Děti Mordoru (Little fears)

Trochu méně strachu

Očekávali obvykle pronásledování, urážky a nenávistně pohledy měšťáků. Ale i když si těch pár nejvíce nenávistných grázlů ze školy nemohlo pomoct, aby nějakou tu nenávistnou poznámku na Sodomské nenadhodili, nebylo to tak úplně ono.
Alespoň dle názoru Kavky. Nejen jejich otec byl nějak podezřele klidný, ale i škola.
Behem celého dne se dostala do rvačky jen jednou, a ta ještě skončila skoro dřív, než začala. Sotva si stačila jednou praštit a Havran je už odtáhl od sebe.
"Je to kurva divný!" zhodnotila to dívka.

Ale to nejvíce divné mělo teprve přijít. Ředitel svolal odpoledne celou školu do ředitelny.
"Mohli by ke mně na pódium přijít tito žáci?" požádal a nahlédl do svých poznámek.
A pak přečetl jejich jména. "ze čtvrté třídy Lisická a Prigožin. Z pátého ročníku Dalajka a slečna Smirnof, a z šestého sourozenci Pavlovičovi.
Překvapeně na sebe pohlédli. Co provedli tentokrát, že si je zavolal před celou školou. Kavka i přes bráchovo naléhání odmítla jít. Ale zdálo se, že ředitel nepostřehl, že jich přišlo o jednoho méně. I když na Kavku mohl jen těžko zapomenout. Patřila k těm, které si pamatoval jménem. Které vídal v ředitelně často.
"Těmto žákům naší školy udělují pochvalu za záchranu lidského života!" usmál se na ně, zatím co oni nechápavě hleděli okolo.
"Jeden z lovců byl nedávno v lese napaden medvědem a těžce zraněn. A tito žáci naší školy jej ošetřili a včas přivolali pomoc. Tím lovci zachránili život! Zatleskejte jim!" vybídl zbytek školy.

"To je kurva divný!" protestovala Kavka když se vraceli ze školy a stoupali zpátky k Sodomě. "Nejdříve se ani neporvu a pak nás ředitel navíc přede všemi pochválí? Čím jsne si to zasloužili? Já chci zpátky svůj svět!" vztekala se.
"Taky jsem o tom přemýšlel!" souhlasil Vrabčák. "Jsme vůbec zpátky v našem světě? Není to jen nějaká blbá iluze?"
Větvik se zastavil. Pro něj byla tahle realita úplně cizí. Když se ztratil a propadl pod sklepy, tak továrna na kopci ještě fungovala. A paneláky před ní byly nové a plné života a ruchu. Velká válka se stávala minulostí a v budování nového města mizely po ní i ty poslední stopy. A když se vrátil, zmizelo někde přes čtyřicet let. Vše okolo bylo najednou staré, oprýskané a rozpadající se.
Nevěděl, jak dlouho byl ve světě dole, čas tam plynul jinak a dny za týdny přestal počítat tak dávno, že i na to si už skoro nevzpomínal.
Ale vždy doufal a věřil, že se jednoho dne vrátí. Že se jí podaří získat sestřin klíč od srubu a uniknout.
A teď se to stalo. Stalo se to po tak dlouhé době, že ten svět, kam se chtěl vrátit, už přestal existovat. Zestárl, oprýskal a pak zmizel. Byl pryč!
Tohle nebyl jeho svět. Byly tu jen zbytky.
Ale přes to všechno byl dole dost dlouho, aby rozeznal ve kterém světě je. Ze všech dětí byl on jediný, který nezapomínal na ti, co se dole stalo.
Zaposlouchal se, nasál vůně ze vzduchu. Nosem i ústy aby cítil i chuť vzduchu.
"Tohle je realita!" ubezpečil je. Bude mu trvat, než si na všechno tady okolo zvykne.
Realita byla více hlasitá a barevná, než si jí pamatoval.
"Podivně klidná!" trvala na svém Kavka.
"Je tu míň strachu! Míň strachu, než si to pamatuji!"
doplnil Větvik.
Střelila po něm pohledem. Teď je to možná tak trochu jejích kamarád, ale ona mu nevěří.
I když má pravdu. Je tu méně strachu, než bylo obvyklé!
Že by se jím to podařilo? Ukázali strašidlům, že se jich nebojí! A ta konečně odešla!
Možná se i Sodoma stane místem, kde si lze hrát!