Jeden Člen Navíc

36. Zajetí

Chvíli jsem koukala nahoru, pak zase na cestu. Vždycky nám to tak nějak vyšlo, že se aspoň jeden z nás díval na cestu. Hleděla jsem vpřed a vnímala jen to lehké našlapování na listí, které bylo na cestě. Najednou jsem ale slyšela jakési zapraskání větví. Šlo to odshora, tak jsem neváhala ani vteřinu a podívala se nad sebe. Zrovna v tu chvíli na mě někdo dopadl a srazil mě k zemi. „Teliss!" vykřikl Legolas zděšeně a hned ho ze mně svalil. Zezadu na něj ale skočil jiný a protože už jsem byla na nohách, viděla jsem elfovi do tváře. Vypadal jako jeden z těch, se kterými se Rian bavil. Vytáhla jsem si dýku, ale než jsem stačila elfa držícího Legolase říznout, mi někdo pevně stáhnul ruce za záda. Jen jsem bolestně zasténala a vzepřela se. Bohužel nemám takovou sílu, jako elf jenž mě držel. Legolase museli držet dva a nakonec k nim přiběhl ještě třetí. Oba jsme se pořád vzpírali, až nám došla naděje a jen jsme na sebe hleděli. Pak se ale Legolas podíval do strany. Chvíli jsem z něj ještě nemohla spustit zrak, ale nakonec jsem se taky podívala tím směrem. Přišlo tam asi dalších 5 strážnických elfů, a mezi nimi se nacházel i Rian. „Riane, proč?" zeptala jsem se hned vyděšeně. On se jen ironicky usmál. „málem jsem kvůli vám dostal trest vyhnanství a už bych se nikdy nemohl vidět s Er..." pronesl zklamaně. „stejně pro tebe Er nic neznamená! Proč ji furt vodíš za nos?!" vyjela jsem na něj. On ke mně přišel blíž, až nás dělilo pár centimetrů. Legolas nás bedlivě sledoval a Rian mi nepřetržitě zíral do očí. „dítě jako jsi ty, ještě lásku nechápe" řekl mi do očí. „není to dítě, Riane! A přestaň se k ní takhle chovat!" vyjel na něj Legolas a zase se vzepřel. „a svěřila se ti, co dělala ráno? Hm?" Rian se na Legolase ohlédl a sledoval ho. Legolas ho jen podrážděně sledoval, ale mlčel. „svěřila..." pochopil Rian a podíval se vpřed. „pak nechápu, proč se mnou nesouhlasíš" dodal Rian a ironicky se na Legolase usmál. „protože to, že občas dělá dětské věci neznamená, že dítě je. Vždyť má velký rozum a je neuvěřitelně chytrá" odpověděl Legolas ale nepřestával se na Riana dívat. „smiř se s tím... I ty si myslíš, že je dětinská" usmál se Rian. „možná je" usmál se Legolas opětovaně. „ale já ji mam rád takovou, jaká je" pronesl a zadíval se Rianovi do očí. On si jen povzdychl a dal strážníkům pokyn, aby ho následovali. „jestli se opravdu máte tak rádi, jak tvrdíte, tak mě hodně zajímá to divadlo, které tam předvedete" zasmál se Rian ale ani se naohlížel. Elfové nás pevněji sevřeli a rozešli se za Rianem. Vystrašeně jsem se podívala na Legolase, který se v tu samou chvíli podíval na mě.

Po nějaké době jsme vyšli z lesa až na louku. Tam postávalo několik koní. „tak pojďte" vydechl Rian a i s provazem v ruce ke mně přišel. Jiný elf s provazem přišel zase k Legolasovi a oběma nám svázali ruce. Přitom nám oběma vzali všechny naše zbraně. Pak provazy připoutali na dva jiné koně a elfové na ně nasedli. Jen já s Legolasem, naschvál co nejdál od sebe jsme stáli pořád na nohách a čekali, co bude teď. Rian se docela pomalu rozjel pryč a ostatní jeli na jeho tempo. Protože kůň, ke kterému jsem byla přivázaná se pomalu rozjel, musela jsem mu jít ta dva metry za zadkem. Legolas šel zase za jiným koněm a snažil se si rozvázat ruce. Dlouhou dobu jsem ho po očku sledovala, jak se marně snaží dosáhnout si špičkou prstu na provaz, který měl přivázaný na zápěstí. Nakonec to jen s hlasitým výdechem vzdal a rozhlédl se kolem. Podívala jsem se na svůj provaz, který byl zavázaný na stejném místě jako Legolasův. Ani jsem to nezkoušela a rovnou se na to vykašlala. Řekla jsem si ale, že by to mohla být aspoň zábava na cestu. Začala jsem se tedy snažit, dosáhnout si na ten provaz. Nešlo to, já vím, ale aspoň něco zábavného. Nemyslela jsem přitom na tu bolest v mých nohách. Zase jsem se podívala na Legolase, který měl hlavu otočenou ke mně, ale díval se do země. Jak-mile jsem se na něj podívala, zvedl své oči a podíval se s nimi na mě. Letmo jsem koukla na stráže, ale ti si všímali jen cesty před sebou. Pomalu jsem tedy šla šikmo a jak Legolas pochopil co dělám, taky se rozešel šikmo. Dělil nás snad jen jeden metr. Nemohla jsem k němu ani natáhnout ruce. Jen jsem se na něj lítostně usmála a on mi hned smutný úsměv opětoval. „od sebe!" slyšela jsem najednou. Oba jsme se rychle vrátili do své lajny za koně a následovali je.

Po dlouhé době, kdy jsme pořád pomalu šli, jsem málem padla na zem. Bylo už taky hluboké odpoledne a slunce strašně moc hřálo. „hleďte! A vítejte v říši u řeky!" přivítal nás Rian a já s námahou zvedla hlavu od země. Viděla jsem docela velké království, u kterého proudila rychlá a široká řeka. Přes ni se táhl dlouhý most, až do království. Koně trochu přidali do klusu a já skoro spadla na zem. Podlamovali se mi kolena a vnímala jsem jen bolest. Ať už tu, jak mě strašně dřel ten provaz, nebo tu, jak mě neuvěřitelně píchali nohy bolestí a únavou. „otevřete bránu!" zvolal Rian po pár chvílích, co jsme vstoupili na most. Brána se začala pomalu otvírat a my do ní vešli zrovna v tu chvíli, kdy se do kořán otevřela. Koně se zastavili a já hned padla na zem. Aspoň jsem si tedy sedla, protože mé svázané ruce zatáhli a kůň jen zaržál. Seděla jsem pověšená s rukami nahoře a měla skoro zavřené oči. I skrz ně jsem viděla, jak Legolas pořád s námahou stojí. Kolem bylo pár elfů, včetně těch, se kterými jsme přišli. „vstávej" napomenul mě nějaký elf, který mě chytil za paži a zvedl mě. Zase se mi málem podlomili kolena, ale zvládla jsem se udržet. Odvázal můj provaz z koně a pevně ho sevřel do ruky. Někam se rozešel a já jen viděla jak ho doběhl jiný elf s dalším provazem. Šel vedle toho, který držel mě, tím pádem mě doběhl i Legolas. Naše ramena do sebe jemně naráželi, ale byla jsem natolik vysílená, že jsem čekala jen na příležitost si zase sednout. Bylo mi neuvěřizelné horko a já se každé tři vteřiny zhluboka nadechla. Dovedli nás až pár schodů dolů, kde jsem hned viděla žaláře. Najednou se ale elfové před námi rozešli na jiné strany. Hned jsem podívala na Legolase „nee!" vykřikla jsem. On mě jen lítostně pozoroval ale musel následovat elfa, který ho držel. Já zase následovala svého, dokud se nezastavil před jednou celou a nepočkal než dojdu. Viděl, že jsem natolik unavená, že bych nedokázala bojovat, tak mě rozvázal před celou a pak mě do ní hned strčil. Zavřel za mnou a zamkl. Padla jsem na zem a hned cítila hluboký spánek.

Najednou jsem se probudila. Ležela jsem na tvrdé zemi a chvíli se orientovala, kde se nacházím. Jak jsem viděla ty mřížované dveře, hned mi všechno docvaklo a já se už docela odpočatě posadila. Všude byla tma jak v pytli a já chvíli čekala, než se rozkoukám. Díky bohu to trvalo jen pár vteřin a já se připlazila k mřížím. Bylo tady neuvěřitelné ticho. Nikdo ani nešpytl, dokud jsem s těmi mřížemi nezatřesla. Byli trošku vyvyklané, takže tady předemnou byl nejspíš nějaký silák. „Teliss? Jsi vzhůru?" slyšela jsem tlumený Legolasův hlas. „jo" pošeptala jsem nazpět. „nebolí tě nic?" zeptal se starostlivě. „ani ne. Co tebe?" optala jsem se. „nic..." pronesl, ale mně přišlo že trochu nepravdivě. „vážně?" zeptala jsem se pro jistotu. Chvíli nic neříkal. „jen mě trochu bolí zápěstí" přiznal. „mě ani ne... Že by tě svázali pevněji?" zepřemýšlela jsem. „je to možné" souhlasil.
„budeš spát?" zeptala jsem se po chvíli ticha. „ne" odpověděl jednoduše. „proč ne? Nejsi unavený?"udivila jsem se. „nebudu spát, dokud tě nebudu mít u sebe" pronesl odhodlaně. „Legii" zasténala jsem a z cely na něj zkusila dosáhnout. Bohužel byl naproti mně, a nás dělilo nejmíň 5 metrů. On z cely taky vstrčil ruku a natáhl ji ke mně. Ten pocit, že jsem za ním nemohla, byl neskutenčně depresivní. Měla jsem co dělat, abych nezaječela bezmocí, ale drželo mě pomyšlení, co by se nám za to mohlo stát. Jen jsem si s potlačovanými slzami povzdychla a stáhla ruku zase k sobě. Rozhodla jsem se, že kvůli němu taky nebudu spát. Když on, tak já taky. Má motivace už od dětství. Opřela jsem se tedy o jednu zeď a zírala do toho malého prostoru, do kterého mě zavřeli. Snažila jsem se oči nechat otevřené. Moc to nešlo, tak jsem zkusila něco vymyslet. Napadlo mě jen to, že bych začala tančit. Tak jsem se tedy unaveně postavila a začala podivně tančit. Cítila jsem na sobě Legolasův pohled. „... Opravdu teď tancuješ v cele?" zeptal se s lehkým smíchem. „a proč ne" zasmála jsem se. On si tedy jen s úsměvem povzdychl a dál se opíral o stěnu.