Jeden Člen Navíc

20. Opět Doma

Po chvíli jsme viděli bránu Lesní Říše. Naštěstí už jsme žádného pavouka nepotkali. Otočila jsem se na Legolase, který s úžasem zíral vpřed. Jak zjistil, že ho pozoruju, s úsměvem se mi podíval přímo do očí. Též jsem se usmála, a otočila se zase vpřed. Za chvíli jsme dojeli až před bránu. Tauriel sundala z koně Emmu. Legolas seskočil sám, a já jsem zase zůstala na koni. On se na mě opět podíval, a natáhl ke mně ruce. Skočila jsem mu do náruče, dala jsem mu dlaně na tvář a rovnou se přitiskla k jeho rtům. On mi polibek ihned opětoval. Jak jsem se od něj odtáhla, a stála zase na vlastních, zpozorovala jsem, jak nás Tauriel trochu žárlivě pozoruje. Usmála jsem se na ni, ale ona se usmála hodně falešně. „co je?" zeptala jsem se jí udiveně. Tauriel ke mně přišla, vzala mě za ruku, a odvedla si mě dál od Legolase. „ty ses právě líbala s princem?" zeptala se mě udiveně Tauriel. Já jsem protočila očima, a chtěla odejít. Ona mě ale opět chytla za ruku, a přitáhla si mě k sobě. Skoro jsme se dotýkali tělem, a ona mi hleděla přímo do očí. Byly jsme zhruba stejně vysoké, ale ona mi stejně připadala vyšší než já. „Tauriel, Teliss!" zavolal na nás Legolas za mými zády. Postavily jsme se vedle sebe, čelem k němu. Tauriel se ke mně ale ještě naklonila „mé jméno řekl první" řekla zákeřně a s lehkým úsměvem. Opět jsem protočila očima, a sledovala Legolase, jak k nám jde. Těsně před námi se zastavil, protože mu do cesty vběhla Emma. „kde to jsme?" zeptala se ho Emma s úsměvem. On si k ní s úsměvem klekl. „jsme v Lesní Říši, a pokud bys chtěla, mohla by jsi tu snámi i bydlet" usmál se na ni. „vážně?!" vyjekla radostí. On s úsměvem přikývl. „jooo!" rozběhla se po chodníku, a dělala menší kolečka. S úsměvem jsem jí pozorovala, a Legolas pokračoval k nám. Úsměv ho přešel, když se podíval na Tauriel. Když si hleděli přímo do očí, trochu jsem od nich odstoupila. On se na mě hned podíval, a opět se usmál. Já jsem mu úsměvm neopětovala, tak přišel úplně ke mně, až se naše nosy dotýkaly. Chytl mě za hlavu, aby jsem se mu nemohla vyvléknout. Naklonil se nademě, a jemně mi políbil rty. Nechala jsem ho, ať mě líbá, a polibek jsem mu opětovala. Když jsem se od něj odtáhla, Tauriel, ani Emma tu nebyly. Koně nám odvedli do stájí, takže ten tu vlastně taky už nebyl. „Tauriel si vypůjčila Emmu?" zeptala jsem se ho udiveně. „asi ano" taky se rozhlédl, ale Emma tu opravdu nebyla. Když jsme chtěli vejít do brány, stráže nás ihned pustili. Hned jak jsem se rozhlédla, jsem viděla Thranduila. „otče!" zvolal Legolas nadšeně. „Legolasi" pronesl Thranduil s lehkým úsměvem, což jsem u něj za celý svůj život viděla asi jen dvakrát. Přišli k sobě, a lehce se uklonili. Thranduilův pohled pak spočinul na mně. „takže, jsi přežila" pronesl Thranduil, ale ten úsměv se mu ztratil. S úsměvem jsem přikývla, ale on mi úsměv neopětoval.. Jak jinak. „nevíte, kde je Emma?" zeptala jsem se ho. On se zamračil. „kdo je Emma?" zeptal se se zvedlým obočím. „má dlouhé blond vlasy, a hnědé oči. Je to malá holčička z Edorasu" popsala jsem ji. „ano, tu jsem viděl.. Prošla tudy před chvílí, s Tauriel za ruku" řekl s kamenný výrazem. „a kam mířily?" zeptal se Legolas. „řekl bych, že do zahrady.. Legolasi, když mě omluvíš, mám práci" pronesl Thranduil, a přišel k jednomu ze stráží. Rozutekla jsem se do zahrady, kde už jsem viděla Tauriel s Emmou, na mém oblíbeném místě u jezírka. Zpomalila jsem, a šla krokem. Legolas mě po chvíli doběhl, a šel mým tempem. Tauriel se na nás zničehonic ohlédla, a měla ďábelský výraz. Trochu falešně jsem se usmála, a stoupla si mezi Tauriel a Emmu. Legolas si stoupl vedle Tauriel z druhé strany, a zahleděl se do jezírka. Tauriel se k němu více přitiskla, a pořád se k němu přibližovala. Legolas byl asi zahrabaný v myšlenkách, protože si toho nějak nevšímal, a s lehkým úsměvem hleděl do jezírka. Taky jsem se do něj podívala, a v tom jsem si vzpomněla na hromady vzpomínek. Po chvíli jsem se podívala opět na Tauriel a Legolase. Legolas už se nedíval do jezírka, ale na Emmu, která si na zemi hrála s kamínkem. „už je skoro večer, a já jsem docela unavená.. Půjdu už spát" usmála jsem se na ně, a přišla k Emmě. „já jdu taky!" zvolala s úsměvem a chytla se mě za ruku. „já ta-" slyšela jsem za sebou Legolasův hlas. Ohlédla jsem se, protože mě zajímalo, co je tou příčinou, že nedokončil větu. Tauriel měla na jeho ústech dlaň, a s úsměvm na něj hleděla. Legolas měl výraz spíš neklidný a vystrašený, než milý a láskyplný. „Tauriel.." pronesla jsem na náznak, ať toho nechá. Ona ale furt nic, tak jí Legolas nadzvedl ruku, a podlezl ji. Šel ke mně, a chytil mě jednou rukou za pas. Nezastavoval se, a šel dál. Emma šla po mém boku, a Tauriel tam zůstala.

Na chodbě jsme se s Legolasem rozdělili, a já jsem šla do svého pokoje, a on do svého. Emma šla se mnou, a jak jsem vešla, do hlavy se mi opět nahrnulo spousty vzpomínek. Ať těch krásných, nebo špatných.. Vzpomínky jsou vzpomínky. Zalehla jsem do své postele, a nechala Emmu, ať si můj pokoj prohlíží. „proč jsou tady ty čmrkanice na zdech?" zeptala se mě Emma. S úsměvem jsem si sedla, a pohlédla na ni, a na zeď. „když jsme byli malí, čmrkali jsme s Legolasem po zdi v rohu mého pokoje. Thranduil mi navrhl, že to elfové mohou přetřít, ale já jsem nechtěla, protože to je vzpomínka na dětství" vysvětlila jsem jí s úsměvem. Ona se taky usmála, a zase si to tu začala prohlížet. Já jsem se podívala na můj noční, dřevený stolek, na kterém byla má oblíbená kniha. Nevědomky jsem se pousmála, a vzala ji do ruky. Prohlédla jsem si ji, ale vyrušila mě rana. Rychle jsem se podívala na Emmu, která provinile stála u nyní rozbité, sklenéné vázy, v které stejně nic nebylo. „promiň.." řekla provinile Emma. „to neva Emmi, to se stává" usmála jsem se na ni, a přišla k ní. Vzala jsem si jí do náruče, a přenesla ji přes ty střepy, aby na ně nestoupla. Položila jsem ji do mé postele, a ona se hned uvelebila. „dobrou" pronesla už se zavřenýma očima. „dobrou" přišla jsem k ní, a políbila ji na tvář.