Jeden Člen Navíc

4. Výprava

Všichni se šli připravit na nebezpečnou výpravu.

Stáli jsme před branami Roklinky. Elrond se s námi loučil, a Arwen zklamaně hleděla na Aragorna. Šlo vidět, že se milují. Pak se Frodo otočil, a vedl Společenstvo cestou do Mordoru. Byl si trochu nejistý, to na něm jde dost poznat.

Šli jsme lesem, loukami, a udělali jsme si pauzu. Boromir trénoval s Pippinem a Smíškem. Aragorn, Frodo a Sam je sledovali. Gandalf s Gimlim spolu mluvili a já a Legolas jsme pozorovali okolí. „nepříjde ti to zvlástní?" zeptala jsem se ho. „co myslíš?" optal se. „no nevím. Popravdě... Nikdy jsem neměla takový pocit, když jsem ti byla nablízku." svěřila jsem se mu. On se na mě zahleděl. „a... Jaký je... To pocit?" zeptal se a dvěma prsty mi zvedl bradu, aby mi viděl do očí. Já chvíli mlčela a úplně jsem nevěděla jestli mu to mám říct. On se pak ale otočil na stranu. „co je to?" zeptal se Sam, když jsme všichni hleděli na černý oblak. „nic, jen mráček," odpověděl jednoduše Gimli. „letí rychle. A proti větru." upozornil Boromir. „Krebajny z Vrchoviny!" zařval Legolas a všichni se běželi schovat. Pomohla jsem jim rychle schovat věci, a běžela schovat i sebe. Ukryla jsem se do křoví, ve kterém číhal i Legolas. „Legol-" přiložil mi dlaň na ústa. „ššš" dodal a koukal nahoru. Já se také podívala nahoru a viděla hejno Krebajn. Když odletěly, Legolas mi dlaň z úst oddělal. Vstala jsem a dívala se do dáli, jak odlétají. Legolas se postavil hned po mně a také na ně hleděl. „Sarumanovi špehové... Hlídají cestu na jih! Zbývá pouze Caradhras" rozhodl Gandalf a všichni se okamžitě ohlédli na velkou zasněženou horu, která se tyčila před námi.

Vyšplhali jsme zhruba do půlky svahu, když v tom Frodo uklouzl a začal padat dolů. „Frodo!" Aragorn k němu doběhl a chytil ho. On se postavil a zjistil, že nemá prsten. Našel ho Boromir a zkoumavě si ho prohlížel. „Boromire," oslovil ho Aragorn. My jsme je sledovali z vyššího bodu hory. Bála jsem se, co Boromir udělá, když má prsten v ruce. Naštěstí ho vrátil Frodovi, ale všimla jsem si Aragornovi nedůvěry k tomu muži. Zase jsme se rozešli nahoru.

Byla obrovská bouře. Všichni se brodili hustým sněhem, až na mě a Legolase. Studený sníh nám létal do očí. Z té výšky se mi motala hlava. Trochu jsem žďuchla do Legolase ale ne naschvál. On mě přidržel a šel se mnou dál. Slyšeli jsme takový hluboký hlas. „vzduchem letí zlý hlas!" upozornil Legolas. Já se lehce držrla jeho ruky, abych chytla rovnováhu. „to je Saruman!" zařval Gandalf a přesně v tu chvíli se shora ulomily kusy skály. Rychle jsme se schovali pod pevný kámen nad námi.
Gandalf pak ale zase vylezl a stoupl si na jeden vyvýšený kámen. Začal něco volat do mlhy a sněhové bouře. Nad námi se opět ulomily tentokrát mnohem větší kameny i se sněhem. Legolas se pro Gandalfa rychle natáhl a schoval ho k nám.
Zasypal nás sníh. Já prvně měla za to, že už nežiju, ale poté jsem se probrala.
Mé tělo uvízlo zasypáno pod velkou hromadou sněhu a já se nemohla vyhrabat nahoru. Později jsem uviděla světlo.
„neviděl někdo Teliss?!" pokřikl na ně Legolas. Podařilo se mi vystrčit jeden prst nad hladinu sněhu. Legolas si toho nejspíš všiml a hned zabořil obě ruce do sněhu. Chytil mě za pas a vytáhl mě nahoru. „Teliss, Teliss, jsi v pořádku?" ptal se starostlivě a víc si mě přitáhl k sobě. „pravděpodobně mi nic není." řekla jsem slabě a pořád trochu zmateně. Moc jsem nevnímala, co ostatní povídají. „půjdeme přes doly!" rozhodl Frodo. To jsem už zaznamenala. „budiž." souhlasil Gandalf, i když nevypadal moc nadšeně.

Stoupali jsme po skalách a uviděli stěny Morie. Všichni úžasem žasli, nad velikostí nenápadného sídla.
Šli jsme dál, až jsme došli k vodě. Hledali jsme vchod dovnitř. Najednou jsme viděli takové dveře. Gandalf se je snažil otevřít silou, či slovně... Ale ani jedno nezafungovalo. Čekali jsme, než se něco vymyslí. Pippin se Smíškem se bavili tím, že do vody házeli kameny. „nechte vodu napokoji." napomenul je Aragorn tiše. Mně to tady celé připadalo divné. Vůbec se mi to to nelíbilo. To tajemnë ticho, jen ostré šplouchání vody.
Legolas stál vedle mě, ale vypadal zahrabaný v myšlenkách. Zapřemýšlela jsem, jestli jsem vůbec měla Legolasovi říkat o těch citech. Naštěstí ještě neví, co přesně k němu cítím a doufám, že se ani ptát nebude. Třeba na to stejně zapomněl. Nad tímhle jsem přemýšlela dost dlouhou dobu, dokud se dveře neotevřeli. To nás oba probralo z myšlenek a koukali jsme na nyní otevřené dveře. Vešli jsme dovnitř. Legolas se zneklidněně rozhlížel. „za nedlouho moji elfové, ochutnáte pověstnou pohostinnost trpaslíků. Burácející ohně, ječné pivo, pečené maso od kosti. Tohle je totiž domov bratránka Balina. A oni mu říkají důl. Hah! Důl!" vykládal Gimli. „to není důl... To je hrob." uvědomil si Boromir. Vyděšeně jsem se rozhlédla po mrtvých tělech, až mi projel mráz po zádech. Pro jistotu jsem si vytáhla luk a šíp. Legolas přišel k jednomu mrtvému tělu. Vytáhl z něj šíp a chvíli si ho prohlížel. „skřeti!" vyzkoumal a zahodil ho. Vytáhl si luk a vlastní šíp a byl připravený. „neměli jsme sem chodit!" volal Boromir. Najednou jsme za sebou slyšeli Sama, volajícího o pomoc. „chodče!" rychle jsme se ohlédli, a viděli, jak Froda bere nějaká vodní příšera. Rozběhla jsem se k příšeře a vystřelila na ni šíp. Ta zakvílela, ale Froda pořád nepouštěla. Aragorn a Boromir jí sekali chapadla, zatímco já se snažila dostat . Legolas taky vystřelil. Pak Boromir uťal chapadlo, které drželo Froda. Frodo mu spadl do náruče. „rychle zpátky!" volal Gandalf. Poslechla jsem a běžela jsem do jeskyně. „Legolasi! Do jeskyně!" volal Boromir. Já se ohlédla a ještě jsem rychle běžela za Legolasem. „Legolasi! poběž!" vzala jsem ho za ruku a rozutekla se s ním dovnitř. Běželi jsme do jeskyně, když v tom se najednou začal hroutit vchod. Chytla jsem se Legolase a koukala na nyní zhroucené dveře. Ocitli jsme se v naprosté tmě. Najednou Gandalf rozsvítil svou hůl. Hned jsem se podívala na Legolase. Ten vycítil, že na něj koukám a také se na mě podíval. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a s výdechem zavřela oči. „teď už nemáme na vybranou. Musíme do dlouhé, temné, Morie." rozhodl Gandalf. Pomalým krokem jsme se rozešli vstříc hrůzám temnoty a stínu.

Po chvíli Gandalfova vykládání při pomalé chůzi, jsme došli na nějaké místo, které Gandalfovi nebylo povědomé.
Usadili jsme se tedy a čekali, než si vzpomene, kudy máme jít.
Já jsem stála vedle Legolase. Jak jinak taky, nikoho jiného tu neznám. On se na mě zničehonic podíval. „jak jsi to myslela s tím pocitem ke mně, že už není co dřív?" zeptal se s lehkým úsměvem. Já se podívala do země. „no, já... Nevím, zkrátka cítím něco jinak." neuměla jsem to vysvětlit. Legolas začal přemýšlet nad zapeklitou otázkou, aby ze mě vytěžil co nejvíce. Chvíli se zapřemýšlel. „a máš mě ráda?" začal zlehka, ale i tato otázka mne rozrušila. „no samozřejmě!" odpověděla jsem hned v další vteřině, co se zeptal. „a jak moc?" zeptal se ještě s pobaveným úsměvem.
Tato otázka mě zarazila ještě hlouběji do země. Věděla jsem, kam tím míří, ale nebyla jsem si jistá, jakým stylem se zeptal. Co bych dala za to, kdybych věděla, zda se zeptal stylem, že chce zjistit mé nejtemnější tajemství z milého hlediska, nebo by se mi vysmál, kdybych se mu svěřila. To by mě hluboce ranilo. „ah, tudy!" prohlásil Gandalf. Mně se ulevilo, že na to nemusím odpovídat. Teď jsem byla Gandalfovi moc vděčná. „vzpomněl si!" rozveselil se Smíšek a začal vstávat. „ne, jen tam není tak zkažený vzduch, jako tady. A říká se, když jsi na pochybách, vždycky jdi za nosem." poučil nás Gandalf. Cítila jsem na sobě Legolasův zkoumavý pohled, ale strašně jsem se bála pohlédnout mu do očí. Pak jsem se strachu postavila čelem a otočila jsem se na Legolase. Opravdu mi hleděl přímo do očí. Usmála jsem se na něj, ale on se usmál trochu falešně. Úsměv se mi ztratil. Blbý bylo, že jsem na něj takhle hleděla při chůzi ze schodů. Byla jsem tak zabraná do toho, abych mu z výrazu vyčetla jeho myšlenky, že jsem zakopla o kámen. Málem jsem spadla, ale Legolasovi rychlé reflexy nezklamali. Stihl mě chytit v pase. Já se mu automaticky chytla za krkem. Těsně nad zemí jsem si uvědomila co se děje. On mi daroval ten nejhezčí úsměv. To jsem nevydržela a hned co jsem stála pevně na nohou, jsem se mu rukama obmotala kolem krku a tělem jsem se přitiskla k němu. Prostě jsem ho musela obejmout, už jsem tu touhu v sobě nemohla dál dusit. Zabořila jsem si hlavu do jeho ramene a nechtěla jsem se od něj vzdálit. On měl obmotané ruce kolem mého těla, kterými si mě více přitisknul k tělu. „nechceme vás rušit, ale musíme jít." vyrušil nás hluboký hlas Gandalfa. Odtáhla jsem se od Legolase, který se jen stydlivě pousmál. Taky jsem se usmála a vrátila se ke družině. Legolas mě doběhl a šel mým tempem. Sešli jsme schody dolů a uviděli celou krásu Morie.