Děti Mordoru (Little fears)

Útěk

"Musíme se schovat!" rozhodl Havran. Po tom co viděli dole mu bylo jasné, že nemají šanci udržet dveře zavřené.
To vyděšené Lišce nemusel nikdo říkat dvakrát. Jediné co chtěla, bylo se schovat. Rychle vklouzla pod postel a pak do větrací šachty ve stěně, kterou sem vlezli. Ale tentokrát byla zeď užší a vedla pod další postel. Liška zaslechla Smíškovo neurčité mumlání a zahlédla jeho boty. Seděl opět za stolem u svého nesmyslného příkladu.
"Posuňte se!" šeptavě žádal Havran, který se cpal za Elis pod stejnou postel k šachtě. Liška tlačená Elis. která už také prolezla k ni, chtěla vylézt a schovat se jinam, když se otevřely dveře a dovnitř nahlédla temná silueta lovce.
Vyděšeně ztuhla neschopná se nadechnout.
"Kurva Havrane, pusť mne tam také!" vztekle vyprskla Kavka od vedle.
Na to přešly těžké kroky k jejím dveřím-.
Kavka vykřikla a vecpala se pod postel, čímž vytlačila o pokoj vedle ven Lišku i s Elis. Zřetelně slyšely křik Kavky a její zuřivě kopání a proud vulgárních nadávek, jak se odmítala nechat chytit.
Elis se rozhlédla okolo. musí se schovat. A rychle. Jenže nebylo kam! Pod stůl zalézal zrovna Havran a žádný další nábytek v místnosti nebyl.
Uchopila vyděšenou Lišku a vyklouzla s ní na můstek. Naštěstí zanikalo jeho skřípání ve vzteklém křiku Kavky. Elis se vmáčkla i s Liškou do stinného výklenku zamčených dveří.

Liška hleděla do vyděšených oči Elis, která s ní třásla.
"Tady nemůžeme zůstat! Tady nás najde!" šeptala Elis.
Nina v protestu zavrtěla hlavou. Nikam už nedojde, nohy má jak z rosolu. Kdyby se neopírala o zeď, už by dávno spadla.
Má na to moc velký strach. Takový strach, že se počůrala. Před chvilkou, na zem v tom pokoji se počůrala ze strachu, že se není kam skrýt.
Teď se za to styděla. Ví to Elis? Všimla si toho? A řekne to ostatním? Určitě to řekne ostatním a ty se jí budou smát, že je malá holka!
"Půjdeš dolů!" popotáhla Elis a otřela si uslzené oči hřbetem ruky. Tvář měla špinavou a vlasy rozcuchané. Vždy tak vzorně upravená Elis, dcera vlivné rodiny, je teď jednou ze Sodomských víc, než kdy dříve byla. "Půjdeš dolů k těm klecím!" žadonila.
Nina odmítavě zavrtěla hlavou. Už nikam nepůjde! Nikdo z nich už nikam nepůjde! Jsou tu uvěznění.
"Tohle je hra na schovku! S vysvobozením. A to umíme! Půjdeš dolů a osvobodíš je! Jsi v tom dobrá!" ujišťovala ji Elis. "A já jej odlákám!" slíbila i když se ji hlas při tom povážlivě zadrhl.
Nina neochotně přikývla.
Počůrala se a teď se ji budou smát. Že je zbabělá malá holka. Nebo půjde dolů a pomůže jim. Bude Stevenem Segalem a hrdina jako Medvídek. Nebo alespoň liškou, jejíž tvář nosí. Pomůže jim a nebudou se jí smát.
Křik a nadávky Kavky zesílily.
"Jdi!" postrčila ji Elis vpřed.
Tiše, s lehkostí bosého děcka se rozeběhla po schodech dolů.

Protáhla se kolem zrůdně nafouklé srny, jejíž slepé oči střežili místnost. A přešla ke kleci u zadní stěny.
"Kluci?!" zašeptala, aby na sebe upozornila.
Míša i Vrabčák zvedli hlavu.
"Jak se to otvírá?" optala se.
"Psst!" upozornil ji Vrabčák. "Jde dolů!"
Nahoře vykřikla vyděšeně Elis. A pak se rozbrečela.
"Pusťte mne! Prosím pusťte mne. Já za to nemůžu! Já už to neudělám!"
"Schovej se! Tamhle!" ukázal ji Medvídek na skříňky. "Rychle!"
Přikývla a přeběhla místnost. Skříňka páchla olejem a střelným prachem. Vsoukala se do ní akorát včas, než strašidlo přitáhlo bráníci se Elis a zavřelo ji do další z klecí.
"TYHLE STAČÍ. O ZBYTEK ŠKODNÉ SE POSTARÁ SLÍDIČ!"
zavrčelo strašidlo a vrátilo se do svého krvavého doupěte.

"Jak se to otvírá?" rozhlížela se Liška po klecí.
"Nahoře! Pusť nejdříve Elis. Ta tam dosáhne!" poradil ji Vrabčák.
Liška tedy pustila Elis a ta kluky.
"Stále nemáme klíč!" povzdechla si dívka znavené. Stále nemají způsob jak se dostat ven.
'Máme!" rozevřel Vrabčák dlaň a ukázal ho ostatním. "Měl ho u pasu. A jak jsem se s ním pral, tak jsem mu ho sebral!" dodal na vysvětlenou. Elis k němu přeskočila a nadšeně ho objala.
"Můžeme teda pryč?" optala se ho nevěřícně.
Zrudlý studem přikývl.
"Snad jo! Pojďme! Ale tiše!"
Vystoupali nahoru po schodech a nebylo to tiše. Jak spěchali rozléhal se dusot a vrzání schodů více než hlasitě.
"Tišeji!" syčeli na sebe ve strachu a pak se rozběhli již bez kontroly. Vrabčák vrazil klíč do zámku a zuřivě jim lomcoval ve snaze otočit jím. Třeba to není správný klíč? Nebo každou chvíli zaslechnou stoupat těžké kroky?
Zámek cvakl a povolil.
"Ven! Utíkáme!!!" řvali v nadšení na ostatní "Je otevřeno!"
O místnost vedle vytahl Havran z pod postele vyděšenou Kavku a krátce ji objal. Ta si rychle otřela slzy.
"Jdeme!" usmál se na ni povzbudivé a vzal za ruku Smíška. Trhnutím jej postavil a oba jej táhli na chodbu a pryč odsud.

Dveře ústily na sklepní schodiště po kterém vystoupali do jedné z nehlubokých šachet u zdi velké haly. Byly venku. Opravdu se dostali ven.
Ohlédli se zpátky ke schodišti. Vypadalo najednou tak obyčejné. A na jejich konci nebylo žádné světlo. Ani tam nerozeznávali dveře, které před chvilkou odemkli, jen tmu.
"Tak jste mne našli?" nejistě se rozhlédl po ostatních Smíšek, jako by nechápal, co tam všichni dělají. "A zapikal mne už Vrabčák?" optal se jich podezíravě.
"Ale... ty si nic nepamatuješ? optala se jej Elis.
"Tak že nezapikal?" uchechtl se Smíšek a pak jak střela vyrazil k hlavnímu sloupu.
Nadšeně k němu doběhl a plácl do něj rukou.
"Deset dvacet Vrabčááák! Jsem vítěz!!" chechtal se nadšeně. "Nenalezitelný a nechytitelný. Jsem nejlepší!" chlubil se nadšeně.
Ostatní pohlédli na sebe.
"Já mu rozbiju hubu!" navrhla Kavka.
Všichni se otočili dolů za sebe. Žádné schodiště tam nebylo. Ani dveře.
Nejistě hleděli do zdi.
"Nejsem si jist že magor je on, a ne my!" zapochyboval Havran.
"Musíme jít!" připomněla jim Kavka. "Už je moc pozdě!"