Sunshine | HP

10.

Hope za svůj život pořádně znala a žila jen ve dvou velkých městech. New York a Londýn. Každé bylo úplně jiné. New York je rozmanité americké velkoměsto, které se táhne kilometry do výšky. Je to město možností. Můžete zde být ředitel milionové firmy v drahém překrásném saku s kufříkem nebo úspěšný prodejce drog v v drahém překrásném saku s kufříkem. Je to severské město, kde lidé znají sníh, bezprsté rukavice a kelímky s horkými nápoji na zahřátí. Londýn je jeho zvláštní a přes to lehce podobný bratr. Zimu v Londýně taky dobře znají, ale k tomu taky déšť a bouřky. Není to tolik město obchodu jako spíš historie. Londýn má opravdové kouzlo i bez všech těch kouzelníků. 

Los Angeles je jejich úplně odlišný nepokrevní bratranec z druhého kolene. Hned první, na co Hope pomyslela, když vystupovala z letadla bylo, že si musí sundat mikinu a hned potom jak moc lituje dlouhých kalhot a uzavřených bot, co má na sobě. Nejradši by se hned tady uprostřed letiště svlékla do spodního prádla. Slunce zde opravdu nemělo slitování. Hope se neustále otáčela za všemi těmi opálenými lidmi a všimla si jedné příšerné věci. Každý tu byl krásny. Každý jeden člověk tady by mohl být filmová hvězda. Všichni kromě ní, což byla taková ironie až se jí chtělo brečet.

Všimla si jak moc nezapadá. Typický New Yorský ohoz byli džíny, pytlovitá mikina nebo košile a tenisky. Něco pohodlného a trochu hipsterského. Něco, aby člověk vypadal trochu jako bezdomovec, ale zároveň, aby dobré oko poznalo, že své boty nenašla u popelnice, ale stáli přes sto dolarů. 

Tady naopak i člověk, co nespíš opravdu byl bezdomovec a spal na lavičce, měl vedle sebe položenou starou otrhanou kabelku Prada a na sobě onošenou polokošili Marc O'Polo. Všichni měli drahé zářivé oblečení a stejně takové úsměvy. Hope z toho bylo na nic. Kolem ní prošla žena tak o deset let mladší s lodičkami s červenou podrážkou a čerstvou překrásnou manikúrou. Hope si přála nastoupit na první letadlo a odjet zpátky domů. 

Všimla si, že u vstupu stoji řidič s cedulí s jejím jménem. Když k němu vyrazila, nevěnoval jí znechucený pohled jako ta žena před tím, ale mile se usmál. Hope to trochu zvedlo náladu. Byl to milí padesátník a jmenoval se Charles. Po cestě do studií ji upozorňoval na různé místa a zajímavé budovy. Los Angeles bylo krásné, ale pořád na ni působilo trochu falešně. Moc pozlátka, ale co bylo pod vším tím zlatem? Pořád si ale nebyla jistá, jestli za to může město jako takové nebo lidi. To asi teprve zjistí. 

Projet celé město až na místo určení jim zabralo tři hodiny. Museli se proplétat ulicemi a nejedenkrát skončili v zácpě. Na to jak je LA pověstné úzkými pasy a zdravým životním stylem tu snad nikdo nechodil pěšky. V New Yorku nikdy neměla auto. Vlastně nikdo z její rodiny. Chodili buď pěšky nebo používali veřejnou dopravu, ale tady všichni jezdili drahými nablýskanými auty, aby náhodou nemuseli ujít víc jak metr na těch vysokých jehlách. 

Dojeli k bráně ke studiím, kde měli natáčet. Charles je u vchodu identifikoval pomocí nějaké karty a pán u přepážky je pustil dál. Už zítra ji čekala spousta věcí. Dostala harmonogram v emailu už asi před týdnem a to stejné i scénář. Je jedna z hlavních postav filmu a proto bude natáčet prakticky nonstop. Je jen opravdu pár scén filmu, kde se neobjeví. 

Charles ji dovezl až ke karavanu, kde bylo její jméno. Otevřel jí dveře a vytáhl kufr. Poděkovala mu a vešla do svého provizorního domovu na příštích pár měsíců. 

Hope byla unavená a těšila se až konečně zalehne, ale netušila, že bude mít společnost.

,,Ahoj! Ty jsi Hope, že jo?" ozvalo se, když vešla dovnitř. Hope samým leknutím upustila kufr na zem a překvapením vytřeštila oči.