Jeden Člen Navíc

41. Jídlo

Chvilku se se mnou ještě objímal, ale někdy se přece odtáhnout musel. „pojď. Jdeme si dát něco dobrého" usmál se na mě a vzal mě za ruku. Sešli jsme schody dolů a mířili si to rovnou do jídelny. „na co máš chuť?" zeptal se mě mile. „mmm... Na tebe" usmála jsem se a koukla na něj. On mě jen dychtivě pozoroval. Zastavil se, takže jsem musela zastavit taky. Pořád ze mě nespouštěl zrak. U toho se nevědomky usmíval, až přišel blíž a pohladil mě po tváři. Lehce se naklonil a něžně mě políbil na rty. Mým tělem projel motýlkový pocit a já mu hned polibek opětovala. Najednou se odtáhl a vydechl. „ale teď si pojď dát něco pořádného" zasmál se a zase mě vzal za ruku. Došli jsme do velké místnosti a tam k nám přišel elf. „co byste si dali?" usmál se na nás. Legolas se zamyslel, a já mezitím začala vyjmenovávat všemožné dobroty. „a taky hlavně aby v tom salátu byl salát, jo? Jednou se mi stalo že mi tam nedali salát... Jo a taky bych chtěla i něco sladkého, takže jahodový džus spolu s nějakými ozdobami" pokračovala jsem. Elf mě zmateně pozoroval a udiveně přikyvoval. Zase jsem se nadechla, abych pokračovala, ale Legolas mi dal dlaň na ústa. . „to by stačilo" zasmál se. Já jen nesmyslně zamumlala, až jsem tomu ani já nerozumněla. Chytla jsem jeho dlaň a dala si ji pryč z úst. „a jablko, hrozny-" Legolas se hned zasmál se popadl mě jako pytel brambor. Jen jsem se smíchem zaječela a jemňoulince ho poplácala po zádech. „všechno dejte na dvě porce" pronesl Legolas a chytil mě pevněji. „budete to chtít donést na pokoj?" zeptal se elf. „ano" odpověděl Legolas. „dobře. Hned to bude" informoval elf a já slyšela, jak odchází. „tak pojď, ty mimino" zasmál se a rozešel se i se mnou na rameni do pokoje. „nee já spadnu!" zvolala jsem a cítila jak se každou chvíli zkutálím do boku. „tak máš být hodná" zasmál se a přechytl si mě, až jsem se málem pozvracela. Zase si mě chytil tak, abych se ho nohama musela držet kolem těla a byla čelem k němu. Chytla jsem se ho kolem krku a podívala se doboku. On mě držel za zády a letmo se koukl na zem, aby věděl kam šlape. „vidiš něco?" zasmála jsem se, když jsem si všimla jak se marně dívá na zem pod námi. „něco jo. Ale nevidím to, co bych vidět chtěl" pronesl a podíval se tedy na podlahu kus před námi. „jo? Ty nechceš vidět... Moje tělo?" zapřemýšlela jsem se. Najednou jsem cítila jak našlápl na schod. „to víš že chci" zazubil se „ale i přesto bychom nemuseli skončit na zemi. Co říkáš?" usmál se. „no dobře... Pro tentokrát se budeš snažit, abys nezakopl" mrkla jsem na něj. Došli jsme k pokoji a on teď začal přemýšlet, jak otevře. „tak" pronesla jsem. „a jsme v pasti" usmála jsem se. „nebo tě jednoduše pustím" pronesl a roztáhl ruce. Já se ho ale držela tak pevně, že jsem na něm zůstala furt natisklá a zírala mu do tváře. Hrdě jsem se usmála a on mě chytil za nohy. „nee!" zasmála jsem se a on mi je ze sebe začal sundávat. Cítila jsem, že nemam takovou sílu jako on, tak jsem se ho rychle chytla kolem krku a natiskla se na něj. „nee! Já slezu, ale hlavně to nedělej!" volala jsem se smíchem. On mi tedy pustil nohy a já z něj jednu sundala. Podívala jsem se dolů a došlápla na zem. Hned jsem došlápla i druhou nohou a pustila se ho. On se jen usmál a otevřel dveře. „došlo ti vůbec, že když jsi mě mohl pustit, mohl jsi taky normálně otevřít?" zasmála jsem se, když jsem vcházela dovnitř. „no... Sice mi to nedošlo, ale už je otevřeno" zasmál se. Sedla jsem si na postel, a on zrovna zavřel dveře. S výdechem se rozešel ke mně a protáhl se. „kdy tady bude jídlooo?" zeptala jsem se a lehla si do postele na záda. Bolelo to jen pár vteřin, pak jsem si zvykla. On si sedl vedle mě a znovu vydechl. „ukaž to" pronesla jsem a sedla si. Vyhrnula jsem mu tuniku a podívala se na jeho záda. Měl tam velké modřiny, okolo ran. Pořád šlo vidět trochu krve, a mně už teď bylo jasné, že ho to bolí pořád. „sss" zasyčela jsem a zase mu záda zakryla. „bolí?" zeptala jsem se ho a pohlédla mu do tváře. On se na mě podíval, ale hned se podíval dolů. „trochu" pokrčil rameny, když v tom někdo zaklepal. „dále" povolil Legolas a do dveří vešel ten samý elf, kterému jsem říkala všechno možné jídlo. Nesl s sebou tácek, na kterém všechno bylo. „oooo" zvolala jsem a promnula si dlaně. Rozběhla jsem se k elfovi a hned si z tácku vzala jahodový džus. S chutí jsem se napila a spolkla ho. Legolas k nám přišel taky a začal si to prohlížet. Elf mi předal tácek, uklonil se, a rozešel se ke dveřím. „eee prosím?" stopla jsem ho. On se zastavil a ohlédl se. „to nejsou naše jahody?" ujistila jsem se, protože džus chutnal jinak než obyvkle. „ne, ne. Tyhle jahody jsou z Říše u Řeky. Nabídl nám je samotný král, spolu s jinými jídli, jako omluvu. Třeba tady" přišel blíž ke mně a ukázal na hrozny. „ty jsou také z Říše u Řeky" usmál se. Podívala jsem se na Legolase, který se zase ustaraně díval na mě. Položila jsem tácek na postel a podívala se na elfa. „jedl to už někdo?" zeptala jsem se po chvíli. „vy jste první, která ochutanala jejich jahody. My jsme je jen rozmačkali a udělali z nich džus. Tak, jak chutná? Ať víme" usmál se. „říkáte, že to ještě nikdo nejedl?" ujistil se Legolas nervózně. Elf jen zmateně zavrtěl hlavou. „Teliss? Cítila jsi něco zvláštního?" zeptal se Legolas ustaraně. „no tak já nevím, protože jsem byla zvyklá na ty naše jahody a tyhle jsou prostě... Jiné" odpověděla jsem. On si jen povzdychl a zavřel oči. „jen ty jahody a hrozny jsou od nich?" zeptal se Legolas a podíval se na elfa. „ano ano, jen tohle" souhlasila elf. „dobře, tak to můžete rovnou odnést" pronesl Legolas. Elf si tedy vzal obě skleničky s džusem a misku hroznů. Přišel ke dveřím, uklonil se, a jídlo si přechytl do jedné ruky, aby mohl zavřít. „můžeme jen doufat, že to byly jen normální jahody..." pronesl Legolas a znovu se podíval na všechno jídlo. „tak já to zajím" pronesla jsem a vzala do ruky misku se salátem, ve kterém byla i dřevěná vydlička. Dala jsem si první sousto a podívala se na Legolase. Ten jen pořád pozoroval to jídlo. „dej si taky" pokynula jsem, aby se tolik neobával. On se na mě podíval, falešně se pousmál a vzal si do ruky jablko. Bylo celé zelené, přesně takové, jaké má nejradši. Pro mě je zelené jablko druhá volba. První vyhrává do ruda zbarvené jablko, které tady na mě čekalo na tácku. Sedla jsem si do postele a dala si další sousto. „u jídla se nestojí" pokárala jsem ho a on se na mě hned podíval. „v posteli se nejí" oplatil a zákeřně se usmál. Otevřela jsem pusu a nevěděla, jak jsem se mohla tak nachytat. Rychle jsem si sedla na zem a podívala se na něj. On se jen zaksichtil „mmm... Na zemi se taky nejí" pokáral mě a já hned vstala. Rozběhla jsem se k psacímu stolku, u kterého stála židle. „s jídem se neběhá!" zavolal. Hned jsem se zasmála a rychle si sedla na židli. Misku se salátem jsem si položila na stůl a podívala se na Legolase. „a co ty furt stojíš s tím jabkem?" pokynula jsem rukou, aby přišel ke mně. On se tedy pomalu rozešel mým směrem, až byl úplně předemnou. Já jsem ale pořád přemýšlela, na co by si tak mohl sednout. „nedomyslela jsi to, co?" zasmál se. Jen jsem se smíchem zavrtěla hlavou. Zakousl se do jablka a vzal si mě do náruče. Sedl si na židli, na které jsem dosud seděla já, a posadil si mě na jeho stehno. Vzal si jablko zase do ruky a rovnou si kousl. „no... Máme tu sice jablko a salát, ale co ten zbytek?" upřela jsem zrak na tácek, který byl až pár kroků od nás. Legolas jen znaveně vydechl. Zasmála jsem se a vstala z něj. Došla jsem k tácku a vzala si ho do ruky. Přišla jsem zase k němu a tácek jsem položila na vedlejší stůl. Legolas rukou poklepal na své stehno, tak jsem si na něj zase sedla a opřela se o jeho hruď. On jednou rukou obmotal mé tělo a palcem mě jemně hladil po břiše.

Po nějaké době, kdy jsme pořád jedli, mé břicho usoudilo, že už nemůžu. Znaveně jsem se zase opřela o jeho hruď a vydechovala. On už dávno nic nejedl. Snědl snad jen to jablko. Já už teď jen znaveně trávila, což mohl slyšet i potichu se smějící Legolas. „hej ale já za to nemůžu... Moje břicho prostě dělá divný zvuky... A co?!" pomalu jsem nemohla udržovat smíchy, s pohledem na něj. „jo já... Se nesměju" pořád se tiše smál a snažil se, aby nevypukl smíchy. „tyy" zasmála jsem se. Najednou ale moje břicho udělalo hodně hlasitý zvuk. Legolas už to nezvládl, a začal se nahlas smát. Dlouho jsem ho tak veselého neslyšela, takže jsem se samým štěstím začala smát taky, až jsem z něj spadla na kolena. On spadl hned po mně na všechny čtyři a u toho se pořád smál. Moje břicho ale najednou zase zaškrundalo. Legolas spadl na břicho a už ani nešlo slyšet, jak se hodně smál. Taky jsem se neuvěřitelně smála a moje břicho na tom nebylo o nic líp. Doplazila jsem se k Legolasovi a chytla ho za loket. Oba jsme se pořád smáli a bezmocně leželi na zemi. On se ale začal až dusit. To mě rozesmálo ještě víc. „Legolasi... Dýchej" smála jsem se. On se začal zase nahlas smát, až jsem se začala dusit já. To nás rozesmálo oba, takže jsme jen leželi na zemi a já si přála, se nadechnout. Nešlo to, opravdu to nešlo. Myslela jsem si, že umřu, ale pořád jsem se smála. Najednou se mi to povedlo, a já se ze všech sil nadechla. Pomalu jsem se dosmála a zběsile vydechovala. Legolas už víceméně taky jen vydechoval a bezmocně ležel na břichu, čelem ke mně. „žiješ?" zeptal se po chvilce Legolas, co bylo slyšet jen zběsilé vydechování. „ne. Co ty?" optala jsem se. „já tu bouři přežil" pronesl s výdechem. „a hele! Já se vrátila zpátky na zem!" zvolala jsem a trochu se zvedla, abych se mohla dostat blíž k němu. Přisunula jsem se úplně k němu a on už měl stejně zavřené oči. Dala jsem mu pusu na nos, a viděla jak se pousmál. Obmotala jsem svýma rukama jeho tělo a nohu jsem si přehodila přes ty jeho. Vydechla jsem a také zavřela oči. „dobré odpoledne" popřála jsem. „dobré" opětoval znaveně.