Sunshine | HP

59.

,,Crucio." 

Cass to slovo nenáviděla. Pokaždé, co ho pronesla, jí vhánělo slzy do očí. Už si nepamatovala po kolikáté přesně ho slyšela. Měla pocit, že se její dny skládají jen ze spánku a z mučení její matky. 

Její matka křičela na zemi. Svíjela se v agonii. Už to nezvládala. Pokaždé sebou škubala na zemi a křičela z plných plic. Cass se obávala toho až ten křik utichne. Bylo příšerné ho slyšet, ale nějakým zvráceným způsobem ji uklidňoval, protože až její matka křičet přestane, bude to znamenat, že to vzdala. 

Nikdo nebyl neporazitelný. Ani Nyx Delacroix. Jednou tu pevnou ocel taky někdo ohne a už nenarovná zpět. Cass se modlila, aby to nebylo v blízké době. 

Emma zrušila kouzlo. Její tělo se uvolnilo a její hlava klesla na chladnou zem. Hluboce se nadechovala. Cass viděla slzy v jejích očích. Její matka se za tu dobu tady hrozně změnila. Vlasy měla zplihlé a lesklé mastnotou. Tváře propadlé a rty popraskané. I její chování se začalo měnit. Už nebojovala. Nezahrnovala je urážkami. Prostě je nechala, aby ji mučili. Cass nevěděla jestli to předstírá, aby si mysleli, že už krotne a povolili v ostražitosti nebo to opravdu vzdává. Neměla by jí to za zlé. Taky už nebojovala. Pokaždé jen seděla na židli a sledovala tu děsivou scénu. 

Dnešní mučení bylo u konce. Někdo ji odvázal od židle a Garret ji popadl za paži. Zpátky do cely. Jako obvykle. Zakručelo jí v břiše. Přemýšlela jestli dneska dostane víc než sklenici vody. Ocenila by i plesnivou patku chleba. Schválně ji nechávali bez jídla až do chvíle, kdy nedokázala sama ani vyjít schody jak byla slabá a dezorientovaná. Všechny její svaly byli pryč. Byla jen kost a kůže. 

Její matka ale vypadala, že dostává najíst pravidelně. Chápala o co tady šlo. Nyx žila ve zlaté kleci. Mohla spát na posteli. Dostávala oblečení a evidentně i jídlo a ona to mohla jen pozorovat a závidět. Psychicky ji trápili dokud se nezblázní, ale ona byla v pořádku. To spíš její matka vypadala, že už toho moc nezvládne. 

Nejhorší na tom všem bylo, že jí to vlastně dělala sama. S tímhle Emma počítala. Snažila se jí navodit výčitky. Mohla to zastavit. Stačilo by slovo a celá tahle noční můra by skončila. Záleželo to jen na ní.

Mrštil s ní do cely. Podlomili se jí nohy a spadla na slámu. 

,,Musíte přestat," řekla mu a posadila se. Dostala se na své klasické místo, kde už měla ve slámě vyseděný důlek. Opřela se o vlhkou stěnu.

,,Nemusíme nic," ušklíbl se Garret.

,,Musíte," zasýpala skrz vyschlé hrdlo. Potřebovala by vodu ,,Máma už to dlouho nezvládne. Copak nevidíte, co to s ní dělá? Za chvíli se zblázní!"

Garret pokrčil rameny jakoby mu na světe nebylo nic víc jedno.

,,Nelíbí se ti to. Vím to. Vidím to na tobě!"

Garret přimhouřil oči a opřel se bokem o rám dveří do cely ,,A co přesně se mi nelíbí? Pouč mě o mně samém, sluníčko." 

,,Nesouhlasíš s násilím. Nelíbí se ti, když trpí a umírají nevinní." 

Jeho obličej potemněl ,,Tvoje matka rozhodně není nevinná. A ne, nemáš pravdu. Přidal jsem se k nim, protože chci to samé. Chci nám vydobýt místo ve světě. Chci, aby si nás konečně lidé vážili a nebrali nás jako něco, co můžou ovládat a používat jak chtějí."

,,Přesně to moje máma chce taky," zamračila se Cass. 

,,Když ale byla ministryní, moc to tak nevypadalo. Stejně nadržovala kouzelníkům. Ona není pravý Diferál. Je Nightmare," ušklíbl se znechuceně ,,My obyčejní Diferálové jsme jí ukradení."