oči a snažila se si vzpomenout na ty poslední krásné a bezstarostné chvíle... S ním.

Nakonec jsem ani nespala a poslední chvíle tohoto dne jsem promarnila zíráním před sebe a všude okolo. Z toho celého dne sezení mě všechno bolelo, a proto jsem se radši ani nehla. Už tu byla pěkná tma a mně se zavírali oči. Lehla jsem si tedy na zem, což první chvíle strašně bolelo, ale pak už to bylo lepší, až jsem pak usnula.

Vzbudila jsem se brzy ráno ale odhodlala jsem usoudit že jsem vzhůru až někdy kolem poledne. Pořád jsem dlouho zírala vpřed a míjela udivené pohledy kolemjdoucích. Protože jsem se pořád nudila, usoudila jsem, že bude lepší aspoň zavřít oči. Ať mi ten život aspoň rycheji uteče.

„Teliss? Co děláš?" ptal se známý dívčí hlas. „mmm" zabrblala jsem a nenamáhala se ani otevřít oči. „Nim říkal, že-" „mhmmm" radši jsem zase zabrblala, aby mi to nemohla zase připomenout. „chtěla jsem za tebou zajít a probrat to jako sestra se sestrou" nabídla. „uhm" pokynula jsem tím tónem na souhlas. „ale ty nevypadáš, že by se ti chtělo" zasmála se. „co... Nespala jsi?" zeptala se. „spala" pronesla jsem. „a co mi povíš pěkného" usmála se. „Legolas" řekla jsem automaticky, aniž bych chtěla. Hned jsem otevřela oči a posadila se. „ahoj" pozdravila jsem mile. „no ahoj" zasmála se. „jo... Tak jo" souhlasila jsem ani nevím na co a zase si lehla. Opět jsem zavřela oči a doufala, že se dlouho nezdrží. „dobře... Asi chápu" pronesla a vstala. „tak se vyspi... Tady na zemi" došlo jí. „proč vlastně nejsi v pokoji?" udivila se. „nechci" pronesla jsem. „jasně... Dobře tak fajn" usmála se a rozešla se na odchod. Jen co jsem otevřela oči, abych zjistila, jestli tu furt je, mi došlo, že bych tu nějakou společnost přeci jen chtěla. Nezačala jsem za ní ale běžet, protože jsem neměla sílu ani náladu. Radši jsem tady zase zavřela oči a snažila se ujistit, že měl Nim pravdu.