Děti Mordoru (Little fears)

Obchody s liščetem

"Dám ti svou noční košili, mou oblíbenou," podala ji Elis pečlivě poskládaný a opatrovaný kousek svého oblečení. Chtěla si ji vzít na sebe. Alespoň tam v Mordoru ještě ano. Umýt se a obléknout. Být člověk. Protože nahá se cítila být sebou sotva na půl. Je ošklivá, vytáhla brejlatá holka. Je chytrá a ošklivá. Ale když se oblékne, není to vidět.
Ale teď, když svírala svou krvácející ruku, chtěla už jen žít. Zachránit se z téhle noční můry. A když ji ta malá pomůže, dá ji vše co má.
Už jí je jedno jak vypadá. Chce jen žít!
Liščí mládě se podívala co ji je nabízeno a překvapeně otevřela ústa. Lačně ji vzala a přitom ji zapatlala krví.
"To je jak pro princeznu! Šaty pro princeznu!" shodila ze sebe pelerínku z potkaních kožichů a navlékla se do košilky, která ji sahala až ke kotníkům. Nadšeně se v ní zatočila.
Pak přešla k polici a vytáhla od tama jeden z lektvarů.
"Dobře! Souhlasím! Tohle vám pomůže! Každý jen jedno polknutí!" Vstrčila Elis do rukou lahvičku a dál tančila po světnici.

Lektvar chutnal kysele a tak nějak po trávě, ale byl hodně silný. Jak upila, cítila mimo chuti intenzivní mravenčení na patře a jazyku. Než jej stihla vůbec polknout, vstřebal se sliznicí v ústech. Zalil ji krevní řečiště čelisti a stoupal do hlavy. Unavená kůže v obličeji se napnula a vlasy zježili. I když si před tím sundala brýle, rozmazaný obraz okolí se okamžitě zaostřil.
Vzápětí ten pocit sklouzl po temeni a zádech k pupku. Chytila se za břicho ve strachu, že musi prasknout. A nevěřícně hleděla na svou rozkuchanou ruku, jak se rána zaceluje, srůstá. Během několika vteřin zůstala jen sotva viditelná jizva.
Jak se celý organismus probudil z latergie, pocítila přímo palčivou žízeň. Sklouzla ze stolu k ohništi a spěšně vnořila hlavu do kbelíku a hltavě pila. Chladná voda byla opojná, ale to jí už odstrčil Medvidek a jeho skoro vzápětí malá Nina. Nikdy voda nechutnala tak lahodně jako tu noc v chatrči čarodějnice.
Kavka usrkla lektvar s určitou nevolí. Nevěřila té malé lhářce. Jenže i ona na tom byla zle. A moc dobře to věděla. Lektvar ji naplnil podbřišek pulzující energií, překvapeně klesla na kolena.
"Sakra!" zaklela a lapala po dechu. Musí to nějak ovládnout, kontrolovat! Jako by v ní pulzovalo slunce. Zakňourala protestem, ale v té chvíli to slunce vybuchlo a naplnilo ji celé tělo. Prošlo do prstů u nohou i každého záhybů uší. Do každého vlasu. Do každé odřeniny i modřiny. Pak se i ona vrhla ke kbelíku.
Když pustila Havrana k vodě, opřela se o zeď vedle polonahé Elis, která se červenala a až připitoměle usmívala. Dívenka vypadala zdravě, po smrtelné bledosti ani památky, dokonce ani nešilhala, jako obvykle když byla bez brýlí.
Kavka si prohlédla pečlivě ruce a pak stehna. Vždy ji kůži zdobilo na celou desítku modřín a šrámů. A fialových podlitin v pruzích po pásku. Teď byla její kůže bez poskvrnky, růžová a pulzující životem a zdravím.
"Kurva, tohle bych potřebovala častěji!" pousmála se.
Pak se zvedla.
"Můžeme už konečně vypadnout!?" optala se netrpělivě. Chtěla se už vrátit. Opustit tento šílený svět.
"Tak to nebude tak lehké!" povzdechl si Vrabčák, který vyhlížel ven úzkým okénkem chatrče.
"Hledají nas!"

Deštivou krajinou Sodomy se vznášela hrozivá stonožka. Prudce klesala a stoupala v podrážděném pohybu hořečnatého hledání. Hnaná vztekem, který v ní probudil kat.
Ale to nebylo vše. V celém okolí Mordoru bloudili po dvojicích spálené děti s pistolemi. A jedna z těch dvojic mířila přímo k chatrči.
"No vy jste ho museli tedy namíchnout!" zhodnotila Liška, když se také podívala ven. Co se tam děje. "Kat vás opravdu chce! To asi máte pro něj hodně velkou cenu!" váhavě si je prohlížela.
"Na to zapomeň!" okřikla ji Kavka a pevněji sevřela nůž.  "Nemáš raději nějaké kouzlo na stonožku?" zadoufala.
"Myslíš lektvar? A kdo z vás jí ho dostane do tlamy?" optalo se nechápavě Lišče. Takovou blbost může říct jen někdo z horního světa.
"Tak nějaké jiné kouzlo!" zadoufala Elis. Jsou tak blízko, už se jen dostat do sklepa vily. Jenže když je tu objeví, poputují zpatky do Mordoru. Už na vždy.
"Nooo, mám... jedno... kouzlo!" vytáhla z nejnižší police zastrčený pobryndaný kotlík. Hned ho poznali, lektvar který jim vařila včera. Jestli to bylo včera, čas tu byl tak podivný a nekonečná tma znesnadňovala orientaci. Byl to lektvar na proměnu v potkany.
"Ale jak se změníme zpátky?" nechápal Havran.
"No já to každopádně nepiju!" odmítla návrh Kavka.
"Po jedné hodině sám vyprchá! Kouzlo pomine! Už jsem vám to vysvětlovala minule!" povzdechlo si Lišče nad jejich neznalostí. "Otazka zní jinak, co mi za to dáte?" optala se zvědavě.
"Všechno naše oblečení!" pokrčila rameny Nina. V tomhle nebudou mít na výběr. Jako potkani mohou odsud odnést jen to, co se jim podaří odtáhnout v zubech.
Nikdo z nich se nehádal. Jinou možnost ani neměli.
Teda až na Kavku.
"Tohle nevypiju! Fakt ne! Nebudu tam přece nahá!!" trvala na svém.
"Jen projdeme do srubu a tam máme vsechno své oblečení! Od vily už je to jen pár metrů sklepem!" uklidňoval ji Havran.
"Ne! Určitě to půjde i jinak!"  trvala na svém.
"Psst! Už jsou tady!" varoval je Vrabčák a ustoupil od okna. Elis upila lektvar. Vzápětí se z úplně špinavých kalhotek vymotal světlosrstý potkan.
Pak sběračku převzala malá Nina.

Kdosi zabušil na dveře.
"Otevřete!! Jménem pána ohnivé země!" zakřičeli jedno ze spálených děti.
"Sakra, probudí čarodějnicí!" vykviklo poplašeně lišče a rychle ze sebe sundávalo bílou košilku. "Zmizte už! Schovejte se!"
Vsichni se vrhli k lektvaru.
"Ne ne ne ne ne! Tohle ne!" protestovala zoufale Kavka, ale to už v chodbě vedle vrzly dveře od ložnice čarodějnice.
Divka zoufale nabrala lektvar a srkla ho do sebe! Ona nechce být potkanem! Vzápětí se propadla do hlubiny k podlaze. Zamotaná ve svých svrškách se snažila zorientovat. Postavit se na zadní.

"Liško, co tu zase vyvádíš?" rozhlédla se po zakrváceném stole čarodějnice, "zase pitváš potkany?" optala se bez skutečného zájmu a šla ke dveřím. Její žačka jen pokrčila rameny a nohou rychle nahrnula poztrácené oblečení pod stůl.
"Co tu vyřváváte a budíte Šerou vědmu, přičmoudlíci!?" optala se jich přísně.
"Náš pán hledá šest dětí, co uteklo z naší říše!" vysvětlil spěšně jeden z nich. V hlase mu zněla obava.
"Ale já vašemu vládci nic nedlužím! A žádné děti nemám! Jděte si povykovat jinam a mně nechte spát!!"
Přibouchnula vztekle dveře!
Jen oči nade dveřmi na ně dál vztekle pokukovali.