Sunshine | HP

45.

Tentokrát necvičili v aleji. Hao ji vedl někam jinam. Když přišla na hodinu, jen řekl: Pojď a vydal se mimo Institut. Nechtěla se s ním hádat. Měla pocit, že potom všem už na to nemá energii. Prostě jen pokrčila rameny a následovala ho. Vedl je dál za jezero až na vyšlapanou pěšinku, která vedla lesem. Šli v tichosti. Šla za ním a zírala mu na záda. Ruce měla vražené hluboko do kapes. 

Potom, co se proměnila, si myslela, že už na tom nemůže být hůř, ale to, co včera viděla v Cassiných vzpomínkách, to ji přesvědčilo o opaku. Tohle ji zničilo. Definitivně. 

Bylo jí jedno, co se od ní očekává. Co má udělat nebo jaká má být. Nezáleželo na tom. 

Oficiálně to vzdala. Nejhorší na tom bylo, že oni ji nenechají to skončit. Na každé rohu ji sledoval klon Cleo. I v noci, když spala. Opravdu si připadala jako součástí Stmívání s Cleo jako s osobním Edwardem. A stejně jako tam tak ani tady to nebylo roztomilé a pěkné. Bylo to děsivé a úchylně a Aurora by jí dala cokoli, aby s tím přestala.    

Ale Aurora to chápala. Kdyby byli v její hlavě, přivázali by ji řetězy k posteli a nepouštěli by ji samotnou ani na záchod. 

Život byl peklo. Hnusil se jí. A ještě víc se hnusila sama sobě. Chtěla odejít. Což by byla další neskutečně sobecká věc, kterou by ve svém životě udělala. Byli zde lidé, kterým na ní zaleželo a měli ji rádi (po pravdě vůbec nechápala proč, místo lásky by si spíš zasloužila pěstí do žaludku). Kdyby odešla, ublížila by jim. Tak jako lidem ubližuje celý život. 

Ale má na to to změnit? Ne. Je unavená. Nemá sílu. A asi nikdy mít nebude. 

Hao rozhrnul keř před nimi a Auroře se naskytl pohled na modrou třpytivou plochu. Oceán. Kousek od nich končila zelené tráva a začínala písečná pláž. Přímo před nimi bylo dřevěné molo. 

,,Ptala ses na moře," pronesl jako by nic a ona přikývla. Omámeně vyšla z lesa a prošla se po molu. Nádhera. Jaké by to bylo si lehnout do té modré peřiny? Lehnou, usnout a spát spát spát...

Jakoby jí četl myšlenky. Objevil se vedle ní. 

,,Kterým směrem je Anglie?" zeptala se tiše. Ukázal někam za ně mírně do leva. Aurora se tím směrem zadívala jako by snad mohla dohlédnout k pobřeží Velké Británie. Anglii měla ráda, ale nikdy si nemyslela, že by jí mohla takhle chybět. Tohle bylo překrásné kouzelné místo. Ale mnohem radši než všechno to sluníčko a teplo by byla v Londýně pod zamračenými mraky s deštníkem v ruce. Alespoň by to neskutečně depresivní počasí korespodovalo s její náladou. 

,,Asi jsem měl být trpělivější. Uznávám. Měl bych ti to pořádně vysvětlit, aby jsi to pochopila a my mohli začít," odkašlal si. Bylo zřejmé, že se hodně přemáhá, aby udržel ten klidný vlídný tón ,,Představ si sebe jako prázdnou sklenici. Tvoje moc je nakloněná láhev, ze které do sklenice pravidelně skapne jedna kapka vody. Je tu prostor a čas. Bude trvat hrozně dlouho než takhle sklenici naplníš, ale jednou to prostě přijde. Ty už tu sklenici plníš sedmnáct let. A co se stane až bude sklenice plná, ale pořád do ní bude kapat voda?" 

,,Přeteče," zašeptala. 

,,Přesně tak," přikývnul ,,Možná máš ještě spoustu času a možná taky už žádný. Držíš to v sobě už tolik let, že jr zázrak, že to ještě neprasklo. Musíš si uvědomit jednu věc. Dokud máš čas, můžeš se svou moc naučit ovládat. Bude to těžké, ale budeš nad ní mít kontrolu. Když to ale promrháš a necháš sklenici přetéct, tvoje moc si vezme kontrolu nad tebou." 

Nic neodpověděla. Chápala to. Má moc, která chce být používaná. A ta moc je pěkná mrcha. Když nebude dělat to, co ona chce, tak si to vezme sama. A to i na úkor jí. I když...