Sunshine | HP

61.

Zima - 2020 

Napadl sníh a jejich tréninky se přesunuli dovnitř do hradu. Jejich ranní běh vypadal tak, že jim Mustafa vytyčil trať v části hradu, kde se pohybovalo nejmíň lidí a oni běhali mezi chodbami. Zahrnul tam také co nejvíc schodišť, aby pro ně trénink nebyl moc nenáročný. 

Se Stuartem od jejich hádky nemluvila. Pořádně se na ni ani nepodíval. Lynx bylo jasné, že se mu hrozně hnusí, ale to se mu má omlouvat za to kdo je? Řekla mu pár nehezkých věcí, kvůli kterým by za ním možná měla přijít s omluvou, ale to by nesměla být taky naštvaná. Když ji vidí jako nějaké dravé zvíře bez slitování, tak proč by se před ním měla plazit na kolenou? 

Kvůli té hádce spolu přestali cvičit a bylo to znát. Po týdnu už to Mustafovi nedalo. Lynx s tím počítala. Musel by být opravdu hloupý kdyby nepřemýšlel kam se poděl Stuartův progres. Po jedné hodině, kdy Stuarta brutálně zmlátil za neschopnost, si ji odchytil. Prvně se snažila to zakecat. Že už spolu netrénují, protože na to není čas a Stuart polevil v ostražitosti, ale nakonec z ní vymámil pravdu. 

Hrozně se naštval. Byl v šoku, že ho tak obešli a že si toho ani nevšiml. Lynx ještě nikdy neviděla Mustafu takhle křičet. Byla jeho oblíbenkyně, na kterou jen málo kdy vztahoval ruku, ale po tomhle rozhovoru měla na krku otisk jeho pracek jak ji škrtil a na břiše podlitinu od rány pěstí. Než ji propustil řekl jí, že by za takovou věc měl toho kluka podříznout jako vepře a nechat jí ať si ho před jejíma očima dají ostatní upíři k večeři. 

Lynx se z té představy udělalo neskutečně špatně. Nebylo pochyb, že by to opravdu udělal. Koneckonců už jednou ji málem nechal, aby ho ona sežrala. Nakonec ale řekl, že to neudělá. Že má pro ni něco mnohem lepšího. 

Co lepšího pro ni má, zjišťovala každým dnem. A každým dnem se to snášelo čím dál hůř. Bylo to už dvacet dní, co nejedla. Její nejdelší půst. Bylo to naprosto šílené. Ruce se jí klepali jako feťákovi. V životě se ještě necítila tak slabá. Nohy se jí klepali pokaždé, co se zvedla ze židle. V noci skoro nespala jak se jí zdálo jen o krvi a jak se snažila ignorovat všechna ta spící těla kolem s odhalenými krky. 

Odmítala chodit do Síně na jídlo. Ze všech těch vůní se jí chtělo zvracet. Posledně, co tam byla, se to skutečně stalo. Byli to ale jen žaludeční šťávy, protože její žaludek byl prázdný a zmítal se v křečích. Neustále se jí motala hlava. Měla pocit jakoby umírala za živa. Takhle muselo vypadat peklo. 

Seděla na gauči a koukala před sebe do ohně. Její oči ji boleli z únavy, ale na druhou stranu byli dokořán otevřené a nechtěli se zavřít. Když se naposled dívala do zrcadla, byli celé podlité krví. Její panenky byli úplně rudé a všechny žíly po těle ji prosvítali skrz kůži. Vypadala jako seschlá švestka. Zářivá stříbrná jejích vlasů se změnila v babičkovskou šedou a pružná mladá tvář se lehce zkrabatila. Upíři stárli pomaleji než normální lidé, ale Lyxn měla pocit, že za těch pár dní zestárla tak o čtyřicet let. Bála se, kdy stárnout přestane a prostě se obrátí v prach. Směrovalo to k tomu. Cítila to.

,,Zlatíčko, za chvíli máme trénink," řekla jemně Nicol a zastrčila jí vlasy za ucho. Pomalu přikývla. Její přátelé a její bratr byli ti, díky kterým to zvládla tak dlouho a ještě se nezbláznila. Byli nekutečně trpělivý, ochotní a milí. Několikrát tady zase padl návrh nějakého dárcovství z jejich strany, ale ona pokaždé odmítla. Možná už se skoro v ničem nelišila od zvířat, ale k tomuhle se prostě nesníží. To radši umře. 

,,Lynnie, na. Napij se," Scorpius jí podal sklenici vody. Měla neustále neskutečně suché rty. Občas zapomínala, že kromě jídla musí i pít. Voda byla taky hnusná. Neměla skoro žádnou chuť, ale stejně se jí hnusila.