Jeden Člen Navíc

56. Jména

Po celkem i krátké době jsme dopluli do Jezerního města. „jde to nějak proplout?" udivila jsem se, když jsem viděla ty úzké průplavy. „možná... Prosím vás!" zvolal Legolas a podíval se na muže vedle nás, který si znaveně pospával. Muž se hnedka vzchopil, posmrkl si a vstal. „ano?" optal se. „jde se s touhle loďkou dostat přes Jezerní město, že?" ujistil se. „ano jistě, jen je tam v dáli jeden úzký průplav, to byste nepropluli, ale tam napravo je širší. Nevím ale, kam máta namířeno" odpověděl a trochu se protáhl. „k Osamělé hoře" pronesl Legolas a chvíli se podíval vpřed. „ach tak! Taky bych se tam chtěl trochu podívat po tom bohatství, jenže tu nikdy není volný ani vor" zasmutněl. Koukla jsem na Legolase, který měl nasazený ten svůj neutrální pohled. Hned jsem se zase podívala na muže a pousmála se. „mohl byste třeba plout s námi" nabídla jsem. „opravdu? To bych mohl?" ujistil se muž s radostí. Zase jsem se ohlédla na Legolase a udělala žádací výraz. Chvíli na mě hleděl ale pak nahlas vydechl. „no tak dobře" pronesl nakonec a podíval se vpřed. Otočila jsem se zase ke staršímu muži a natáhla k němu ruku. Měl štěstí, že jsme zastavili tak blízko kraje, aby k nám mohl v poklidu přeskočit. Tím, že měl ale pomalu šedé vlasy a přihrblou postavu, jsem poznala, že mu nejpíš nebude do skoku. Radši jsem k němu tedy přiskočila a podepřela ho. „děkuji" pronesl a jemně se pouklonil. Jednou nohou šlápl do loďky a tou druhou se trochu odrazil. Jak už v poklidu stál, pustila jsem ho a rozhlédla se. „není tu něco, na co by si mohl sednout?" ohlédla jsem se na Legolase ale ten jen pokroutil hlavou. „tam u mě na břehu je židle, na které jsem seděl" pronesl muž a poukázal na břeh. Hned jsem se pro ni vydala a vyhupsla nahoru. Vzala jsem do rukou židli a zase opatrně nastoupila do loďky. Položila jsem ji vedle muže ke kraji a pomohla mu si sednout. „tak" usmála jsem se. „Teliss" oslovil mě Legolas za mými zády. Ohlédla jsem se a viděla, jak stojí u kraje a čeká, než mu pomůžu loď odrazit od břehu. „jo" pronesla jsem a přišla k němu. Oba jsme dali jednu nohu na břeh a pomalu loďku odráželi. Jak už jsme zase s větší rychlostí pluli, přisedla jsem si k muži na zem. „takhle se nachladneš" pronesl Legolas, i když byl ke mně otočený zády. Tak jsem si tedy jen dřepla a koukla na muže. „jak se jmenujete?" zeptala jsem se ho ze zajímavosti. „Henal, syn Heralův" odpověděl s výdechem. „a proč tu v Jezerním městě skoro nikdo není?" udivila jsem se. „všichni se radši přestěhovali do Osamělé hory. Však po tom drakovi je tu všechno ohořelé a rozpadené" pronesl. „a proč jste tu teda vy?" zeptala jsem se. „mám tu práci, čekat tu na někoho, jako jste vy" odpověděl zmoženě a položil si obě ruce na své velké břicho. „ale vždyť většina jen propluje kolem, ne? To jen my jsme se zeptali" ujistila jsem se. „to ano, ale musím hlídat i kdo je to zač. Nemůžou sem poslat mladší generaci, jelikož by všechny pustil. Já už tu pár dobrých let jsem, a tak poznám, kdo je nepřítel" vysvětlil. Jen jsem si přikývla a podívala se z loďky. „a co vy? Jak se jmenujete? Teliss, řikal?" ujistil se. „ano, Teliss" usmála jsem se. „proč se vlastně chcete dostat do Osamělé hory?" přivřel oči a zkoumavě si mě prohlížel. Hlasitě jsem vydechla přemýšlela, jak to co nejjednodušeji vysvětit. „jdeme jen na výlet" pronesl zničehonic Legolas. Ohlédla jsem se na něj a on nás oba sledoval. „jo tak" zasmál se Henal. Legolas se jen pousmál a podíval se zase vpřed. Podívala jsem se zase na Henala, který měl přivřené oči a asi se snažil usnout. Přikývla jsem si a opatrně vstala. Přišla jsem k Legolasovi a podívala se do dáli. „kdy že máme odpočit?" zeptal se Legolas zmateně. „ee" ohlédla jsem se na Henala, jenže mi bylo tak blbý ho budit. „no prostě doprava, jak tam bude úzký průplav" usoudila jsem. Chvíli byl klid, ale mně to pak nedalo. „proč jsme mu museli lhát?" zašeptala jsem a koukla na Legolase. On se ještě chvíli díval vpřed. „tím že to budeme říkat každému člověku, kterého potkáme nás snáz najdou. I jsem ti neměl říkat tvým jménem, to jim taky dost pomůže" vysvětlil. „ale ne... Vždyť už jsme celkem daleko a nemyslím si, že by nás Thranduil tak intenzivně hledal, že by se zeptal zrovna Henala" zamyslela jsem se. „ale i tak to nemůžeme riskovat. Nejlepší bude, když si vymyslíme jiná jméma" rozhodl. „proboha Legolasi neblázni. Zas tak moc na útěku nejsme. Stejně tě většina pozná i díky tomu, že jsi princ" přemlouvala jsem ho. „nemusí mne znát všichni. Jiné jméma ale budou bezpečnější" podíval se na mě a svým pohledem mě přemlouval. „bože... Je to blbost, ale třeba bude i sranda" usmála jsem se. „to teda jo" hned mi úsměv opětoval. „dobře tak před Henalem svoje jméno už asi nezměním..." zamyslela jsem se. „ale jo. Vymyslíme nějaké podobné, aby si myslel, že jen přeslechl" pronesl. „tak já budu Tulík" usmála jsem se. Legolas hned vyprskl smíchy a schoval si ústa, za dlaň. „nebo Tuleň" smál se. „hej" se smíchem jsem do něj praštila a sledovala, jak se dusí. „to už budu radši Vorvaň" pronesla jsem. Legolas se hned extrémně zakašlal, až jsem o něj pár vteřin měla vážně strach. Hned se ale zase s tíhou nadechl ale pořád se smál. „notak. Dýchej" pobízela jsem ho. On se chvíli ještě dusil, ale pak začal pravidelně dýchat. „tak... Asi něco jinýho" zamyslel se s úsměvem. „tak... Teklis" zamyslela jsem se. On se chvíli zamyslel. „dobře, to by šlo... Hlavně to nezapomenout" zasmál se. „Teklis Teklis Teklis Teklis" opakovala jsem. „teka-co?" zakoktala jsem se. „Tek-... Teks-... Teklis!" vzpomněl si. „jo Teklis..." zase jsem si to začala opakovat ale jen v duchu. „a ty vlastně můžeš mít úplně jiný jméno" zamyslela jsem se. „tak já budu... Rables" napadlo ho. „to je... Celkem dobrý ale... Cože?" udivila jsem se. „to ti mám říkat : čau, Rablesi?" nadzvedla jsem obě obočí. „přesně tak, Teklis" pronesl s lehkým úsměvem. „moje jméno je aspoň podobný ale jak si mám to tvoje zapamatovat?" udivila jsem se. „třeba rákos a 'ble'... Jakože fuj" zasmál se. „a jen vezmeš rá krátce a ble... Pak tam přidaš jen posledni písmeno z tvého jméma" poradil. „Rables..." zopakovala jsem si. „ano?" optal se Legolas. Hned jsem se zasmála a přitiskla se k jeho rameni. „ale Legi... Když budem sami, můžu ti říkat Legi, že ano?" udělala jsem na něj psí oči. „jistě, pupu" zacukroval. Hned jsem ho objala celkově a přitom hleděla pořád vpřed. On mi dal ruku kolem pasu a pohladil mě.