Sunshine | HP

25.

Auroře bušilo srdce. Pořád měla pocit, že dýchá moc nahlas a otáčela se za záda. Už měla být v posteli. Nebyla primus, aby se v noci mohla pohybovat po hradě. Kdyby ji někdo načapal, měla by obrovský průser. Naštěstí pro ni, ji ale nikdo neviděl. Neviditelný plášť ji zakryl až po nohy a dokonce i část vláčela po zemi. 

Tohle je příšerný nápad. Tohle je příšerný nápad. Tohle je příšerný nápad.

Pořád si to opakovala v hlavě jako básničku. V hlavě ji pak ale okřikl hlas.

Byl to tvůj nápad!

Aurora si div neodfrkla. Jasně, že to byl její příšerný nápad. Ani nevěděla, co ji to popadlo. Došlo jí jak se mýlila a měla najednou potřebu dokazovat (svému bratrovi a hlavně sobě), že se k tomu nebude otáčet zády a že zbaběle neuteče. Poprvé v životě si nepřipadala jako ta nejhorší osoba na planetě. Což byla ironie vzhledem k tomu, že zrovna porušovala školní řád. 

Teď už ale nebylo cesty zpět. Dokončí to. 

Vzala za kliku dveří. Modlila se, aby nezavrzali. Určitě se tu někde potuluje Filch s tím svým stoletým smetákem a jen čekají na příležitost někoho načapat. Otevřela pomalu dveře. Ani nepíply. Div nahlas nezajásala. Vklouzla do knihovny a dveře za sebou zase opatrně zavřela. 

Bylo zde hůře vidět. Na chodbách hradu okny všude pronikalo měsíční světlo a perfektně jí tak ozařovalo cestu. V Knihovně byli okna až úplně vzadu ve výklencích a jinak tu byli vysoké police plné knih. Vrhali tak stíny a Aurora musela trochu přimhouřit oči. 

Ruka jí cukla, když se podívala na krb na levé straně. Tak moc chtěla zapálit oheň, aby alespoň na část vrhl trochu světla. Pevně stiskla pěst a rozešla se mezi regály. Měla vzít Lynx sebou i přes ten risk, že by jim trčely nohy z pod pláště. Vyznala se v knihovně jako nikdo. Chodila do ní každý den a Aurora byla, i po její hodinové instruktáží, kde se co nachází a kam se má vydat, ztracená. V knihovně byla naposledy v prváku. Pak ji totiž došlo, že to nemá smysl a znovu sem nepáchla. 

Snažila se přesně řídit Lynxinými a pár Ethanovými radami. Prvně zamířila do oddělení o lektvarech. Nacházelo se v páté uličce napravo. Aurora vešla mezi regály. A začala poctivě odpočítávat.   

Jedna

Dva 

Au!

V té knihovně byla děsná tma. Aurora si vůbec nevšimla vozíku s neuloženými knihami, který trčel z vedlejší uličky. Kousla se so rtu, aby nezaúpěla. V boku ji zapulzovalo. Pravděpodobně tam bude mít modřinu. Vozík narazil do police a tři knihy spadli na zem. Aurora rychle zacouvala a skrčila se do rohu mezi regály. Zaposlouchala se do ticha knihovny. V hlavě si napočítala do třiceti a když bylo pořád ticho, rozešla se znovu. 

V životě nebyla tak nervózní. S každým krokem se prostě chtěla otočit a rozběhnout se pryč. Neustále si opakovala, že o nic nejde. Tohle dělají všichni studenti. Po večerce se na hradě toulají davy lidí a dávají si tajné dostaveníčka. A nejen po hradě, ale i venku na pozemcích. A nikdy je nikdy nikdo nechytil. Tak proč by měli chytit ji, když ani není vidět?

Zhluboka se nadechla a zahnula do páté uličky. Prošla každou jednu knihu. Měla pocit, že tím strávila snad celou věčnost. Nenašla ale nic. Což vlastně čekala. Do tohohle nedávala moc velké naděje. 

Rozešla se knihovnou dál. Do Oddělení s omezením přístupem už dávala větší naděje. Někde ten postup přece musí být zapsán. Vsadila by se, že kdyby se zeptala jejího bývalého učitele lektvarů, určitě by jí odpověděl. Hook ale ne a určitě k tomu měl důvod. Jenže proč? Doufala, že to brzo zjistí.