Sunshine | HP

65.

Kay měl dřív Vánoce v Bradavicích rád. Zůstal zde na ně sice jenom dvakrát, ale moc si je užil. Měli slavnostní večeři ve Velké síni, kde seděli všichni po hromadě. Studenti i učitelé. Kolem hráli potichu koledy z gramofonu, vedle nich stál pěti metrový strom, který Hagrid uřízl v lese a skřítci jim připravovali opravdu speciality, kterých se nemohl nabažit. Učitelé si k jídlu povolili jednu dvě sklenky a hned byli vtipnější a uvolněnější. Bylo to moc fajn. 

Pak ale přišli Vánoce za nového režimu. A Kay zjistil, že Vánoce můžou být i noční můra. Nešlo o to, že by je Greyová a ostatní terorizovali mnohem více než normální jako pěkný vánoční dárek. Ne. Oni Vánoce úplně ignorovali. Na schodech nebyli zelené girlandy. Žádné barevné koule nebo jmelí u vstupu do školy. Žádný vysoký strom a hostina. Nic. Jediné co, tak dostali ty dny volno. Od Vánočního večera až do Silvestra. Ten týden byl jako dar od Boha. 

Ale stejně to nebylo ono. I učitelé vypadají, že jsou smutní. Kaye to mrzelo nejvíc, když viděl ty zklamané obličeje prváků. Royův bratr Lyel se dokonce po zjištění rozplakal. Další způsob jak jim ublížit. Jak je zase o stupeň víc pokořit. 

Kaye to rozzuřilo. Když viděl ty slzy a smutek. Když viděl to zklamání. A věděl komu to zklamání částečně patří. Jemu. Došlo mu to, když všichni seděli u obyčejné večeře a jakákoli kouzelná atmosféra 24. prosince nebyla nikde k nalezení. Byl to jako každý normální večer. Nic extra. Ani jídlo nebylo speciální. Žádný krocan, vánoční pudink nebo perníčky. Byl tak naštvaný, že si nakonec nedal ani sousto. Jeho kuře s rýží zůstalo nedotčené. 

Když večeře skončila, byl rozhodnutý. Řekl Royovi ať svolá celou rodinu a že se sejdou u něj na pokoji. Informoval taky zbytek jeho nebelvírského ročníku a pak rychle zamířil do mrzimorské společenské místnosti. Heslo se od jejich příjezdu nezměnilo, protože v ní od té doby nikdo nespal. Byla pochopitelně úplně prázdná. Zamířil do dívčích ložnic a pak vešel do té, co dřív patřila Auroře. 

Její věci tu pořád byli. Kufr u postele, oblečení ve skříni, knihy na stole a kotlík pod postelí. Všechno bylo hezky srovnané. Hrabali se jí ve věcech. To bylo jasné. Aurora by nikdy nic takhle uklizené neměla. Museli je prohrabat hned jak zmizela. Zarazil se. A prohledávali je pak znovu? 

Vytřeštil oči. Jak to že ho to nenapadlo dřív. Podíval se do kufru. Byli tu nějaké mudlovské romány, přísady do lektvarů, brky, dopisní papíry a kalamáře. Podíval se pod polštář. Sáhl pod matraci a pak otevřel její noční stolek. Další knihy, papíry, lahvičky s lektvarem na její nemoc. Sáhl dozadu do zásuvky. Div nevykřikl radostí. Ve vrstvičce prachu nahmatal tenký proutek. Vytáhl ho ven.

Aurořina hůlka. 

Diferálové ji měli jen symbolicky. Ani si nepamatoval, kdy ji viděl ji používat naposled. Museli jí prohrabat věci jestli nenajdou nějaké vodítko k tomu kam mohla jít a pak to nechat být. A když jim pak po pár dnech sebrali všem hůlky, na tu její zapomněli. 

,,Pane bože," vydechl nevěřícně. Musí se uklidnit. Opatrně schoval její hůlku do rukávu svetru. Pro tohle sem nepřišel. Přešel ke komínku knih na stole. Úplně vespod našel tu knihu, kterou ukradla v Oddělení s omezeným přístupem. Byla založená na části s Nočním spáčem. Dále vzal její osobní učebnici lektvarů. Otevřel ji na náhodné straně. Přesně jak čekal. Popsaná jejími poznámkami od shora dolů. Poznámky byli dokonce i zezadu na deskách učebnice. Úplně vzadu byl slisovaný suchý květ Noční lilie. Měla tak překrásnou modrou barvu. Jemně se dotkl okvětního lístku. Okamžitě se začala pod jeho dotekem drolit. 

Zaklel. Tahle jim asi k ničemu nebude. Zase knihu opatrně zavřel, aby z ní kousky květiny nevypadaly. 

Naposledy se podíval po jejích věcech. Jakoby Aurora neodešla. Zastesklo se mu. Dívat se na její věci, její rukopis, cítit ještě slabý odér její vůně. Něco květinového. Jako letní den. A trochu ohně. Z Aurory byl vždycky cítit žár.