Sunshine | HP

30.

Vyšli ven z pracovny. Auroru udeřil do tváře vlahý teplý vzduch s příchutí soli na jazyku. Byli blízko moře. Ocitli se na ochozu okolo atria, který byl zastřešený a obehnaný zdobenými sloupky. Ming jí pokynul, aby ho následovala. Po levé straně si všimla brány ven z atria, ke které mířili. Minuli dveře s obrázkem kotlíku na vývěsním štítě. Dveře, ze kterých vyšli, měli nad sebou žlutý ibišek. Aurora se na štít zaměřila zblízka. Byli to ručně malované kousky dřeva. 

Prošli bránou ven a ocitli se na travnatém prostranství. Tráva zde byla tak sytě zelená až Aurora přemýšlela jestli není umělá. Za bránou byla cestička dlážděná barevnými kameny a asi po metru byl menší dřevěný most před úzkou říčku. 

,,Jsme na ostrově?" zeptala se, když vystoupali na most. Dřevo mostu bylo nabarvené ne tmavě zelenou a červenou. Stejně jako domy za nimi.

,,Ano," odpověděl Ming ,,To ale neznamená, že opustíme naše čínské kořeny." Ukázal rukou na něco ve vodě. Aurora nahlédla přes zábradlí. Přímo pod ní se hnali tři kapři koi. Jeden byl čistě oranžový, druhý oranžovo bílí a třetí oranžovo černý. 

Aurora nevěděla jaké pocity v ní tohle místo vlastně vzbuzuje. Hodně se to v ní přelo, protože tu za žádnou cenu nechtěla být. Chtěla být s rodinou a přáteli a hlavně, a to ji hodně překvapilo, s Cass. Jenže odsud odejít nemohla. Nevěděla, kde je a Cass navíc chtěla, aby zůstala. Auroře něco říkalo, že tohle je po prvé v životě, kdy by měla Cass skutečně poslechnout a nebrat její příkazy a poučky na lehkou váhu. Obzvlášť ne potom, co pro ni udělala. Dluží ji to. 

Na druhou stranu si tohle místo prohlížela doslova se zatajeným dechem. Byla to taková...nádhera. Právě se nacházela v čínské zahradě plné květin a stromů a rozkošných mostů. Bylo to tak okouzlující a mírumilovné místo. Aurora měla pocit, že se jí po dlouhé době někde dobře dýchá. Že se někde cítí dobře a vítaná. 

,,Je tu překrásně," řekla, když sešli z mostu. Kolem byla spousta stromů a záhonů zářivých květin. Ming přešel na jednu z cest, která se stáčela do leva. 

,,Tvoje matka řekla to samé, když tu byla po prvé," pousmál se a provedl ji mezi stromy k vyřezávanému zelenému altánu. Auroře se naskytl pohled na skupinu dětí. Stáli v řadách před altánem a nějaký muž jim něco vysvětloval. Byli tu děti v nejrůznějším věku. Od malých šestiletých až po dospělé jako ona. Ming se pozastavil vzadu a pozoroval je. 

Aurora se postavila vedle něj. Pořád v ruce křečovitě svírala ampulku se slzami. Nechtěla to vidět. Zatím ne. Opatrně ji uložila do kapsy od riflí. Podívá se až bude připravená. Teď toho bylo tolik, že si nebyla jistá, jestli by ještě tohle zvládla. Už tak měla pocit jako by jí srdce mělo vyskočit z hrudi. Tohle místo bylo úžasné a přenádherné, ale fakta nesmaže. Její sestra celý život předstírala, že je ona a dobrovolně si tím zničila život.

Hluboce ji milovala a prakticky pro ni obětovala vše, co měla. A ona? V duchu se uchechtla. Nikdy pro ni neměla vlídné slovo. Nikdy se na ni neusmála nebo ji neřekla něco pěkného. Štěkala na ni, urážela, pohrdala a to nejhorší, nenáviděla ji. Hluboce a upřímně a Cass to věděla. A byla s tím smířená. Všechno snášela a nic z toho jí neoplácela. Jestli existovali andělé, Cass byla jedním z nich. Její strážný anděl. A ona ji celý život zadupávala do země. 

Nic z tohohle si nezaslouží. Být tady. V bezpečí a vědět, že Cass je tam venku a pravděpodobně nasazuje svůj krk. Bylo jí ze sebe špatně. Jak se bude moct ještě někdy v životě podívat do zrcadla, když jediné, co tam uvidí je ta odporná tvář, kterou v tuhle chvíli tak moc pohrdala?