Sunshine | HP

57.

Roy mu spravoval obličej skoro čtvrt hodiny. Naštvaně si u toho mumlal jak někomu za tohle ublíží a jak nechápe jak mohl někdo pouhým kopem někomu takhle zničit tvář. Hrozně rychle se to rozkřiklo. Kay Lazarev se postavil na odpor. Všichni ho teď zvláštně pozorovali. Někteří naštvaně, že porušil vlastní pravidlo a někteří ho sledovali s nadějí. Asi doufali, že tím rozpoutají nějakou revoluci a konečně ty bídáky vyženou z hradu. Kayovi z toho bylo špatně, protože to se nestane. Nemají je jak vyhnat z hradu. Jsou...jsou prostě jen děti.

Nakonec mu vyléčil i zlomená žebra. Poměrně ho to vysílilo, že si musel sednout a chvíli si odpočnout. Kay mu poděkoval.

,,Co to jako mělo znamenat?" zeptal se konečně Ethan. Asi to v sobě dusil celou dobu.

,,Já nevím." lhal. Moc dobře věděl.

,,Zbláznil ses snad? Ten magor ti právě postavil šibenici. Řekl, že odteď všechny přestupky poneseš ty! A asi se nespokojí s pár fackama!"

Takhle Ethana neznal. On byl vždycky ten nad věcí, co všechno zlehčoval a neuměl nic brát vážně, ale najednou ho tady huboval jak malého kluka. Podíval se mu do očí. Jeho nejlepší přítel měl strach. Strach o něj.

,,Hele já-"

Někdo si za ním odkašlal. Byla to Juliet. Zarudlou tvář už měla v pořádku a teď si ho prohlížela svýma pichlavýma hnědýma očima. Hnědá vždycky byla taková klidná mírumilovná barva. Ale hnědá jejích očí ne. Byla sytá. Lehce do červena. Její pohled nebyl nic příjemného. Jakoby se vám vypaloval do duše.

,,Můžeme si promluvit?" Přikývl a následoval ji ven ze společenky.

,,Co se děje?"

,,Zastal ses mě," konstatovala. Přikývl.

,,Proč?" nechápala.

,,Protože jsi měla pravdu," pokrčil rameny.

,,Tu jsem měla i před tím," uchechtla se ,,Ale před tím jsi mě nazval hrdou, pyšnou a hloupou." 

Kay si povzdechl. Vrazil si ruce do kapes. Tenhle rozhovor mu nebyl nijak příjemný. 

,,Ano, to jsem udělal, ale protože mě štvalo, že nechápeš..." nechtělo se mu jí to vysvětlovat. 

,,Co?"

Musí ji to říct. Třeba to alespoň konečně pochopí. 

,,Že nechápeš, že tím, že si necháváš ubližovat, ubližuješ hlavně ostatním," Juliet pozvedla obočí ,,Copak nechápeš jak je těžký se dívat na někoho jak na tebe vztahuje ruku? Viděla jsi Olliviera tuhle? Málem vybuchl jak atomovka, když zjistil, že Freye někdo ublížil. Nikdo nechce vidět někoho koho má rád jak trpí." 

Tak řekl to. A teď ať se s tím popasuje. 

Juliet měla lehce pootevřenou pusu a moc se neměla ke slovu. Vypadala, že ji opravdu zaskočil. 

,,Zastal jsem se tě, protože jsi měla pravdu. Dneska v té hodině, když mluvil o Nyx mi to konečně došlo. Nedokázal jsem jen tak sedět a poslouchat jak špiní člověka, kterého na světě tolik obdivuju a který toho pro mě tolik udělal. Ty ses za ni postavila a to je pro tebe úplně cizí člověk. Pro mě je to rodina. Stavíš se vlastně za nás všechny. Celou dobu jsem měl pocit jak jsem tu já ten vůdce, co ví, co je nejlepší ale možná jsi to byla ty. Ano, není úplně nejinteligentnější je provokovat a pak se nechat vyflákat, ale pokud se budeme slepě podřizovat, nakonec z nás nic nezbude. Celou dobu jsem to věděl a měl před očima a nic jsem nedělal. Vždyť oni přetvořili během pár dnů krále Roye v chodící trosku. Lynx v zabíjecí stroj a mě v malé dětsko, co se bojí pípnout. Tohle nejsme my. Ještě pár dní a začali by jsme těm sračkám, co nám vykládají, opravdu věřit. To se nesmí stát."