Děti Mordoru (Little fears)

Druhá vize

Malá Liška panikaří. Je čarodějkou, ale za chvíli ji rozsápe její kamarád.
Když něco neudělá!
Havran se snaží Větvíkovi pomoc, ale nechápe, v jakém je nebezpečí. A není čas to vysvětlit.
"Větvíku! Bojuj s tím!" křičí na něj s prosbou, ale sama se vrhne k vojenským skříňkám u stěny. Musí něco nalézt. Nejlépe sůl.
Otevírá ji.
Je plná jejich oblečení a věci nacpané dovnitř. Je toho moc, a je tu skoro tma, nenajde svou sukni včas. Vyhrne všechno ven a popadne Medvídkův batoh. Ten má vždy plno užitečných věcí. Zoufale se v něm přehrabuje, když za sebou uslyší hrdelní krysí zapištění.
"Co je ti Větvíku?" volá na něj Havran. Ještě neví v jakém jsou nebezpečí.
Liška pustí batoh a chytne první větší hadr, který má pod rukou. Kabát který měla Kavka. S ním se obrátí zpátky k Havranovi.
"Oblékni mu to! Věř mi a oblekni mu to!" Křičí zoufale a coe první pařátu Vetvika do rukávu. Naruby. A pritom zavírá oči, aby se soustredila na kouzlo. Jestli zo nevyjde jsou mrtví. Nebo jen nakažení a další nemocní. Skončí jako krysodlaci v labyrintu? Nebo je pozře šelma Mnohozvíře z tohoto doupěte?
Větvik klesne zpatky na vsechny čtyři. Dýchá překrývaně a chvěje se horečkou. Ale je trochu více Větvik a méně Krysodlak. Vzdoruje tomu. Získala jim trochu času. A když najde svou sůl, uvězní ho v kruhu bariéry. Ale skutečně pomoc mu nemůže. Na to její schopnost nestačí.
Obrátí se ke skříňce, když se celé to místo rozezní tichou rezonancí další dávné vzpomínky. Jsou děti Sodomy, kopce na kterém Sodoma stojí. Narodily se tu a celý život žijí zde. A tohle misto, jde teď jsou, je středem celého kopce.

Kavka sestupuje ze schodů. Mikinu i tvář má od krve. Drží se zábradlí a klesá jako ve snách. Za sebou slyší praskání kostí jak obrovská čelist drtí svou kořist.
Smíšek.
Její kamarád. Nemůže být přeci mrtvý?
Stále cítí jeho ruku na svém břiše. Vrátí se? Říkal že se vždy vrátí!
Pak pocítí volání kopce. Příběhy tohoto místa. Ale opět vzdoruje.

Havran a Větvík stojí na kopci za Sodomou. Ještě tu nestojí sídliště, jen nízké provizorní domky. A místo Mordoru je jen povrchový důl a první stavby tří pecí. Čtvrtá se začíná teprve stavět.
Dav lidí stojí uprostřed prázdné plochy dolu. Něco sledují, pozorují. Zřetelně je citit vzrušení, ktere tu vládne. Očekávání.
Jdou k nim.
"Co se stalo?" ptá se Havran. Hlas má hrubý, dospělý. Stejně jako tělo.
"Našli ho. Našli to děcko, co se před dvěma dny ztratilo. Je v té díře co tu loni zkoumali profesoři z města!"
"Není to díra, ale obětiště. A je z neolitu. Loni od tama vyzvedli přes stovku lidských koster."
"Je to díra!" trvá na svém první.
"Je to šachtové obětiště!" nesouhlasí druhý.
Proderou se dopředu, kde několik mužů instaluje trojnožku nad širokou šachtou.
"Dělníci zaslechli hlas! Určitě je to Volkovic Ljuba! Pojďte mi pomoc!" mává na ně jeden z mužů. Mohutný dělník ve špinavých holínkách, zatímco odkládá silnou koženou zástěru na obličejový štít s tmavým sklem. Je to jeden z tavičů.
Ostatní zatím spouští dolů lano.
"Je tam voda a chodby! Možná zabloudila v těch postranních šachtách, co tam koupali vědátoři!"
Pojďte se mnou! Kyvné tavič k nim, než se chytne lana a klouže dolů. Havran slézá dolů jako druhý. Větvik se chytá lana jako třetí. Dnes mu není moc dobře. Cítí se nesvůj, nemocný. Možná by tam neměl lézt.
"Je tu cítit břidličný plyn!" Varuje ostatní tavič. "Ale nebude ho tu moc! Jestli je Ljuba při vědomí!" doufá.
O to dříve musí tu holčičku nalézt.
"Morozove! Dávej pozor!" volá kdosi shora.
Vzduchem poletují jiskry z nedalekých pecí a jedna sklouzne dolů.
A pak vyšlehne plamen. Celá šachta se změní v peklo, hořící výheň. Z hlasitým hučením otřásá plamen zemí a lidé padají na zem.
A nepřirozený chór zvířecích hlasů volá.
"Stach a hrůza z ohně zrozená. Můj nový děs. Můj vyslanec do lidských měst! Ohněm město hlídáte, z ohně zrozený bude vaším strachem.
Co v ohni skončí, bude jeho obětí!"