Děti Mordoru (Little fears)

Marný pokus dvojčat

Kavka nebývá moc nahá. Nedá se říct, že by na to byla zvyklá. Občas přeběhne z koupelny do pokoje, aby ji neviděl otec. Ale jinak ne.
Ale není ani stydlivá. Nad takovou věci obvykle nepřemýšlí.
A teď už vubec ne! Má v hlavě to zkurvené ticho, až má strach, že je nějak rozbitá.
Ale teď se musí dostat odsud! Protože za tím tichem cítí krev. Svou krev, která cáká na podlahu i s jejími střevy!
Musí se dostat odsud dřív, než se to stane!
Kovová mřížka můstku ji zastudí na chodidlech, když vyjde před pokoj. Ze stínu protější stěny se odpojí obrovské psisko.
Kavka zatne pěst. Potlačí strach, a konečně ustoupí ticho, vzteku a napětí z blížící se rvačky. Hlídají je! No ona to bude muset zabít.
Nepřemýšlet! Prostě zaútočit jako první, tak to dělá vždy, když stojí proti silnějšímu soupeři.
Jenže tohle je strašidlo, ne kluk z osmičky. Pěsti ji propadají do vlhce neurčité nehmotné tmy.
Když zabouchne za sebou dveře pokoje pro holky, pro jistotu se o ně zapře celým tělem. Nevěřícně přejede zrakem po svém těle. Unikla mu. Ale bylo to o fous!
"Vrabčáku, kurva pomoz mi!" křikne na hocha a zapírá se do dveří.

Ten zaváhá. Nemůže jit nahý k úplně nahé Kavce. Neví tak úplně proč, ale přijde mu to až vulgární. Oplzlé. Neurčitě sexuální.
Že tam budou spolu...
Pak zvítězí otcův výcvik přežití, soustřeď se na bezpečí.
Rychle přeběhne místnost a zapře se do dveří a Kavky dříve, než cosi udeří ztěžka z druhé strany.

Centimetr po centimetru posune klec k té druhé. Konečně dosáhne na západku druhe klece a otevře ji.
Druhý Havran vyleze ven a se slastně spokojeným oddechnutím se narovná a protáhne.
"Dík!" uchechtne se a zamíří je dveřím.
"Teď máš otevřít mně!" protestuje Havran.
"Jenže to nemohu. On mi to zakázal!" pokrčí ten druhý rameny. "Raději se podívám co dělají holky! Třeba s nimi bude také sranda!" zamává jim. Už to není druhý Havran, ale Smíšek. A není nahý.
"Smíšku?" nechápavě k němu hledí hoch. Asi je víc mimo, než si myslel. Proč ho měl za Havrana.
"Smíšku, otevři nám!" volá za ním, ale ten už stoupá po kovových schodech vzhůru.
"Proč jim neotevřel. A kdo mu to zakázal?"

"Hej holky! Otevřete! To jsem přece já! Smíšek!" zaklepe na dveře, o které se opírají.
"Asi ani ne!" nesouhlasí dívka.
"A nejsem holka!" protestuje Vrabčák.
"No tebe jsem tam přidal, aby měla Kavka rozptýlení. Nebo už přicházím nevhod?" odpovídá Smíšek.
"Jsi prasák!" odmítá Vrabčák cokoliv komentovat. I když je pravda, že dveře jsou úzké a on se napůl opírá o Kavku. Hned tu myšlenku zkouší zaplašit. Je to na něm pak moc vidět. Všimla si toho? Sakra, prostě je hezká, což on za to může?

Ale než může kdokoliv z nich něco říct, zaplaví je znovu to ticho. Posvátné pradávné ticho z dob tak dávných, až se jim všem zatočí hlava. Ztrácí pevnou půdu pod nohama. Stahuje je to do hlubin. Ten pocit přichází jako pochopení. Kavka s tím bojuje.
Ona drží dveře!
Drží dveře a nikoho sem nevpustí!
Nesmí!
A pak se jí podaří vyklouznout. Jen jí a Lišce, která se skrývá za svou maskou lišky. Ostatní vtahuje mystická přítomnost lovce do jeho dávných myšlenek.