Sunshine | HP

51.

Vyhýbala se mu, kde mohla. Kdykoli šel na chodbě naproti ní, zahnula. Kdykoli si šel k nim přisednou na oběd ke stolu, odešla. Kdykoli byli ve stejné místnosti, ignorovala ho. 

Nebylo to tak jednoduchý. Stuart s ní chtěl totiž za každou cenu mluvit. Snažil se jí na chodbách dohánět. Najít chvíli, kdy by si mohli promluvit. Vždycky ho odbyla a pak rychle utekla. Mluvil o tom i s jejími přáteli a ty ji přemlouvali ať mu dá šanci, ale ona ne. Nemohla. 

Hrozně se styděla. Hrozně se nenáviděla. Nedokázala se na Stuarta ani podívat. Pokaždé jen cítila na jazyku ten hlad, co měla, když s ním bojovala. Viděla ty obrazy, co jí létali hlavou. Jak ho zabíjí a vysává. Nedokázala na to přestat myslet. 

Byla zrůda. Byla přesně tím, co ji nazvali. Zvíře. Primitivní tvor ovládaný pudy a instinkty. A hlavně hladem. 

Kay pořád tvrdil jak jsou silní a jak se nenechají zlomit, ale stačila chvíle a bylo to tady. Byla zlomená. Byla tam, kde ji chtěli a už se nedokázala prostě vrátit. Musí se alespoň pokusit se ovládnout. Pořád je ještě z části člověk a lidé nezabíjejí své kamarády. Teda alespoň si to myslela. 

Skončil jim trénink. Rychle si sbalila věci, aby mohla odejít. 

,,Lynx," zase. 

,,Promiň, ale musím jít," řekla omluvně ,,jsem domluvená s-"

,,Má volno," utnula ji Nicole a pak se k ní nahnula ,,Promluv si s ním!" 

,,Lynx, prosím. Pět minut." požádal ji. 

Lynx sledovala jak ostatní odchází. Nicole na ni povzbudivě kývla. Povzdechla si a přikývla. Asi se tomu nemůže vyhýbat věčně. Budou tu spolu ještě několik měsíců. Neuteče tomu i kdyby chtěla. 

Založila si ruce na hrudi a otočila se na Stuarta ,,Tak podívej, nevím, co přesně mi chceš říct, ale nech mě říct tohle. To, co stalo se mi ještě nikdy nestalo, jasný? A byla to ta nejděsivější věc na světě. Já nemůžu jasný. Nechci ti ublížit. Manipulují se mnou vším, co znají a já jsem upír. Neumím se tolik ovládat jako lidi. Jsem částečně zvíře a oni to ví. A budou chtít, aby se to, co se dělo posledně opakovalo, jenže já už to příště možná nezvládnu." 

,,Lynx, ale já s tebou nechtěl mluvit, abych ti to vyčítal," zakroutil hlavou ,,Jsem vlkodlak. Vím moc dobře jaké to je. Možná ještě lépe než ty. Každý měsíc se měním v něco, co pohání jen hlad a touha po krvi a na rozdíl od tebe to nejsem schopný ovládat. Můžu se jen dívat, co dělám a pak se druhý den proklínat." 

,,Tak proč jsi se mnou teda chtěl mluvit?" nechápala. 

,,Chtěl jsem ti říct, že je to v pohodě. Chtěl jsem ti říct, aby sis to přestala vyčítat a obviňovat se. A pokud se to stane znovu a ty se neudržíš," pokrčil rameny ,,tak to bude v pořádku." 

Vytřeštila oči ,,O čem to mluvíš? To rozhodně nebude v pořádku!" rozhodila ruce ,,Vždyť bych tě zabila! Jestli se to stane znovu musíš se bránit! Musíš udělat všechno proto, aby se to nestalo!"    

,,To já ale neudělám." 

,,Co?" 

,,Nebudu se bránit," řekl jakoby nic. 

,,Takže ty se radši necháš zabít než aby jsi mi jednu přišil?" ujišťovala se.

,,Jo," pokrčila rameny.

,,Ne! Musíš se mnou bojovat!" 

,,To já prostě nedokážu." 

,,Musíš!" zavrčela.