Sunshine | HP

64.

Seděla schoulená v rohu. Objímala si rukama nohy a snažila se zahřát. Blížili se Vánoce a dny byli chladnější a chladnější. Nikdo se neobtěžoval jí věnovat třeba deku nebo alespoň něco, co by si mohla přetáhnout přes tílko, aby zahřála holé paže. 

Kolik dní už tu byla? Neměla sebemenší tušení, ale asi hodně. Strávila tu takovou dobu, ale šílenství pořád nepřicházelo. Byla překvapená. Její matka už na tom byla hodně špatně. Chodila s prázdným pohledem a když ji mučili, skoro nekřičela. Jakoby jí to už bylo jedno. 

Cass měla pocit, že člověk tam uvnitř je pryč. Jakoby její matka byla jen prázdná skořápka. Jen tělo bez duše. Cass čekala, že se z toho zblázní. Že to nezvládne a začne propadat tomu samému, co Nyx. Zoufalství bez naděje. Že to vzdá a nechá je, aby ji sežrali, ale to se nestalo. Cass naopak otupěla. 

Už si zvykla na pravidelnost svých dnů. Zvykla si na drogu, co jí blokuje schopnosti a dokonce i na studenou celu a malý přísun jídla. Nikdy si nezvykne na mučení své matky, ale už proti nim přestala bojovat. Protože jí došlo, že není jak. Nemá svoji moc. Neví, kde přesně se nachází a je v domě plném lidí. A nejhorší na tom bylo, že nikdo z těch lidí nedopustí, aby zemřela. Byla tu vlastně do té doby dokud ji nezlomí. 

Takže navždy.

Ne, Aurora to dokáže. Věřila ji. Ona je zvládne osvobodit. Všechno bude zase dobrý. Teda pro ně. Nevěděla jak moc dobrý to bude pro její matku. 

Začala si okusovat nehet na palci. To teď dělala často. Nehty měla úplně celé okousané. Vždycky, když byla nervní nebo ji něco trápilo. Vždycky, když přemýšlela o své mámě. 

Uslyšela kroky. To bylo divné. Uběhlo jen pár hodin od posledního mučení. Vždycky to bylo přesně ve stejnou dobu. Cass to typovala na někdy odpoledne. Dokázala určit dobu, kdy se to blížilo. Tahle to nebyla. Před chvíli se teprve probudila. Muselo být nejspíš ještě ráno. 

Zachrastili klíče a otevřeli se dveře. 

Na prahu se objevil jí dobře známí zrzek. 

Cass si založila ruce na hrudi. Co se bude dít? Už jim došla trpělivost? Začnou mučit i ji dokud prostě neřekne, co chtějí slyšet? Vydrží toho víc než si myslí. Teda alespoň v to doufala. 

Garret se nehýbal. Jenom ji pozoroval. Z jeho tváře nešlo moc vyčíst. Vypadal naštvaně a zároveň unaveně. Jakoby už měl celého světa dost. 

,,To jsi mě přišel jenom pozorovat?" zeptala se Cass zvědavě. Možná se na ni přišel podívat. Na tu trosku. Třeba si tím chtěl zlepšit náladu. Něco jako: Podívej se na ní. Pořád jsi na tom milionkrát lépe než tahle ubožačka. 

No, nemohla by nesouhlasit. To ona se tu špinavá plácala ve vlastních výkalech. Ale už jí to bylo jedno. Člověk si po určité chvíli zvykne. Navíc ji tady občas někdo uklidil. Nebylo to každý den, ale jednou za čas ano. 

Garret vešel dovnitř a přivřel dveře. Nezavřel. Jakoby na tom záleželo. Stejně by mu neutekla. 

Přešel přes místnost a svezl se do opačného rohu kobky. Cass překvapeně pozvedla obočí. Ještě blíž si k sobě přitáhla nohy. Schoulila se do jakési obrané koule. 

Garret si začal prohlížet svoje ruce před sebou. Jakoby tomu nemohl uveřit. Cass byla zmatená. Co s nimi má? Má je špinavé nebo mu na nich vyrašili trny? Všimla si jeho výrazu. Byl vyděšený. 

,,Garrete, co se-"

,,Zabil jsem ho," pronesl dutě. 

,,Koho?"