Děti Mordoru (Little fears)

Ztrácení

"Tati?" optal se Vrabčák nejistě.
"Neotevírej!" protestovala Kavka. "Nemáme otevírat!"
Možná byla silná holka a rváč, ale některé věci byly příliš. Odra si chtěla udržet tu iluzi, že svět je možná posrané místo, kde dostanete akorát nakládačku a kopanec, místo přátelského obejmutí, ale přesto má svou logiku. A některé věci, jako například strašidla a duchové, jsou prostě jen pohádky pro malé děti. A Odra na pohádka nevěřila. Ani ty s dobrým koncem, ani ty strašidelné. Nebo alespoň nechtěla věřit.
Jenže to se lehčeji řekne než udělá, když vás klamou vlastní smysly. Mohla tvrdit Vrabčákovi, že žádný sešit nevidí, ale svým zpusobem jej spíše odmítala vidět. Protože kdyby měla říct pravdu, tak něco jako ohořelý sešit viděla. Stejně jako viděla včera i ducha na hřbitově. Tu holku s fotografie, co teď stoji zde na stole. Na tenhle vikend s přáteli se těšila, ale začínala z toho být černá můra, scéna z levných hororů. Parta teenagerů zavřená v chatě uprostřed lesa. Kdo z nich se dožije rána? Ta co se rve, ta to není nikdy!

Liška seskočila ze stolu na zem a přeběhla do postele. Doma v chatrči bylo její bezpečné misto postel. A i když tohle nebyla její postel, automaticky tam zamířila se ukrýt. Bez ohledu na ostatní okolo ze sebe strhla triko co měla za noční košili a pritom jej obrátila naruby. A tak si jej znovu oblékla.
Když máte na sobě triko naruby, chrání vás to před těmi odjinud. Kdysi jí to vyprávěla stárka, když byla ještě menší, v jedné pohádce. A od te doby si to pamatovala. A  především tomu opravdu věřila. Jediný, kfo ji viděl se převlékat, byla stejně vyděšená Kavka, která vlezla do postele za ní. Z tašky na věci vytáhla velký nůž a objala Lišku. Nina se k ní přetiskla a také ji objala. A byla vděčná že tam je Odra s ní. Držela se ji pevně, s hlavou zabořenou do její hrudi, vzlykala. A Kavka ji hladila po hlavě, aby ji uklidnila.
A kolem mluvili šeptavě hlasy. Do jejich myslí. Liška je vnímala už jen na půl, vzdáleně. Neosobně.
Nina neznala svou maminku. A neznala láskyplné objímání, které by ji drželo a chránilo před vším zlim. Ale ted byla pevně držena a chráněna v náručí Kavky, svírající pevně nůž před sebou, pripravena se rvát o svůj život i té malé žáby.

"Neotevřu! Musíš spát venku! Jsou tu pravidla!" řval vyděšeně Vrabčák. "Jsou tu pravidla! Pravidla tohoto srubu! A já je neporuším!"
Je to past. Určitě je to past nočního lesa. Chce jej vylákat ven, aby otevřel, a pak jej vtáhne do tmy. A tam jej sežere.
Ne, nedostane je to. Nikoho z nich.

Medvídek měl kdysi nůž. Zavírací nůž. Ale především OBN - opravdu báječný nůž. Našel ho ve městě na jednom hřišti. A i když na mamku vesměs dal, alespoň se snažil, v tomto jediném případě se proti ní vzepřel a nechal si ho.
Ale stejně ho neměl dlouho. Sebral mu ho jeden starší spolužák z města. Tvrdil že je jeho, ale až když se prořekl, že jej našel. Porval se s ním, ale tím svůj opravdu báječný nůž zpátky nezískal, jen poznámku od ředitele. A tak o něj přišel.
A teď začal mít silný dojem, že ten nůž, jeho opravdu báječný nůž je tady v tomto srubu, dole ve sklepě. Nacházely se tam různé poklady v policích, a úplně to tam ještě neprozkoumal. Jak našel fotografii, nechal toho a přinesl ji ukázat ostatním. Ale určitě je tam i jeho opravdu báječný nůž.

Po pravdě každé z dětí něco ztratilo. Většina poztrácela plno hraček a ani to nevěděla. V dobrodružném životě her a přátel bylo plno věcí jaksi až na druhém, třetím či desátém místě, oproti zachraňování vesmírných civilizací, stavění hradů a honička s přáteli.
I pořádkumilovná Elis, která si na své věci opravdu dávala pozor, něco ztratila. A nejen tak ledacos, před pár dny ztratila svůj denník. V zahradě jejich vily stál altán. V tom altánu pak krabice na hračky, do které nikdo mimo ní nelezl, protože byla jedináček a byla to krabice na hračky. A právě v ní skrývala pred celým světem svuj denník. Psala si do něj své poznatky a myšlenky, no dost upřímně se mu svěřovala se vším a k tomu přidala své touhy a názory. Byla si jistá tím, že jejího zpovědníka nikdo nenajde. A před pár dny jej nenalezla ona!
Měl být v té krabici na hračky. Byla si skoro úplně jistá, že jej nezapomněla uklidit zpátky. Ale on v té krabici nebyl.
Což je opravdu průšvih! Psala do něj věci, které nebyli určený nikomu cizímu. Ani za nic na světě!
Celý den pak pozorovala rodiče s obavou, že jej četli. Ale nezdálo se jí, že by se chovali jinak, než obvykle. To ji na jednu stranu uklidnilo, na druhou to bylo tím záhadnější. Kdo jiný by to mohl udělat? Nikdo o jejím deníku nevěděl.
I když teď měla dojem že nekdo ano. Tato chata, nebo někdo v ní. Věděl že sem za pár dní půjde, nějak se to dozvěděl předem, a teď jí chce vydírat. Nebo ji zesměšnit před kamarády. Pokud teda mu nesebere ten deník dříve, než jej přečte nahlas všem.

Dobře, jedna věc je chtít něco udělat a druhá nalézt odvahu to opravdu udělat. Nakrásně mohla být skálopevně přesvědčena, že její deník si ten neznámý zloděj schoval zde v tomto srubu, do sklepa. Aby jej tu někdo z jejích kamarádů objevil a podělil se s ostatními o jeho tajemství. Ale jít si pro něj dolů do tmy? To bylo něco jiného. Tam by sama nešla, za nic na světě. Ve sklepě jsou i jiné věci než ukryté poklady, mohou tam být především strašidla! To ví každé dítě! A jen úplný hlupák by šel v noci dolů do sklepa.
"Pojďte sem! Něco jsem našel!" ozval se naléhavý hlas Medvídka ze sklepa. Vůbec neznal vyděšeně, spíše nadšeně. Tak že tam žádné strašidlo není.
A co když našel její deník!
Elis vyskočila na nohy a bosá seběhla dolů za Medvídkem. Musí tam být první a přesvědčit ho, že to je opravdu její deník. Může mu ukázat první stránku, kde se krasopisně podepsala. A pak si vymyslí nějakou pohádku, jak jej mohla zapomenout tady. Což bude trochu složitější, protože při cestě sem se přiznala, že takto hluboko v lese ještě nikdy dříve nebyla.

Jediný, kdo nic neztratil, byla Liška. Což může působit na první pohled překvapivě, ale je to naopak smutně logické. Ono neměla co. Nina neměla hračky, jen svou masku. A tu si pečlivě střežila.
Jsou samozřejmě i jiné věci než hračky, které se dají poztrácet. Když se jdete například koupat do odkalovací nádrže Mordoru, můžete ztratit ponožku, botu. možná i mokré kalhotky, které nechcete nosit na sobě, dokud studí. Ale ani tyhle věci Liška neměla. A v devíti letech se už nevrátíte bez sukně s nahým zadkem.
Jediné co Nina ztratila, byla maminka. A ty se ztrácí úplně jinak. Vlastně je to úplně naopak, to ony sami se někam ztratí. Prostě jednou odejdou a už se nevrátí.  Liška byla tehdy příliš malá a tak si to nepamatovala. Ale to neznamená, že ji stále nehledala.