Sunshine | HP

52.

Ollie seděl na zemi opřený o krbovou římsu. Psal další dopis, který nepošle. Nevěděl jestli si je vůbec někdo kromě něj přečte. Možná ty dopisy byli jen zoufalé volání do tmy. Ani ozvěna mu neodpovídala. 

Zdravím, 

další den v tomhle vězení. Doufám, že jste v pořádku. Doufám, že jste na živu. Mami, tati, Cass, Auroro, někdo... Situace zde je pořád stejná. Naši trýznitelé nám nedovolují opustit zdi hradu. I ven před bránu je těžké se dostat. Nebyl jsem na Slunci už tak dlouho. Pořád hledají důvody proč nám ubližovat a proč nás ponižovat. Dneska jsem dostal tři rány do žaludku od Hooka jenom proto, že mi omylem spadla skleněná zkumavka na zem. Ani to nebyla moje chyba. Millie Walkerová škobrtla a strčila do stolu. Jenže jsem nemohl říct, že to byla ona. Nenechal bych ho, aby zmlátil holku. Pak mi po hodině asi deset minut děkovala. Byla hrozně vyděšená, když se Hook ptal, kdo to udělal. To tu vládne každou sekundu každého dne - strach. Taky ho mám a přijdu si zvláštně. Mám pocit, že se nikdo z vás nikdy nebojí. Všichni jste hrdí a nebojácní. Připadám se teď jako zbabělec. Jsem jím? Nevím, ale vím, že víc než o sebe se bojím o ostatní a hlavně o vás. Nic o vás nevím a přivádí mě to k šílenství. O to jim taky jde. Pokořit nás. No, funguje to. 

Váš Ollivier Leonid Delacroix

Vždy, když dopsal jako by z něj trochu té tíhy opadlo. Jenom trochu, ale přece. Ten pocit, že si to možná někdy někdo přečte mu dodával naději. Někdo bude vědět, co se zde děje a třeba pomůže. Ten dopis nikdy neopustí zdi, ale možná jednou? 

,,Hej Royi?" pronesla starostlivě Nicole.

,,Hm?" odpověděl nepřítomně a koukal na něco nebo na někoho v davu. V Nebelvíru momentálně bydleli úplně všichni. Nikdo se nechtěl oddělovat od davu. Na to se všichni moc báli. Spalo se klidně po třech v jedné posteli. Na gaučích, v křeslech a na zemi. Jednou někdo spal dokonce na schodech v mezipatře. Místa tu bylo málo, ale oni to kupodivu zvládali. Nikoho nenechali venku. Tahle věž jim dodávala pocit bezpečí. Byl to ale klam. Kdokoli z nich znal heslo a mohli sem kdykoli přijít, ale setkali by se tu s celou školou. A za jednoho by se všichni postavili. 

I Olliemu to dělalo dobře a lépe se mu pak usínalo. Většinou spal v křesle pod oknem, na koberečku před krbem a když opravdu nebylo místo tak byl ten, kdo dobrovolně spal v mezipatře na studené zemi. Dek a polštářů tu naštěstí bylo dost. Byli tu ze všech ostatních společenek a něco nakradli v Komnatě Nejvyšší Potřeby. 

,,Jsi v pořádku?" 

,,Jo," mávl rukou Roy. Ollie se zahleděl do davu, kdo tam stál. Byla tam skupinka bývalých Havraspárských. Christian, kapitán týmu. Jeho nejlepší kamarád Newt. Newtova holka Catelyn a její kamarádka Sophia. Ollie se zamračil. Moc nechápal na co Roy tak koukal, ale nehodlal se tím zabývat. 

,,Jak to vůbec šlo se Stuartem?" rozhodla se změnit téma Nicole a otočila se na Lynx. 

Pokrčila rameny ,,Promluvili jsme si a uzavřeli...dohodu. Snad to teď bude lepší, když budeme spolupracovat." 

,,Jakože už nedojde na další situaci, kdy se ho pokusíš sežrat?" pozvedl obočí Ethan a Nicole mu dala mírnou facku. Ti dva byli oficiálně něco jako pár. Nicole seděla mezi jeho nohama a nechala se od něj objímat. Nebyli jeden z těch extrémně sladkých vlezlých páru, ale bylo na pohled jasné, že spolu chodí. Ollie za ně na jednu stranu byl rád. Opravdu jim to trvalo si konečně uvědomit, že mají být spolu, ale na druhou stranu je trošku nesnášel, protože jim záviděl. Byli spolu. Měli se rádi a ukazovali to veřejně. Taky by něco takového chtěl.