Sunshine | HP

70.

Sál byl narvaný k prasknutí. Všechno to byli Diferálové. Garret moc nechápal proč Emma pořádá Vánoční večírek, když jsou uprostřed převratu, ale nehádal se s ní. Neměl večírky rád. Navíc nebylo, co slavit. Žádného pokroku zatím nedosáhli. Nenastala žádná změna, co se Diferálů týkala. Když se tak díval na party kolem sebe, Emmu jak se s poloprázdnu sklenicí vína směje a vypadá, že ji nic na světe netrápí, došlo mu, že žádná změna možná ani nenastane.

Co udělali? Převzali vedení. Zavládl totalitní režim. Nikdo nesměl nesouhlasit. Nikdo se nesměl odlišovat. To si nepřál. Přál si změnit pohled ostatních na Diferáli. Přál si změnit jejich přístup a názory. Nechtěl převzít svět.

Ale Emma ano. A až získá Sunshine pomocí, které si svět podvolí, bude ho mít.

Odložil sklenici s netknutým alkoholem na stůl a odešel z místnosti. Stejně si nikdo nevšimne, když zmizí. Byl jenom pěšák. Nebyl někdo na kom by záleželo.

Vyšel schody do patra a dal se doprava. Tenhle dům byl opravdu odporný. Představoval si, jak před desítkami let si jeho stavitel nablil do plánů a pak postavil tohle. Chodby měli hnusně křiklavé barevné obložení. Teď procházel jednou, co měla sytě zelenou barvu. Na zdech byly obrazy s rámy tak přeplácanými, že odváděly pozornost od malby a všude bylo zlato. Stolky na květiny se zlatem. Vázy se zlatem. Kliky byly ze zlata.

Ale zdi nebyly to nejhorší. Země byla potažená huňatými koberci, které měli tak dlouhé štětiny, že by bylo potřeba je každé ráno pročesávat hřebeny a na stropech byly odporné malby buclatých andělíčků. A většina těch andělů byla malovaná tak, jak je bůh stvořil. To by nebyl den, aby Garret neviděl něčí holý zadek. Jenom z pohledů kolem vás bolela hlava.

Došel na konec chodby a pomocí klíčů u pasu otevřel dveře do prostorného pokoje.

Byla sama. Seděla v křesle u okna. Prvně si myslel, že si čte, ale ona koukala ven z okna na zasněženou krajinu. Vůbec se nehýbala. Když se zadíval na její hrudník jestli dýchá, všiml si jen minimálních pohybů. Ruce měla složené v klíně a záda srovnaná perfektně jako podle pravítka.

Když se k tomu nehnutému postoji přičetla její prakticky bíla pokožka a černé oči, člověk by opravdu řekl, že postava v křesle je mrtvá.

,,Paní Delacroix?" oslovil ji opatrně. Nepohnula se a ani neodpověděla.

Sednul si naproti ní. Snažil se zachytit její pohled, ale její panenky se nehýbaly. Soustředily se na jeden bod za oknem.

,,Nyx?" zkusil to znovu. Nyx se zhluboka nadechla jakoby ji někdo probudil ze spánku.

,,Vždycky jsem milovala Vánoce," řekla tiše ,,Vánoce jsou o rodině. Vždycky jsme se všichni sešli a trávili celé dva týdny spolu. Ke konci si pak už začneš lézt na nervy, ale skutečně nemiluješ pokud se nehádáš. Nejkrásnější bylo ráno. Dali jsme si horkou čokoládu a pak otevřeli dárky. Milovala jsem výraz ryzího štěstí na tvářích mých dětí a svého manžela. Obzvlášť u Caroline. Tohle měli být teprve její třetí Vánoce. Všechna ta světla, vůně a hluk. Hrozně se jí to líbí. Jak se asi má moje děťátko? A jak se asi mají ti ostatní? Cassiopeia sedí dole v kobce. Jenom ona a tma a deprese. Měla by být se svou rodinou. Aurora je úplně pryč. Někde daleko s cizími lidmi. Ollivier a Sebastien jsou zavřeni ve škole, ze které nemohou pryč a Timofei je v Azkabanu. Slaví Vánoce s Mozkomory. Tak takhle moje rodina dopadla. To není ten šťastný konec, který jsem si pro ni po pádu Voldemorta představovala. Myslela jsem si, že po tom, co jsme si s ním prožili za hrůzy už nám dají všichni pokoj. Že už stačilo a že si zasloužíme klidný život. Ale mýlila jsem se. Život asi zkouší kolik toho ještě snesu. Všichni o mě tvrdí jak jsem silná a jak mě nic nezlomí a já se o tom za každou cenu snažím přesvědčit. Dřív to fungovalo, ale teď. Budu upřímná. Už ne. Na tyhle akce už jsem stará a už nemůžu. Zjišťuju," otočila se na něj s prázdným pohledem a pak se pousmála. Vypadalo to neskutečně děsivě ,,že teď mě naopak jde zlomit poměrně lehce."

Garret se prudce zvedl z křesle a bez jediného slova odešel z místnosti. Zamknul za sebou dveře jejího pokoje a rychle se rozešel chodbou pryč. Nyxin mrtvý pohled s prázdným úsměvem se mu vyryl do paměti. Byla jako panenka z nějakého mudlovského hororu. Tohle nebyla ta charismatický hrdá silná paní, kterou vídával na přední straně Denního Věštce. O které se v celé Anglii mluvilo s respektem a úctou. Ta paní, co si vykračovala s rovnými zády ve vysokých podpatcích a lidé ji padali z úcty k nohám.

Ne. Tohle byl nějaký omyl. Nějaká její směšná kopie. Tohle nemohla být ta stejná žena. Někdo je vyměnil a Nyx poslal pryč. Tohle nemohla být ona.

Najednou dostal strach. Když začal přemýšlet nad tím, že by se vzbouřil, myslel na Nyx jak jim pomůže. Jak za ně všechno vyřeší a zachrání je před sebou samými. Jenže tahle osoba nebyla schopná nějaké záchrany. Tahle osoba nebyla schopná se ani sama najíst.

Rychle odemknul dveře její cely. Ležela v rohu místnosti schoulená do klubíčka. Už bylo docela pozdě. Nenapadlo ho, že už bude spát.

Cass zvedla svoji hlavu se špinavými vlasy a zamhouřila na něj oči.

,,Co je?" zeptala se ho rozespale. Byla to teprve chvíle, co začal měnit jedné ze služek paměť, aby jí přestala píchat lektvar proti jejím schopnostem a byl si jistý, že se jí ještě nevrátily všechny zpátky, ale bylo mu to jedno.

,,Zítra utečeš."