Jeden Člen Navíc

28. Lotr

Ještě jsem asi nespala úplně tvrdě, protože mě vzbudilo prásknutí dveřmi. Pomalu jsem tedy pootevřela oči, a viděla, že u dveří stojí Legolas. Pomalu přišel k posteli, a sedl si. V tom jsem zpozorovala, jak mu z nosu teče krev, a na čele má jemnou modřinku. „proboha!" vyjekla jsem a přisunula se k němu. „co ti to udělal?" pronesla jsem a rychle vzala ze stolu nějaký ubrousek. Dlaně jsem mu dala na tváře, a otočila si ho k sobě. Opatrně jsem mu začala utírat krev, a přitom jsem ho jednou rukou pořád držela na tváři. „nic to není.." pronesl s nezájmem. „bolí to?" zeptala jsem se a šáhla mu na modřinu. On lehce zasyčel a trochu sebou cukl. „promiň" pronesla jsem a začala mu krev utírat trochu jemněji. „ani se ptát nemusím, ale opravdu mě zajímá jestli jsi takový nešika že jsi někde zakopl a tohle sis udělal... Nebo tě Rian praštil" pronesla jsem když jsem mu utírala krev. On jen na ruce ukázal dva prsty. „a co je s ním teď?" zeptala jsem se zvědavě. „je v žaláři" odpověděl jednoduše. „aha" zamumlala jsem si. „a kvůli čemu? Že tě praštil nebo že mě znásilnil?" vyzvídala jsem „hlavně kvůli tomu znásilnění, ale tím že mě praštil si žalář zaručil snad i nadobro" odpověděl. „nebránil ses?" zeptala jsem se zvědavě, a odkládala ubrousek od krve. „napadl jsem ho, tak došlo ke rvačce" odpověděl ale přitom se pořád díval do blba. „proboha proč?" ptala jsem se neklidně. „musím bojovat za svou princeznu" řekl s úsměvem a pohlédl na mě. Taky jsem se nevědomky pousmála. Jeho modré, hluboké oči se vpíjeli do mých. Chytla jsem ho za ruku, a on mi ji sevřel. Naklonil se ke mně, a dal mi jemnou pusu na čelo. Pohladil mě po vlasech a usmál se na mě. „Legi" řekla jsem něžně s trochou přítulnosti a opřela si hlavu o jeho hruď. Obmotala jsem kolem jeho těla své ruce a zeširoka se usmála. On si položil hlavu na mé vlasy, a taky mě objal. Jemně jsem vydechovala, nechtěla se od něj vzdálit. „Er o tom ví?" zeptala jsem se po chvíli v jeho objetí. „snažil jsem se jí to říct, ale hned co jsem řekl že je Rian v žaláři se někam rozutekla. Někdo by si s ní měl promluvit" odpověděl ale nepouštěl mě. „tak já jí to vysvětlím... Půjdeš se mnou?" zdvyhla jsem hlavu výše, abych se mu koukla do tváře. „jistě" opětoval mi ten nejhezčí úsměv a pomalu vstal. Vstala jsem hned po něm, a šla hned za ním. Otevřel dveře, a pustil mne jako první. Jemně jsem kývla hlavou a vyšla ven. Emma pořád spala, tak jsem ji ani nebudila. Vyšli jsme na chodbu, a Legolas mě hned předběhl a utíkal dolů. „kam jdeš? Er má pokoj tady!" zavolala jsem na něj. „počkej chvilku!" zavolal v půlce schodů ale nezastavoval. „fajn..." zašeptala jsem si udiveně. Posadila jsem se ke schodům, a svěsila hlavu. Hned po pěti vteřinách jsem slyšela prásknutí dveřmi. Hned jsem zase narovnala hlavu a sledovala, jak si to Emma kráčí dolů ze schodů. Prošla kolem mě, ale ani nepozdravila. Docela mě to udivilo, ale co už. Možná na ni už leze puberťácké období. Řekla jsem si s lehkým úsměvem.

Dle mého už uběhla dost dlouhá doba na to, aby se Legolas vrátil. Měla jsem přivřené oči, a snažila se neusnout. Už to trvá snad půl roku! Sakra Legolasi... Nakonec jsem se rozhodla, že ho půjdu najít. Ještě k tomu když říkal, že je za chvíli zpátky. Seběhla jsem schody, a běžela na zahradu. Tam jsem se rozhlédla, ale byli tam jen nějací pro mne nezmámí elfové. Šla jsem se tedy projít jen tak po síních. Pak jsem došla až před králův trůn. Lehce jsem se poklonila, a rozhlédla se. „co hledáš, Teliss?" zeptal se mě Thranduil sedící na trůnu. „Legolase, pane" odpověděla jsem a znovu se poklonila. „toho jsem neviděl. Ale podle jeho zálib je někde venku a trénuje lukostřelbu" informoval mě. „ne ne ne, on říkal že za chvíli bude zpátky" odvětila jsem a zase se rozhlédla. „naposledy jsem ho viděl s Emmou, jak míří ven z brány, rovnou do lesa" řekl s kamenným výrazem. „opravdu? Před jakou dobou?" pohlédla jsem na něj, ale přitom jsem se strašně bála očního kontaktu. „vypadáš vyděšeně" pronesl s neustále kamenným výrazem. „říkal že za chvíli příjde, a už je to tak půl hodina" řekla jsem, ale už jsem dále nevydržela to, jak mi hledí do očí. Díky bohu, když jsem se rozhodovala, jestli odvrátím zrak nebo ne, za námi přišel elf, a já se na něj hned otočila. Nenápadně jsem vydechla, a čekala jakou zprávu nese. „Pane, elfové jsou v bezvědomí" pronesl elf a nepřetržitě mu zíral do očí. „další? Omluv mne" s koncem věty na mě krátce pohlédl a vstal. Spolu s elfem odešli dolů z točitých schodů rovnou k žalářům. „mmm" zamyslela jsem se nahlas. Popošla jsem kousek k trůnu, a podívala se, jestli si Thranduil snad nevyseděl důlek. Nakoukla jsem, ale byla tam jen hladká rovina.